ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
neděle 8.9.2024, svátek má
Mariana
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Nezapomeň na pětadvacátý dodatek ústavyLáska s příchutí šansonuO chválu stojím!!! Moc. A přece…Léto je, kdyžZpěv horského potokaNech se unést fantazií v Kadani nebo online
Nejčtenější za 14 dní
Tip na výlet: Z empírového unikátu na gotické DobroniceROZSUDEK SMRTI – Ve víně se místo pravdy někdy skrývá smrtAnnabelle přivedla na svět Dear CaliTři kapitáni: Space opera, od které se těžko odtrhneteNa Vinici sv. Kláry již brzy vypukne tradiční vinobraníŽijeme lidsky? Jak moc se naše bydlení měnilo s dobou?FOTOREPORTÁŽ ze safari na vlastní zahraděKVÍZ: Poznáš knižní postavu?DOPORUČUJI tyto knihy na odpolední čteníNový podcast Med a peří přichází s celou řadou tématSkryté dějiny revoluce oxfordských překladatelůPivovar Velké Popovice zahájí babí léto tradičním Klobáskofestem
RADOSTNÉ VENČENÍ POKRAČUJE -2.část: Chvála psích smyslů
06.01.2023 Eva De Filippová Próza
Pejsek Johnnie pokračuje ve vyprávění, tentokrát volí téma psích smyslů.
Smysly pejsků – to je něco skvělého! Hafánci mnohdy vidí a slyší lépe než lidé, mají dokonalejší čich i rychlejší hmat a stále jsou při chuti. Moji páníčkové se o tom také často přesvědčují. Něco vám k tomu povím.
„Johnniesku!“šeptne vždycky panička-babička na chodbě u venkovních dveří domu a zvedne ukazováček. Zkouší mě, jestli to slyším a poslechnu. No jasně že jo! Na tahle znamení si okamžitě sednu a pozorně jí hledím do očí. „Hodnej kluk," vyřkne pochvalu a přidá pohlazení. Připevní mi vodítko, otevře dveře a rychle se přesuneme na blízkou lesní pěšinu.
Teď jsem teprve nadmíru spokojený. Podle nepsaného psího hesla - doma dobře, ale venku jednoznačně nejlíp.
Dychtivě přebíhám z jedné strany na druhou. Čmuchy tady, čmuchy tam, ale hlavně honem dopředu!
„Netahej, Johnnie, pomalu! Slyšíš?" nabádá mě babička. Jo, slyším, ale po pár vteřinách už zase zrychluji. Občas si totiž babička neuvědomí, že si potřebuji co nejdřív najít místo na vyprázdnění.
Potom se zklidním, avšak čichací záliba mě pohání dál. Jéminkote, co je všude pachových stop! Nejzajímavější a nejpřitažlivější jsou od feneček. Těch se nemohu dost načichat. Některé i poznám. „Ááá!“ říkám si. „Tudy cupitala kokršpanělka Lilly, tudy krysařička Norinka, tudy Emička nejasného plemene, tady se zastavila vlčice Sára, kousek dál zas borderkolie Bára a další známé. No né!“ žasnu občas při zjištění, že stopa patří kamarádce Airušce. Jak rád bych se za ní rozeběhl! Kéž bych tak mohl vést paničku-babičku já, místo ona mne. Ta by koukala, jak rychle bych Airu vystopoval.
Tu a tam vyčmuchám zbytky čehosi k snědku. „Fuj, Johhnie, to nesmíš, nech to!" odradí mě babička a nenechá mě žrádýlko ani prozkoumat.
„Máte, prosím, fenu nebo psa?" nebo „Je to holka nebo kluk?" a jindy zas „Kdo je to? On nebo ona?" táže se panička-babička kolemjdoucích pejskařů ještě z úctyhodné vzdálenosti. Škoda, že neumím mluvit, řek‘ bych jí hned, co je pejsek zač, neboť to poznám, ještě než se zeptá. Vždyť mám VYNIKAJÍCÍ ČICH!
