Ale od začátku. Hned v úvodu jsme svědky pohřbu pražského intelektuála, režiséra dokumentárních filmů Tomáše, jehož se účastní desítky jeho milenek. Vše sleduje se škodolibým potěšením čtyřiapadesátiletá Martina, Tomášova dlouholetá partnerka, střídající pražský byt s pobytem ve Francii, kde se živí jako scénáristka a sřihačka filmů. Právě z jejího pohledu je celý vztah k nevěrnému Tomášovi nahlížen a komentován.

Po počátečním poblouznění, kdy se Martina rozvádí se svým francouzským manželem a vrhá se do náruče Tomáše, rychle zjišťuje, že není zdaleka sama. Ve vztahu se postupně ztrácí láska a stává se debaklovou závislostí, z níž nelze najít východisko – Martina neumí Tomáše vyhodit, Tomáš sám nedokáže odejít. Tak většinu románu tvoří spíše trápení, žárlivost, trapné ponižování až masochismus. Martině zpočátku fandíte, pak ji začnete litovat, ale postupně vám přijde trapná. Jak se může tak inteligentní, světaznalá a samostatná žena ponížit k tomu, že začne na sociálních sítích sledovat každý krok svého partnera a místo ukončení vztahu se trápit žátlivostí? Jnže,. jak vidět, v lásce je všechno možné - i nemožné.

Ty tam jsou doby, kdy ženy potají prohlížely kapsy svých manželů a jejich korespondenci. Dnes jsou tu facebook a další výdobytky sociální sítě, na nichž se jejich uživatelů beze stopy studu svěřují s nejintimnějšími záležitostmi a předkládají je tak napospas široké veřejnosti. To je téma pro psychology - proč lidé takto odhalují své soukromí  a vědomě ztrácejí svoji vlastní identitu. Martina pátrá u svých sokyň, čte jejich blogy, s některými si začne dopisovat či telefonovat a svěřovat se s intimními detaily. Většinou jsou to však málovýznamné, čtenáře unavující texty. Jak daleko to má k románu v dopisech Choderlose de Laclose NEBEZPEČNÉ ZNÁMOSTI, o němž se Sedláčková zmiňuje. V jejím románu totiž chybí hloubka,  není zde ani pohled druhé strany, tedy Tomášův a hlavně chybí dramatické vyhrocení. A bez dramatu se ztrácí čtenářův zájem. Smrt Tomáše popisovaná v první kapitole tak není pro Martinu tragédií, ale spíše vysvobozením  a počátkem nové životní etapy. Proto také láska Martiny nemůže být nesmrtelná. Taková by mohly být – jak ukazují příklady viz Romeo a Julie – jen v případě tragického konce. 

Mnohem zajímavější a propracovanější je „kunderovská“ linie. Andrea Sedláčková podrobně zná Kunderovo dílo a při prípravě (bohužel nerealizovaného) filmu pročetla í mnoho materiálů, článků a spisů v archivech. Nachází mnoho paralel mezi Kunderovými romány a jeho osobou a konfrontuje je s příběhem Martiny a hlavně Tomáše. Nerozvádí sice kunderovské milostné eskapády, jichž byla jeden čas Praha plná, ale o to více nachází v jeho románech jako hlavní téma „směšné“ lásky, nevěru a sex, jak je prožívá intelektuál v soukolí často velmi krutých dějin dějin. Vedle přímých citací z románů jsou některé pasáže inspirované kunderovým dílem a tvoří paralelu k příběhu Martiny. Sedláčková s pečlivostí jí vlastní se věmuje Kunderovi od jeho komunistické minulosti a básnických oslav „lepších zítřků“ přes v Česku vydaná díla až k těm vrcholným  uveřejněných ve Francii a psaných ve francouzštině. Studenti, kteří budou psát esej o Kunderovi jí za sebraný materiál budou jistě nesmírně vděční.

Pozitivní je otevřenost s jakou ke kontroverznímu tvůrci autorka přistupuje. Nijak neobhajuje jeho studentské uchvácení dobou, která v někom probouzela naději ani nesoudí jeho dílo jako celek. Je zcela otevřená – a pokud uveřejňuje výňatky ze spisu, který o Kunderovi vedla STB, pak s plnými citáty a plnými jmény těch, kteří údaje poskytovali. Pohled dotvářejí ukázky z připravovaného scénáře.

Asi je nutné, a jistě to byl i záměr autorky, tyto dvě linie prózy porovnat. Kundera, jako starší předchůdce Tomáše, si díky tomu, že nikdy neměl komplikovaný vztah se ženami a nepotřeboval je získávat, si vypracoval až mizogýnický postoj k ženám, a jejich – často „směšným“ vztahům, zatímco Tomáš je bere jako nutnou součást svého sebevědomí. Někdy se zachová podle plzákovského pravidla „zatloukat...“,  jindy dovede najít vysvětlení, které překvapí čtenáře i jeho partnerku – v tom by  mohl všechny nevěrníky vyučovat. Právě tyhle pasáže dokáže Sedláčková brilantně napsat. Přesto i on je zdrcen tím, kam až může milovaná bytost, intelektuálka a životem zkušená žena, klesnout při prohlížení jeho mailů, blogů soupeřek i sledováním jeho pohybu. Martina si kvůli tomu pořídí i speciální program do svého mobilu, takže její pátrací metody si v ničem nezadají s těmi, které kdysi na Kunderu užívalo STB. Ať se tomu jakkoli budete vzpírat, vážit si podobné hrdinky románu nemůžete a její masochismus je zcestně bolestný. Tady má pravdu Kundera ve svém přístupu k ženským hrdinkám, i když mu jeho názory mnozí vyčítají a - jak se v textu píše - brání tomu, aby už konečně dosáhl na Nobelovu cenu za literaturu.

Sedláčkové kniha o lásce není čtením příjemným, stejně jako jí popisovaná láska není „téměř nesmrtelná“ – myšleno v kladném slova smyslu. Po přečtení zbývá jen věřit, že Martina (byť už za menopauzou) znovu získá ztracenou rovnováhu a její život se dostane do nových, příznivějších kolejí.