Paradoxem také je, že většina těch, co vybírají, nejsou žádní dobrovolníci, ale mnohdy lidé placení, tudíž část z vybraných peněz jde na jejich mzdu. Další peníze se utopí v administrativě a ve finále potřební získají jen minimální procento z vybraných peněz. Na druhou stranu i neziskové organizace musí zaměstnávat administrativně-organizační aparát a někde na něj musí peníze získat.

Bohužel tím, že se těch kasiček rojí v Praze až přespříliš, domnívám se, že občany natolik otráví, že nepřispějí ani to minimum, což by jinak učinili. Možná by se měl nějak počet výběrčích regulovat. Kupříkladu trase od zastávky tramvaje Anděl na stejnojmennou stanici metra se mezi lidem začíná říkat „ulička hanby“, kdy mezi spěchajícími Pražany kličkuje mládež v bílých hábitech a kasičkách na krku.

Za další paradox považuji i to, že grantová politika nabízí mnohdy projekty za milióny korun, jejichž obsahem ve finále je série nic neřešících přednášek, v nichž se utopí astronomické částky. Skutečně všimněte si, kolik neziskových organizací pořádá v rámci grantů totožné konference na téma sociálně znevýhodněných skupin, přičemž ale stále jde jen o myšlenky, jež nikomu fakticky nepomohou. Pokud se uspořádá konference na téma, jak zrovnoprávnit postavení žen na pracovním trhu, v důsledku narazí na přístup zaměstnavatelů - tedy firem a rovněž na nedokonalou legislativu. A zmíněným směrem opravdu utíkají milióny, které by se mohly užitečněji využít právě pro nemocné a všelijak postižené. Takže stát a fondy EU poměrně štědře zásobují penězi sociální, ale teoretizující akce a přednášky a na nás občanech leží, abychom dofinancovali skutečnou pomoc přinášející hmatatelné výsledky. Nad touto „politikou“ zůstává soudnému člověku rozum stát a je škoda, že si této poměrně tristní situace nevšímají média.

Nicméně největší „příspěvková“ akce nás potkala v posledních dnech. O neštěstí v jihovýchodní Asii ví díky rozsáhlé kampani v tisku každý Čech. Příroda nám bohužel opět ukázala svou sílu, nad níž zůstáváme bezradní. Za minulého režimu se říkalo - poručíme větru, dešti. A teď jsme si museli uvědomit, že neporučíme. Tragédie změnila životy obyvatel postižených oblastí. Vzhledem k tomu, že málokdo z nás má dostatek prostředků na výlet do Thajska, jsou pro nás zmíněné oblasti poměrně hodně vzdálené, což ale neznamená postavit se k událostem lhostejně. Přesto mě na celé sbírkové akci zarazilo několik věcí. Nechápu, proč země jako ta naše, která se potýká s ekonomickými problémy, velikášsky přislíbí téměř 9 x větší částku než náš mnohem větší soused Polsko. Vždyť onen grandovský příspěvek zaplatíme my všichni ze svých daní. V kontrastu s tím, že naši spoluobčané, lidé chronicky nemocní, často doslova živořící z invalidních důchodů, zaplatí mnohem více od ledna 2005 za léky, které potřebují pro to, aby vůbec mohli žít, mi tento příspěvek našeho státu připadá jako vyloženě výsměšný. A co mě skutečně tzv. „dostalo“, bylo, když jsem nalistovala dva servery s nabídkou inzerce práce, a místo nabídky se na mě dívalo děvčátko ze sugestivní fotky pana Šibíka a pod ním výzva k poslání finanční pomoci jihovýchodní Asii. Přímo okatě se tu tedy společnost obrací k lidem, kteří se ocitli v určité finanční nouzi, neboť předpokládám, že tyto servery navštěvují převážně nezaměstnaní. Ve srovnání s oběťmi katastrofy se i tito lidé mají dobře, přesto si nejsem jistá, zda jim stát, či soukromý majitel na základě příspěvku zaslaného do jihovýchodní Asie promine zaplacení nájemného a že v obchodech dostanou potraviny zdarma.