Nevěřili byste, jaký výtečný čich má také kamarádka Airuška. Její páníček si to potvrdil nesčetněkrát. Jednou v létě váhal na lesním rozcestí, kudy se dát, když tu náhle fenka zatáhla za vodítko, sveřepě vybrala jeden směr a nabrala rychlost. „ No tak já ti protentokrát vyhovím a půjdu s tebou, kam chceš,"odsouhlasil páníček její rozhodnutí. Aira překotně čichala střídavě po obou stranách cesty, až to páníčkovi došlo: „Tudy určitě musel jít Johnnie a ty spěcháš za ním, viď? Už je mi to jasný!" Jak uslyšela Airuška moje jméno, dala se do běhu. „Jsi jak splašená, zpomal!" napomenul ji páníček.
„Já to věděl!" volal v ústrety, sotva nás s babičkou spatřil u rybníka. „Aira zachytila Johnnieho stopu a nedala mi pokoj!" vyhrkl udýchaně. Vlčice hop! a skočila za mnou do vody. Byl jsem šťastný, že se zase vidíme.
„Můžete být na Airušku pyšný, že si podle čichu dokáže najít kamaráda," prohodila babička. „To jsem, akorát je legrační, že už jsme tady dneska byli. Asi před hodinou. Aira se vlastně koupe podruhé," svěřil se páníček. „Dopřejte jí to, když je tak šikovná!" zastala se mojí kamarádky panička-babička. „Ale jó, vždyť o nic nejde," zakončil tehdy páníček Airy hovor a usmál se.
Díky VÝBORNÉMU SLUCHU slýchávám mnohé zvuky dřív než páníčkové. „Haf, haf, haf, haf!“ vyštěkávám doma u dveří, když zvoní zvonek a oni ho ještě neslyší. Štěkám tak dlouho, dokud ke mně nepřijdou. „Uííííí, uííííí!“ vyju táhle pokaždé, když se ozve mobil a nikdo k němu nejde. Přestanu poté, co se ho někdo chopí. Je obdivuhodné, jak tohle upozorňování páníčkům pomáhá třeba na zahradě, leží-li mobil na jiném místě, než kde zrovna pracují. „To jsi hodný, žes nám dal zase vědět,“ chválí mě vždycky za tuhle bohulibou činnost a odmění dobrůtkou. Zavrtím ocáskem, aby věděli, že z toho mám také radost.
NEUTUCHAJÍCÍ CHUŤ – to je můj další smysl. Chutnají mi jakékoli psí dobrůtky, kterých bych zblafnul, co by se do mě vešlo. „Dost, to stačí, ať neztloustneš,“ mírní mé choutky páníčkové, když mě sem tam přikrmují drobnými pamlsky.
Náramnou chuť jsem však jednou prostě neuhlídal. V nestřežené chvíli jsem venku zbaštil nejspíš něco nevhodného a v noci nastal problém:
Probudil mě silný vichr a bolení bříška. Cítil jsem, že se potřebuji vyprázdnit. Malátně jsem se zvedl z pelíšku na chodbě a zašel za paničkou-babičkou do ložnice. Položil jsem na ni pacičku. „Je mi zle, chci ihned ven!“ snažil jsem se jí dát na srozuměnou. „Ty se bojíš větru, viď? Pojď zpátky, neboj se a klidně spi,“ ukonejšila mně, pohladila a doprovodila do hajan. „Ale to snad néééé! Nepochopila! Musím neprodleně vyběhnout nebo to nevydržím!“ projelo mi hlavou. Žadonění pacičkou a odvedení do pelíšku se asi třikrát opakovalo, až toho měla babička dost. „Lehni si tady u mojí postele, Johnniesku, když se tak bojíš,“ řekla a pohroužila se do spánku. Zase nevěděla, o co jde! Chvilku jsem u ní postál, a protože bolení zesílilo, odloudal jsem se raději do chodby. Netrvalo dlouho a pohroma – asi tušíte jaká – byla na světě.
K ránu babičku vzbudil příšerný zápach. Hned se dovtípila, co se stalo. „Johnnie, co to je? Cos to proved‘? Fůůůj!“ zahubovala, spatříc na chodbě hromádky toho, co jsem chtěl ze sebe dostat venku. Se svěšenou hlavou jsem se krčil pod stolkem. Byla mi hanba. Po chvíli se babička ťukla do čela: „Ach jó, proč jsem nepoznala, že je ti špatně?! Vždyť ty za to vlastně ani nemůžeš. Několikrát jsi mě přišel upozornit, a já myslela, že se bojíš vichřice,“ pronesla a již bez řečí všechno po mně uklidila. Trochu jsem si oddychl.
