Rudolfův (po)hřebChvála čiré radostiPůvod psaní, Páral a jiné svízeleNa cestěU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška
Pokusnej Motýlek otevírá tabu autoimunitních onemocnění i cestu k sebepřijetíKonec pohádky?Osud budoucího filozofa KlímyRakovina dutiny ústní postihne stovky Čechů ročně. Poznejte příznakyJak psal Klíma Ladislav svá dramataVyšel televizní scénář seriálu Bouře stoletíKřtíme, čteme, podporujemeStříbrná svatba České republiky a Cinema CityDěsy MUDr. Emila TrévalaAntarktida, Arktida, kačeři a strýc SkrblíkKonec zrcadlového bludištěDnes máme výročí: 9. 10. se narodil Vladimír Menšík
| Ležíš si na gauči, jen v noční košilce, Tvé krásné nohy už nepatří mi. Ač připraven byl bych ve chvilce, Tvůj výraz bez zájmu těžko mne vzpřímí. Odcházím vedle, do ložnice, utápět se ve svém světě. V komodě čeká mne slivovice, ta pomůže, když srdce chce Tě. To srdce brání se přímluvám těla, že každá žena je skvělá. Že chybí mi pouze fyzický dotek bez starostí a bez kalhotek. Proč už to není, jak bývalo kdysi? Ty jsi snad stará? Já jsem snad mladý? Ta slivovice mé myšlenky mísí, jsem v přípravách smilné zrady. Tak se jdu ujistit, že nejsi lačná a jsem i rád, že děláš, že spíš. Odjíždím na místo, kde každá je vláčná, tam něhu si zaplatit smíš. I cizí žena se líp, než Ty, chová. Kde jsou ty časy, kdy byla jsi snová. Zdroj fotografie: pixabay.com |
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.