Rudolfův (po)hřebChvála čiré radostiPůvod psaní, Páral a jiné svízeleNa cestěU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška
René Goscinnymu by bylo stoŠok z umělé inteligenceDevět hororů od vikáře MaldenaUž to zase začíná... Škola, povinnostiO statečné princezně aneb Mrvý horší čerta, čert horší čarodějkySkutečný život římských císařů: Jak se vládne světu? S umělou inteligencí lze mluvit jako s člověkemThankskilling Day: Trailer k únikovce, která se mění ve smrtelnou pastNaturalismus v kotlině, kde chyběl Émil ZolaNenalezený mísí Kafku, magický realismus a poeziiTéměř 92 000 marných pokusů dovolat se pomoci: Krizové lince hrozí zánikSlyšet Havla. Český rozhlas připomene dvojí výročí nově objevenými nahrávkami
| Pro všechny píšu teď, kteří jsou opuštěni, vydáni napospas a obklíčeni slovy, z nichž roste chladná zeď, přes kterou vidět není. Pro ty, jimž mizí hlas, že příběh nedopoví. Co že jim toužím říct? Že nemusí být sami. Vím, že je přešel smích a úzkost rýhy vrývá. Vidí svět z popelnic, svět, jemuž páchne z tlamy. Mohutná tíseň v nich je nebývale tklivá. Čekají hrozný pád – již zcela na okraji, vydáni ze všech sil, ještě jim ústa lepí. Jsou zvyklí pozbývat sny, jež jim zaorají. Kéž by je neděsil svět nebývale slepý. Těm všem chci popřát svit, jenž přijde po temnotě, a slova bez lana, jež nevyřčené rdousí, aby šlo uvařit i více, než pšouk v hmotě, jež tráví, neslaná, zažraná za licousy. Zdroj foto: https://pixabay.com/ |
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.