Druhý den mi nebylo ještě úplně dobře, a proto jsem za babičkou do ložnice přišel znova. Sotva jsem se jí tlapkou dotknul, bez okolků vstala a šla se mnou ven.
Od té doby si už dává větší pozor na moje varovné signály.
Při hraní doma i venku chválívá panička-babička můj BLESKURYCHLÝ HMAT. O hře s klacíky už jsem vám vyprávěl – jen trochu připomenu: klacíky jednou packou nahmátnu, druhou přihmátnu a pak střelhbitě přehmatávám z jednoho na druhý, aby se je babičce nedařilo zvednout. „No jo, všechny klacíčky jsou zase tvoje,viď?“ vzdává hru babička žertovně. „Jsi prostě rychlejší a já nemám šanci.“
Něco podobného se děje doma. Se třemi stejnými míčky. Panička-babička je střídavě rozkutálí a já se snažím všechny dostihnout. Chňap, chňap, chňap! lapám po nich střelhbitě a nedopustím, aby nějaký uchopila.
Hmatem se také někdy dorozumívám. Vyhmátnu z košíku hračku a položím ji před páníčky. Znamená to: „Pojďte si s tímhle se mnou hrát nebo se o to přetahovat!“ Položím-li na ně tlapku, žádám: „Chci jít ven!“ Když něco jedí, pak to značí: „Dejte mi, prosím, taky něco!“ Většinou bývám odbyt: „Nežebrej, Johnnie, a jdi na místečko!“ Povyskočím-li na ně a dotýkám se jich oběma packami, říkám tím: „Mám vás rád, můžete mě hladit, dělá mi to dobře.“
Zřídkakdy mohou posloužit i tři smysly najednou – zrak, sluch a čich. Jako se mi to stalo nedávno na kopci v lese, kde jsme se s paničkou-babičkou procházeli. Zaslechl jsem vzdálenější pravidelné zvuky a zbystřil jsem. „Co to bylo?“ vrtalo mi hlavou. „Už to mám, jsou to lidské kroky a zvířecí cupitání!“ ujasnil jsem si po několikerém stále hlasitějším opakování. Kousek dál se před námi otevřel výhled do krajiny. Můj ostražitý pohled vzápětí zaznamenal na planince pod námi pohyb. Nemýlil jsem se! Spatřil jsem paničku se psem. „Na co tam tak urputně zíráš?“ zeptala se panička-babička, když viděla, že se nechci hnout z místa. „Pojď, jdeme!“ zavelela. Neposlechl jsem, jelikož mě ty postavy připadaly známé. Pak se babička zadívala tam kam já. „Jééé, to je určitě Fíbí s paničkou!“ zvolala najednou radostně. „Ty máš BYSTRÝ ZRAK, Johnniesku, musím uznat, že opravdu vidíš líp než já,“ nešetřila chválou. Ó, jak mi ocenění zalichotilo!
Za každou cenu jsem se chtěl se zlatou retrívricí Fíbí setkat. Babička mi to přání vyčetla z očí, a tak jsme chvátali nezvelebeným terénem z kopce dolů. Hrbolky nehrbolky, drny nedrny, klacíky neklacíky, jehličí nejehličí. Když jsme se přiblížili, šel jsem už po čichu a ve chvilce jsme byli u feny a její paničky. Hřálo mně u srdce, že jsem je v lese sám objevil a vyslídil.
To bylo shledání! Dlouho, předlouho jsem jmenovanou psí slečnu neviděl. Zaskotačili jsme si na hromádkách zbylého sněhu a chvilku se honili. Paničky si o nás mezitím povídaly.
Setkání končilo vyfocením, ale ne tak ledajakým. Jeden snímek paničky rozveselil. „Tady vypadají jako trpasličí psíci s velkou hlavou a miniaturním tělem,“ popsala fotku panička-babička. „Skoro jako karikatury,“ doplnila. „No to je pravda,“ přitakala panička fenky.
