Zpočátku jsem se v informacích o malířích zcela ztrácela, ale nakonec to začalo dávat smysl. A jakmile pochopíte, oč jde, jakmile vás příběh vtáhne do sebe a vy se stanete jeho součástí, už vás nepustí. Posledních sto stran jsem doslova zhltla...

Ale teda ten konec? Tak ten mě dostal. Čelist mi spadla bezmála až na zem. Existuje jen pár knih, které mě až takhle zaskočí - a tohle je jedna z nich. Tohle snad nemohl předpokládat nikdo. Takže za mě naprosto skvělý nápad, úžasná myšlenka a výborné zpracování. Jen si člověk musí zvyknout na autorův styl psaní - a pak už to jede jako po másle.

Krásné, smutné, bolavé - a plné hořké pravdy, zklamání, nenaplněné lásky i naděje. A ta přece neumírá ;)

Umím se ještě usmívat? Bylo to tak dávno...
Snažím se.
Projdu zrcadlem.

Můj Bože. Můj Bože...

Jenže Bůh nás nezachrání. To musíme udělat my sami...

Černé lekníny, Michel Bussi, Motto 2017
Foto obálky: albatrosmedia.cz