A pak - po čase - jsem vedla na téma "blázinec" debatu s bývalou  spolužačkou z gymnázia, která se stala primářkou v psychiatrické léčebně.

"Hele," povídám jí, "určitě je poznat, kdo je nevidomý nebo hluchý, ale jak můžeš poznat blázna, když všichni mluví a chovají se celkem obvykle?" 

A tak jsem dostala  možnost pobýt pár dní v blázinci, abych se zorientovala podle své intuice sama.

Ano, seděla jsem  tam v jednom pavilonu na lavičce na chodbě spolu s dalšími pacientkami, čekaly jsme, až se půjde do jídelny na oběd. A fakt jsme vedly normální, úplně běžné rozhovory o všem možném. Jedna paní - ve věku tak kolem padesátky -  si stěžovala, že nechápe, proč zde musí být zavřená, když je zdravá a úplně normální - tedy, alespoň si to myslí -  ale oni jí nevěří a nevěří. Asi po hodině, co jsem se s ní bavila a také jsem nepochopila, proč musí být léčena na psychiatrii, se mi důvěrně svěřila, že Venca Neckář a Kája Gott jsou její synové, jenomže odtud se k nim hlásit nemůže, a mohla přivést na svět ještě jedno geniální dítě, jenomže jí ho tady odebrali a snědli.

Kolem nás po chodbě chodila nějaká mladá dívka. Byla to dlouhá chodba, a ona chodila neúnavně oběma směry, vždy až na konec, kde byla koupelna. Tam dívka zašla, umyla si vlasy a opět vyšla ven, pokračovat v pochodu chodbou. Počítala jsem, že než rozdávali oběd, umyla si vlasy sedmnáctkrát.

Byla jsem ráda, že patřím k těm šťastným normálním, mohu odtud odejít a mohu žít v normálním světě, mezi normálními lidmi.

Bohužel, nějakou dobu už si začínám připadat jako v blázinci. Články novinářů v novinách nebo na internetu se nedají číst, zábavné pořady v televizi nejsou zábavné, stává se mi dokonce, že cosi sleduji třeba delší dobu, ale vůbec nechápu, o čem ty mluvící hlavy mluví. Reklamy jsou nesmyslné a stupidní, ale  hlavně každých dvacet minut přeruší sledování vybraného pořadu a dvacet  minut řvou ty svoje stupidity.

Bizarní mediální excesy nabírají na obrátkách a hlavně jsou rozvlečeny do desítek článků, každý den zhruba totéž -  média nejspíš cílevědomě a promyšleně manipulují našim mentálním cítěním. V řadě publicistických webů na internetu už nelze rozeznat seriozní článek od bulváru a množství televizních reality show zejména názorně předvádí, kam až lze klesnout za peníze.

A to nezmiňuji diskuze čtenářů k internetovým článkům, kolem nichž lítají a poskakují reklamy. Obrovsky dojemné například je, když článek o utýraném psovi s příslušným obrázkem ubohého zvířete prodává podprsenku, která poletuje kolem utýrané psí hlavy. Oslepení koně, usmrcení lidé, každodenní panoptikum hrůzy.

Úplně se vytratil optimismus, pohoda, vkus a serióznost, dokonce se smí veřejně, sprostě a oplzle nadávat panu prezidentovi a dalším lidem a diskuze čtenářů z velké části předvádí, jakoby si každý den stejná smečka psychopatů verbálně ulevovala od své osobní duševní tísně. A to nemluvím o tom, že pokud jde o oblečení, mladí lidé chodí v děravých gatích, což se považuje za vysoce módní, potetovaní jako divoši, oči upřené na malý čtvereček v dlani, se kterým si dokáží hrát celé hodiny.

Z blázince jsem tenkrát odešla do normálního světa - alespoň jsem o tom byla přesvědčena, ale kam lze utéci, když celý náš lidský svět je účelově měněn na blázinec, kde jsme prakticky denně svědky úpadku kultury, umění, literatury a morálních hodnot?