Domů jsme odcházeli společně. S Fíbí jsme capkali vedle paniček zcela poklidně, protože jsme byli dostatečně vyběhaní.
Myslím, že jsem vyčerpal všechno, co jsem vám chtěl o mých smyslech povědět.
„Johnniesku!“šeptne vždycky panička-babička na chodbě u venkovních dveří domu a zvedne ukazováček. Zkouší mě, jestli to slyším a poslechnu. No jasně že jo! Na tahle znamení si okamžitě sednu a pozorně jí hledím do očí. „Hodnej kluk," vyřkne pochvalu a přidá pohlazení. Připevní mi vodítko, otevře dveře a rychle se přesuneme na blízkou lesní pěšinu.
Teď jsem teprve nadmíru spokojený. Podle nepsaného psího hesla - doma dobře, ale venku jednoznačně nejlíp.
Dychtivě přebíhám z jedné strany na druhou. Čmuchy tady, čmuchy tam, ale hlavně honem dopředu!
„Netahej, Johnnie, pomalu! Slyšíš?" nabádá mě babička. Jo, slyším, ale po pár vteřinách už zase zrychluji. Občas si totiž babička neuvědomí, že si potřebuji co nejdřív najít místo na vyprázdnění.
Potom se zklidním, avšak čichací záliba mě pohání dál. Jéminkote, co je všude pachových stop! Nejzajímavější a nejpřitažlivější jsou od feneček. Těch se nemohu dost načichat. Některé i poznám. „Ááá!“ říkám si. „Tudy cupitala kokršpanělka Lilly, tudy krysařička Norinka, tudy Emička nejasného plemene, tady se zastavila vlčice Sára, kousek dál zas borderkolie Bára a další známé. No né!“ žasnu občas při zjištění, že stopa patří kamarádce Airušce. Jak rád bych se za ní rozeběhl! Kéž bych tak mohl vést paničku-babičku já, místo ona mne. Ta by koukala, jak rychle bych Airu vystopoval.
Tu a tam vyčmuchám zbytky čehosi k snědku. „Fuj, Johhnie, to nesmíš, nech to!" odradí mě babička a nenechá mě žrádýlko ani prozkoumat.
„Máte, prosím, fenu nebo psa?" nebo „Je to holka nebo kluk?" a jindy zas „Kdo je to? On nebo ona?" táže se panička-babička kolemjdoucích pejskařů ještě z úctyhodné vzdálenosti. Škoda, že neumím mluvit, řek‘ bych jí hned, co je pejsek zač, neboť to poznám, ještě než se zeptá. Vždyť mám VYNIKAJÍCÍ ČICH!
Nevěřili byste, jaký výtečný čich má také kamarádka Airuška. Její páníček si to potvrdil nesčetněkrát. Jednou v létě váhal na lesním rozcestí, kudy se dát, když tu náhle fenka zatáhla za vodítko, sveřepě vybrala jeden směr a nabrala rychlost. „ No tak já ti protentokrát vyhovím a půjdu s tebou, kam chceš,"odsouhlasil páníček její rozhodnutí. Aira překotně čichala střídavě po obou stranách cesty, až to páníčkovi došlo: „Tudy určitě musel jít Johnnie a ty spěcháš za ním, viď? Už je mi to jasný!" Jak uslyšela Airuška moje jméno, dala se do běhu. „Jsi jak splašená, zpomal!" napomenul ji páníček.
„Já to věděl!" volal v ústrety, sotva nás s babičkou spatřil u rybníka. „Aira zachytila Johnnieho stopu a nedala mi pokoj!" vyhrkl udýchaně. Vlčice hop! a skočila za mnou do vody. Byl jsem šťastný, že se zase vidíme.
„Můžete být na Airušku pyšný, že si podle čichu dokáže najít kamaráda," prohodila babička. „To jsem, akorát je legrační, že už jsme tady dneska byli. Asi před hodinou. Aira se vlastně koupe podruhé," svěřil se páníček. „Dopřejte jí to, když je tak šikovná!" zastala se mojí kamarádky panička-babička. „Ale jó, vždyť o nic nejde," zakončil tehdy páníček Airy hovor a usmál se.
