A tak přicházejí. Mia a její cestující. Zatmění. Stínový kocourek. Ashlinn. Tric (mrtvý nemrtvý). Gladiatii.

Musíš nechat minulost umřít. Jenže někdy neumře - někdy ji prostě musíš zabít...

Mia vyhrála Venatus Magni. Všechno mělo skončit - ale velmi brzy všichni zjistíme, že vlastně nic neskončilo. Že to teprve všechno začíná...

Ti, kdo nic nechtějí, nic nezískají - a ti, co za nic nebojují, si nic neudrží.

A tak Mia bojuje. Vítězí i prohrává. Získává i ztrácí. Nejen sny, ale i přátele.

Když něco máte, je součástí strach, že to ztratíte.
Když něco tvoříte, je součástí strach, že to rozbijete.
Když začínáte, je součástí strach, že skončíte.
Strach nikdy není volba.
Ale můžete si zvolit, jestli ho necháte, aby vás ovládl...

Cesta, kterou Mia kráčí, je krvavá, bolavá a krutá. Ale...

Nejlepší způsob, jak se naučit vyhrávat, je prohrávat...

Drsná, šokující, adrenalinová honba za - za čím vlastně? Zadostiučiněním? Pomstou? Pochybným vítězstvím? Dost často mě autor zaskočil. Hodně to bolelo. Občas to bylo nechutné (víc než občas). Často kruté. Někdy krásné. Napínavé. Čtivé. Srdeční záležitost...

Žít v srdcích těch, které tu zanecháme, znamená žít navždy...

A najednou je konec. Budou mi chybět. Bylo to velkolepé, tak jiné, skvělé. Bylo to dechberoucí. A bylo to navždycky...

Úder srdce dlouhý jako celý život. Prázdná věčnost.
Jenom navždycky?
Úplně navždycky...

Jay Kristoff, Rozetmění, CooBoo 2020