Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Tiráž ...  Dnes je  úterý 16.4.2024, svátek má Irena 

Hledej

Sociální sítě



Webmagazín na Instagramu
Webmagazín na X Twitteru

Spolupracujeme

www.bioscop.cz

www.bontonfilm.cz

www.botanicka.cz

www.divadlodisk.cz

www.divadlonavinohradech.com

www.divadloviola.cz

www.dokoran.cz

www.hostbrno.cz

www.jota.cz

www.knihykazda.cz

www.literarnistrom.cz

www.mestskadivadlaprazska.cz

www.ngprague.cz

www.supraphononline.cz

www.svandovodivadlo.cz


RADOSTNÉ VENČENÍ POKRAČUJE - 1.část: Radovánky se sněhem

16.12.2022   Eva De Filippová   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

RADOSTNÉ VENČENÍ POKRAČUJE - 1.část: Radovánky se sněhem  V sedmidílném příběhu „RADOSTNÉ VENČENÍ POKRAČUJE" vypráví pejsek Johnnie další zážitky z pobytu v horském městečku a nejen v něm.

  Obrázky jsou opět dílem Lukáše Sobka a autorky příběhů.
 

   Haló, haló, tady borderkoliák Johnnie! Tentokrát už jako tříletý. Asi se divíte, proč Johnnie a ne Johnnei. Inu protože tak se to správně píše, předtím to panička-babička jaksi popletla.
   Mám zase tolik nových zážitků! Některé z nich vám rád povyprávím.
   Začnu zimou - radovánkami se sněhem, který miluji skoro stejně jako vodu.
   „Hurá, je tu sníh!" zajásal jsem vždy, když jsem přijel do horského městečka z Prahy, kde bílá krása chyběla.
Seskok z auta, radostné vítací vrtulení, nebo-li zběsilejší otáčení kolem své osy před rodiči mého páníčka, a šups! hodil jsem sebou do sněhu. No to vám je bájo vyválenda!
   V zimě to trochu trvá, než se vypravíme ven. Nedočkavě čekávám u dveří. Co toho ti lidé na sebe navlečou! myslím si. To mně stačí jeden kožich pro všechno. Sám mi narostl, sám se mi dvakrát do roka upraví na letní nebo zimní. Dokonce si ho sám někdy vyperu v potoce nebo v rybníku, oklepu se a vbrzku je suchý. Náramná výhoda, že?
   Ještě než opustíme byt, panička babička předříkává: „KA, KA, KL, MO, DO, VO." Jsou to zkratky toho, co nesmíme zapomenout: kapesníky, kakací sáčky - tak říká sáčkům na psí výměšky, dále klíče, mobil, dobrůtky a vodítko.
   Když napadne sníh, páníček-děda a panička-babička se z něj radují se mnou. Vytvářejí a vyhazují do výšky malé kouličky. Babička to doprovází voláním: „Johnnie, snížek, sníh, hop!" Vyskakuji - chňapinky, lapinky, rozprsknutí koulinky a znova a znova. To je žůžo!
   „Pojeďte s námi výš do hor, tam je daleko víc sněhu," navrhl jednou páníček mé kamarádky, československé vlčice Airušky. Kus cesty jsme vyjeli autem, kus vyšlápli na vrchol nižšího kopce a pak pokračovali po jeho hřbetě. Náramně jsme si s Airou užívali prodírání vyšší vrstvou sněhu a honění mezi bílými kopečky. „Hotoví krtci!" poznamenala babička, pozorujíc naše divočejší počínání.
   „Airo, ke mně!" nebo „K noze!" svolával páníček svou fenku pokaždé, když se objevilo na obzoru nějaké děcko. To proto, aby se nepolekalo a nespletlo si ji s opravdovým vlkem. Ona totiž skutečně tak vypadá. Jakby ne, vždyť její předchůdci, jak říkal páníček Airy, byli kříženci plemene karpatského vlka a německého ovčáka. Naštěstí se v době našeho dovádění na sněhu k Airušce žádný malý človíček moc nepřiblížil. Po tomhle výletě jsem byl tak unavený, že jsem doma hned usnul a spal jak dudek.



   Onehdy zase při procházce lesem s Airuškou, štěnětem Ginou a jejich páníčky na nás páníček mé kamarádky každou chvilku shazoval sněhový poprašek.Třepy, třep seshora, třepy, třep z kožichu a stále dokola. Ó, jak příjemná byla ta chladivá jemná sprška! Setřepávali jsme ji s potěšením. Až do chvíle, kdy jsme zastavili pod jedním velkým stromem. Zatřepat větvemi nešlo, byly moc vysoko.
  Páníček Airy vyhodil do koruny stromu moje vodítko, které předtím chvíli nesl. Fííí! Silný provaz zasvištěl vzduchem a vyšvihl se nahoru. Nastalo ticho. Co to? Nic nespadlo! Ani sníh, ani vodítko!
  „Co si teď počneme?" dumali páníčkové. Pokoušeli se vodítko shodit klacky, ale marně. „Vysaď mě na ramena!" nechala se slyšet páníčkova přítelkyně a popadla delší větev. „Třeba to s tím půjde," dodala. 
   Avšak ani  takhle na vodítko nedosáhla, jen sklidila vyděšený pohled své fenečky Giny.„Botou, zkusím to botou!" napadlo páníčka ze zoufalství. Zul se a prudce botu vymrštil.„Úspěch, sláva!" rozzářil se poté, co se provaz na první pokus snesl k zemi. Z radosti si zul i botu druhou, sundal ponožky a rozjařeně kráčel po zasněžené cestě ještě chvilku zcela bos.
 Panička-babička byla spokojená, že máme zase vodítko, nuže popravdě - já bych se bez něj klidně obešel. Jé, to by bylo volnosti, kdybych se nemusel připoutávat! Ale o tom si mohu, bohužel, nechat jenom zdát.
   Tak to je o mých zimních radovánkách zatím vše. 



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . Tiráž

Copyright © 2001 - 2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0402 s