Všimla jsem si, že se k prvním sněženkám pomalu začínají přidávají talovíny a nesměle se rozkoukává čemeřice. Nad nimi se nám na zahrádce růžově rozkvetl lýkovec! To je přesně ta chvíle, kdy po zimě vytáhnu fotoaparát, kdy se začínám kochat. Dnes ale zatím jen z fotek loňských, předloňských a dřívějších... 


Čekání na jaro si někdy krátím malou domácí radostí. Koupím si třeba hyacinty nebo prvosenky, které si později přesadím na zahradu, budou mi dělat radost spoustu dalších let. Jindy neodolám barevným kalíškům tulipánů, ve váze vydrží poměrně dlouho.

Vím, že až konečně zase všechno pokvete, potěší mě jakákoliv květina. Zahradní či luční, všechny mají své kouzlo, člověk žasne na těmi různorodými poupátky a pestíky a okouzlit ho může třeba i obyčejný stvol trávy nebo pár šišek, když na to přijde.



V přírodě se pokaždé něco najde, co potěší oko i srdce. Nemusí to být jen samotné rostlinky a dokonce ani nemusí být ani úplně nejhezčí počasí. Někdy se třeba zastavím nad řetízkem rosy na pavučině nebo nad celým třpytícím se pokladem kapek.



A až se rozkvetou mé milované hortenzie, to už mi bude vyloženě pukat srdce krásou. Jak já se na to těším! Štěstí, že se zatím můžu pokochat alespoň takhle. Ladím se a držím rostlinkám palečky, ať všechna ta jejich malá miminka, dosud zimně spinkající, naberou dost síly na svou další sezónu.


Fotografie: Renata Šindelářová, www.literarnistrom.cz, www.skyandnature.cz

Haiku inspirované těmito fotografiemi:  Hortenzie