Jeden krtek jaro neděláMezi tichem přírody a křehkostí štěstí: Čtenářský prosincový deníkReálný domov bez nároku na dokonalostVáclav Cílek o ŘípuRufus: Mořský dráček, který neuměl plavatKdyž péče o blízkého přerůstá přes hlavu: přehled služeb, které vám mohou ulevitProč přidat do kávy olivový olej?Mimořádná divadelní spolupráce 6 dobrých tipů pro budoucí spisovateleVzduch byl modrý nikotinem aneb Sedláčkovina za stoChvála předčítáníSmysl pro emoce, Smysl pro tumor
Jen krákot havranů se vznáší nad ruinami, zdivo je zbořené a dřevo na popel. Bard se nám snažil říct, ať nejsme nikdy sami. Bard, opět uvězněn, svou tklivou píseň pěl. Až slzy tekly mu, když vyřkl svoje slova, a jeho plnovous byl smutkem rozechvěn. Kam půjde, chápal již. I že se těžko schová. Tak rád by ještě hrál – tak rád by z těsných stěn. Vždy věděl trochu víc – a to se nepromíjí. Jde zemí spálenou – v něm oheň hoří dál. Múzy spí v okovech, když zbabělci jsou v říji, a kdy ryk přehluší, co mudrc povídal. V něm ještě plane žár – když jiní zhasínali, v bezduchých nástrojích se neprojeví cit. Svět spíše vojska chce – a prázdné kardinály, to jenom básníků je na něm deficit. Čím více toho znal, tím trpěl víc. Však tiše. Přesto se usmíval, když pro něj přišli si. „Mě chrání znalost má – to nechcete však slyšet, tam totiž nazí jste i s těmi kyrysy.“ Jen krákot havranů se vznáší nad mršinou. Bard hledí do dálky – na jednu ze všech cest. Své dráby popíchl, že se prý příliš šinou: On v sobě jasno měl, co že chce nepřenést. http://www.muamarek.cz/files/mp3/pocta-villonovi.mp3 ![]() |
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.