Díky VÝBORNÉMU SLUCHU slýchávám mnohé zvuky dřív než páníčkové. „Haf, haf, haf, haf!“ vyštěkávám doma u dveří, když zvoní zvonek a oni ho ještě neslyší. Štěkám tak dlouho, dokud ke mně nepřijdou. „Uííííí, uííííí!“ vyju táhle pokaždé, když se ozve mobil a nikdo k němu nejde. Přestanu poté, co se ho někdo chopí. Je obdivuhodné, jak tohle upozorňování páníčkům pomáhá třeba na zahradě, leží-li mobil na jiném místě, než kde zrovna pracují. „To jsi hodný, žes nám dal zase vědět,“ chválí mě vždycky za tuhle bohulibou činnost a odmění dobrůtkou. Zavrtím ocáskem, aby věděli, že z toho mám také radost.
NEUTUCHAJÍCÍ CHUŤ – to je můj další smysl. Chutnají mi jakékoli psí dobrůtky, kterých bych zblafnul, co by se do mě vešlo. „Dost, to stačí, ať neztloustneš,“ mírní mé choutky páníčkové, když mě sem tam přikrmují drobnými pamlsky.
Náramnou chuť jsem však jednou prostě neuhlídal. V nestřežené chvíli jsem venku zbaštil nejspíš něco nevhodného a v noci nastal problém:
Probudil mě silný vichr a bolení bříška. Cítil jsem, že se potřebuji vyprázdnit. Malátně jsem se zvedl z pelíšku na chodbě a zašel za paničkou-babičkou do ložnice. Položil jsem na ni pacičku. „Je mi zle, chci ihned ven!“ snažil jsem se jí dát na srozuměnou. „Ty se bojíš větru, viď? Pojď zpátky, neboj se a klidně spi,“ ukonejšila mně, pohladila a doprovodila do hajan. „Ale to snad néééé! Nepochopila! Musím neprodleně vyběhnout nebo to nevydržím!“ projelo mi hlavou. Žadonění pacičkou a odvedení do pelíšku se asi třikrát opakovalo, až toho měla babička dost. „Lehni si tady u mojí postele, Johnniesku, když se tak bojíš,“ řekla a pohroužila se do spánku. Zase nevěděla, o co jde! Chvilku jsem u ní postál, a protože bolení zesílilo, odloudal jsem se raději do chodby. Netrvalo dlouho a pohroma – asi tušíte jaká – byla na světě.
K ránu babičku vzbudil příšerný zápach. Hned se dovtípila, co se stalo. „Johnnie, co to je? Cos to proved‘? Fůůůj!“ zahubovala, spatříc na chodbě hromádky toho, co jsem chtěl ze sebe dostat venku. Se svěšenou hlavou jsem se krčil pod stolkem. Byla mi hanba. Po chvíli se babička ťukla do čela: „Ach jó, proč jsem nepoznala, že je ti špatně?! Vždyť ty za to vlastně ani nemůžeš. Několikrát jsi mě přišel upozornit, a já myslela, že se bojíš vichřice,“ pronesla a již bez řečí všechno po mně uklidila. Trochu jsem si oddychl.
Druhý den mi nebylo ještě úplně dobře, a proto jsem za babičkou do ložnice přišel znova. Sotva jsem se jí tlapkou dotknul, bez okolků vstala a šla se mnou ven.
Od té doby si už dává větší pozor na moje varovné signály.
Při hraní doma i venku chválívá panička-babička můj BLESKURYCHLÝ HMAT. O hře s klacíky už jsem vám vyprávěl – jen trochu připomenu: klacíky jednou packou nahmátnu, druhou přihmátnu a pak střelhbitě přehmatávám z jednoho na druhý, aby se je babičce nedařilo zvednout. „No jo, všechny klacíčky jsou zase tvoje,viď?“ vzdává hru babička žertovně. „Jsi prostě rychlejší a já nemám šanci.“
Něco podobného se děje doma. Se třemi stejnými míčky. Panička-babička je střídavě rozkutálí a já se snažím všechny dostihnout. Chňap, chňap, chňap! lapám po nich střelhbitě a nedopustím, aby nějaký uchopila.
