GrilovačkaPoslední autobus ujel...Soused psychopatVýslechCo znamená psát moderněStockholmský styl
Co mě v únoru zaujalo na NetflixuVýznamné jubileum Faye DunawayovéKdyž se pravda stane zradouKniha o vytváření reklam formou obrázkového seriálu v naší zemi během 20. věku Omar Sy v nejintimnější roli posledních let: Byl jsem cizincemKdo byl Vladimír Thiele?Každá krize je příležitost, ukážou hrdinové zlodějské černé komedieVrcholné španělské baroko před VelikonocemiUmělecko-průmyslové muzeum v roce 2026 mezi tradicí a vizíCo o nás prozrazují naše knihovny a které poklady jsme přehlédli?Svět, kam příliš často nenahlížímeMaďarský soubor Royal Ballet Fehérvár uvede v Praze taneční divadlo Kameny
| Pro všechny píšu teď, kteří jsou opuštěni, vydáni napospas a obklíčeni slovy, z nichž roste chladná zeď, přes kterou vidět není. Pro ty, jimž mizí hlas, že příběh nedopoví. Co že jim toužím říct? Že nemusí být sami. Vím, že je přešel smích a úzkost rýhy vrývá. Vidí svět z popelnic, svět, jemuž páchne z tlamy. Mohutná tíseň v nich je nebývale tklivá. Čekají hrozný pád – již zcela na okraji, vydáni ze všech sil, ještě jim ústa lepí. Jsou zvyklí pozbývat sny, jež jim zaorají. Kéž by je neděsil svět nebývale slepý. Těm všem chci popřát svit, jenž přijde po temnotě, a slova bez lana, jež nevyřčené rdousí, aby šlo uvařit i více, než pšouk v hmotě, jež tráví, neslaná, zažraná za licousy. Zdroj foto: https://pixabay.com/ |
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.