" Co vedlo vzdělanou dívku plnou života, dceru českého krále Přemysla Otakara I., o jejíž ruku žádal sám císař, k rozhodnutí vzdát se světské moci, tělesné lásky a stát se jeptiškou? Příběh, který Tajemství vypráví, stojí na půdorysu dochovaných historických faktů. Nahlíží 13. století jako období protichůdných mocenských i duchovních proudů, v jehož centru stojí Anežka: nejdřív jako osamělé dítě putující po evropských dvorech, později jako dívka s hlavou popletenou rytířskými mýty, zrazovaná, a přesto toužící po lásce a naplnění – zároveň ale i dívka vědomá si vlastní zodpovědnosti – vůči své rodině a zemi. Možná, že její život skrýval tajemství, které by křesťanské legendy nedovolily vyprávět. Při hledání pravdy o dívce, která nad českou zemí z hlubin 13. století stále drží ochrannou ruku, vstoupily do vyprávění obrazy bytostí lesů, démonů přítomných v gotických chrámech a magické myšlení středověkých příběhů – i když o nich už Anežčini legendisté mlčí."
Dovolila jsem si hned v úvodu vypůjčit anotaci knihy. Není totiž vůbec lehké čtenáři přiblížit samotný děj knihy. Slovo "děj" je poněkud zavádějící v tomto případě. Sice si kniha snaží držet lehkou chronologickou linku, ale jedná se o velmi okrajovou záležitost. V množství nabídnutých "odboček" je někdy poněkud obtížné vysledovat v kterém životním období se u Anežky nacházíte.
Ale pojďme hezky od počátku, kdy se celý život Anežky začal odvíjet. Nacházíme se ve 13. století na dvoře českého krále Přemysla Otakara I. a jeho manželky Konstancie. Jako nejmladší dcera uznávaného panovníka tehdejší Evropy, a tím zároveň královská princezna, jí byla předurčena důležitá role ve sňatkové politice svého otce. Odpovídala tomu i následná výchova v klášterech, kde se jí dostalo na tehdejší dobu velmi vysokého vzdělání. Historické prameny často zmiňují i mimořádný vztah ke svému bratrovi Václavu, který je povznesen na služebníky boží v tehdy významném českém království. Václav je tak vykreslen jako vcelku silný panovník, ale slabší povahy a Anežka, jako jeho věrná rádkyně a blízká osoba.
I přesto, že jsou již tehdejší Čechy považovány očima historiků za křesťanskou zemi, skutečnost jistě byla poněkud komplikovanější. Pohanské zvyky se dotýkaly každodenního života nejenom běžných obyvatel, ale i královské rodiny. Trvalo jistě mnohem déle, než se podařilo církvi potlačit veškeré legendy, tradice spojené se starou vírou. Těžko tak odhadnout na kolik je postava Anežky zpracována církevní propagandou a na kolik byl její život ovlivněn právě těmito prastarými zvyky, které však církev taktně zamlčela. Většina informací, které známe je staletími poupravena právě v křesťanském kánonu a dopátrat se jiných informací je prakticky nemožné. Už jen to, že je o Anežce jako ženě, takový historický "zářez" v českých dějinách, je něco mimořádného. Musíme si uvědomit, že role ženy byla nevýznamná. Tisíce žen upadla bezejměně v zapomnění. U těch o něco důležitějších se většinou dočteme pouze náznaky z osobního života, co je a není pravda již dnes tak těžko s jistotou říci.
Tereza Dobiášová by jistě neměla vůbec jednoduchý úkol, pokud by chtěla vytvořit příběh postavený čistě na historických faktech. Nevím, zda si tuto skutečnost autorka uvědomovala již v počátku a nebo jí o tento záměr vůbec nešlo, ale velice taktně se většině odhadovaných skutečností vyhnula. V knize je použito pouze několik málo "pravd" jako je pobyt Anežky v klášterech, nesporně vynikající výchova a vztah s bratrem, kde velice odvážně povznesla sourozenecký vztah na samotnou lásku, což má moji hlubokou poklonu. V životě světice takový aspekt byl absolutně vynechán, přestože realita opravdu takový být mohla.
Celá kniha je vlastně jedním možným vláknem, kým Anežka být mohla. I svět kolem ní pulzoval jistě jinak. Středověká Praha nesla řadu pohanských tradic, které se tříštily o novější křesťanské. Boj sváděli nejen andělé s všemocným Perunem nad českou kotlinou, ale i panovnické rody celé Evropy. Pro křehkou dívku velice tvrdý svět.
Tajemství nabízí tento souboj v několika rovinách. Tak jak se mění věk Anežky, jsme svědky strádání malé holčičky bez matčiny přítomnosti v cizím prostředí až po dospívající dívku trýzněnou pochybami o lásce. Pokud budete očekávat souvislý děj plný zvratů, bude pro vás kniha zřejmě menším zklamaním. Nejedná se o dobrodružný román. Celá dějová linka, jak jsem již psala, je upozaděna před niternou zpovědí jedné mladé duše bojující o své místo na světě. Myšlenky střídají další. Proplétáte se středověkou mystikou tak hluboko až místy ztrácíte přehled, kde se jedná ještě o realitu a kde o fikci.
Co musím pochválit je ztvárnění onoho boje. Boje na všech možných úrovních, od lidského až po ten mezi nebem a zemí, trýznivý, všudypřítomný. Divokost střídají výčitky. Přesně tak si představuji středověkou mystiku. Plnou rozervanosti, lítosti nad odchodem všeho "starého", známého. Tlak tíhy křesťanského řádu. Hrozbu zdvyženého prstu nad vším, co má být z českého lidu postupně vymíceno. Tady autorka předvádí mistrovskou práci. Opakovaně proplouváte v několika rovinách lidského vědomí a bytí. Klesáte do nejtajnějších lidských myšlenek a stoupáte do čistě pragmatické roviny sňatkové politiky.
Osobně bych také vyzvedla originálně popsaný vztah Václava a Anežky. Konkrétně odvahu pohrát si s myšlenkou vzájemné lásky, která nemohla být naplněna pro sourozenecký vztah. Mnohem více se mi tento úsek líbil než Anežčino souznění s lesním mužem, které je některými čtenáři vyzdvihováno.
Ale v tom je krása literatury. Každý si v knihách najde "své" místo, které se otiskne a vy jej nesete ještě dlouho potom, co knihu zavřete.
Za zmínku jistě stojí i nádherné ilustrace Petra Nikla provázející Anežku v celém příběhu. Krásná kniha, trýznivá ve své podstatě. Ale o tom život v dávné době jistě byl.
Tereza Dobiášová
Tajemství
Jota, 2021