Hmatem se také někdy dorozumívám. Vyhmátnu z košíku hračku a položím ji před páníčky. Znamená to: „Pojďte si s tímhle se mnou hrát nebo se o to přetahovat!“ Položím-li na ně tlapku, žádám: „Chci jít ven!“ Když něco jedí, pak to značí: „Dejte mi, prosím, taky něco!“ Většinou bývám odbyt: „Nežebrej, Johnnie, a jdi na místečko!“ Povyskočím-li na ně a dotýkám se jich oběma packami, říkám tím: „Mám vás rád, můžete mě hladit, dělá mi to dobře.“
Zřídkakdy mohou posloužit i tři smysly najednou – zrak, sluch a čich. Jako se mi to stalo nedávno na kopci v lese, kde jsme se s paničkou-babičkou procházeli. Zaslechl jsem vzdálenější pravidelné zvuky a zbystřil jsem. „Co to bylo?“ vrtalo mi hlavou. „Už to mám, jsou to lidské kroky a zvířecí cupitání!“ ujasnil jsem si po několikerém stále hlasitějším opakování. Kousek dál se před námi otevřel výhled do krajiny. Můj ostražitý pohled vzápětí zaznamenal na planince pod námi pohyb. Nemýlil jsem se! Spatřil jsem paničku se psem. „Na co tam tak urputně zíráš?“ zeptala se panička-babička, když viděla, že se nechci hnout z místa. „Pojď, jdeme!“ zavelela. Neposlechl jsem, jelikož mě ty postavy připadaly známé. Pak se babička zadívala tam kam já. „Jééé, to je určitě Fíbí s paničkou!“ zvolala najednou radostně. „Ty máš BYSTRÝ ZRAK, Johnniesku, musím uznat, že opravdu vidíš líp než já,“ nešetřila chválou. Ó, jak mi ocenění zalichotilo!
Za každou cenu jsem se chtěl se zlatou retrívricí Fíbí setkat. Babička mi to přání vyčetla z očí, a tak jsme chvátali nezvelebeným terénem z kopce dolů. Hrbolky nehrbolky, drny nedrny, klacíky neklacíky, jehličí nejehličí. Když jsme se přiblížili, šel jsem už po čichu a ve chvilce jsme byli u feny a její paničky. Hřálo mně u srdce, že jsem je v lese sám objevil a vyslídil.
To bylo shledání! Dlouho, předlouho jsem jmenovanou psí slečnu neviděl. Zaskotačili jsme si na hromádkách zbylého sněhu a chvilku se honili. Paničky si o nás mezitím povídaly.
Setkání končilo vyfocením, ale ne tak ledajakým. Jeden snímek paničky rozveselil. „Tady vypadají jako trpasličí psíci s velkou hlavou a miniaturním tělem,“ popsala fotku panička-babička. „Skoro jako karikatury,“ doplnila. „No to je pravda,“ přitakala panička fenky.
Domů jsme odcházeli společně. S Fíbí jsme capkali vedle paniček zcela poklidně, protože jsme byli dostatečně vyběhaní.
Myslím, že jsem vyčerpal všechno, co jsem vám chtěl o mých smyslech povědět.
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Próza
Nezapomeň na pětadvacátý dodatek ústavy
O chválu stojím!!! Moc. A přece…
Podstata nelidskosti
Ó, rána mého dětství
Zázračně splněné přání
Dotazník
Zpackané lívance
Švagrová v pubertě
Nezapomenutelná ostuda
S bráškou
Řetěz zrůdnosti
RADOSTNÉ VENČENÍ POKRAČUJE - 7.část: Venčení nejveselejší
RADOSTNÉ VENČENÍ POKRAČUJE - 6.část: Potřebná socializace
RADOSTNÉ VENČENÍ POKRAČUJE - 5.část: Štěně Johnnie
RADOSTNÉ VENČENÍ POKRAČUJE - 4.část: Chvilky nejméně radostné i neradostné
RADOSTNÉ VENČENÍ POKRAČUJE - 3.část: Divoška Bibi
RADOSTNÉ VENČENÍ POKRAČUJE - 1.část: Radovánky se sněhem
Vražedná sklizeň
Slaboch Ben
Další články v rubrice Próza
Copyright © 2001 -
2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.