Neměli jsme holt štěstí. Sluníčko nám svítilo jen dva dny - při příjezdu na dovolenou a při odjezdu z ní. Naštěstí jsme to díky předpovědi už alespoň tušili, že to tak dopadne. A tak první nápad padl už cestou do Krkonoš - přijedeme do Pece sice až odpoledne, ale to nevadí. Když vyrazíme hned, stihneme dojít až na Sněžku a můžeme si tam aspoň užít západ slunce, než se nám na celý následující týden schová ta naše hvězda za mraky. Odholaně jsme vyrazili - a stálo to za to!





Na velkolepém představení nás překvapilo jen jediné - kolik dalších lidí napadlo totéž. Připadali jsme si trochu jako v kině - v tomhle "nebeském sálu" se sešlo ostatně víc lidí než v mnoha jiných v posledním roce. Sdílení je vlastně moc fajn.





Po týdnu šlapání v dešti a mlze se mělo opět vyčasit. Ten poslední večer ale stále ještě beznadějně pršelo, takže se skoro nedalo věřit, že se po půlnoci mraky roztrhnou a slunce se zase ukáže. Logicky přišel další nápad: Co tu ne příliš povedenou dovolenou tedy zakončit ještě východem slunce? Tentokrát se ale nevyškrábeme až na Sněžku, my si ji naopak vyfotíme! Sice budeme muset vstát ve tři, s sebou horké kafe a několik teplých vrstev oblečení navíc do mrazivého rána, ale to bude jen malá nepohodlná daň za úchvatné svítání okořeněné lehce tajuplným nočním výstupem.






Povedlo se. Ticho hor nás přivítalo do své náruče a odměnilo naše odhodlání jedinečným zážitkem. Sněžka si navlékla kouzelný prsten se slunečním drahokamem, který nás nejprve pozval ke snídani a potom svými paprsky rozjiskřil celou krajinu.





Až poté se začaly probouzet zvuky a my jsme se vydali zpět dolů. Udělali jsme si velice příjemnou tečku za rozporuplnou dovolenkovou větou. A pak že štěstí nechodí po horách! Podle mě - chodí.



Web autorky: www.literarnistrom.cz