Tolik anotace samotné knihy. Legendy jsou úžasné, nemyslíte? Nejenom ty české, nazvěme je raději pověstmi, ale i světové. Příběhy připomínající pohádky, plné mystiky, draků, světa bez hranic s absolutními možnostmi. Krásně se poslouchají.
Také rádi naslucháte příběhům jako já? Vždy se mi u legend vybaví dětství, pohádky, tajné historky, tajemství, co se nemají prozradit. Napětí, které ze všeho sálalo. Držela jsem pěsti všem klaďasům a přála věčné peklo zlounům. 
Já vím, vše popisuji až příliš dynamicky. Má to však i svůj důvod. Je to totiž protipól všeho doloženého. Co je psáno, to je dáno. Tak nás to učili. Svět a období jinde, jindy, pro které nemáme dostatek důkazů, vybízí lidskou představivost, aby vše vyplnil "vatou". A pokud není psáno, není i dáno. Představivosti se meze nekladou. Pokud takový čas bez hranic existoval, my o něm nevíme, pouze si domýšlíme.


A někde mezi takovými dvěma světy se nachází i děj v knize Terezy Dobiášové.
Ocitáme se v pomyslném počátku naší státnosti. Ještě mnohem dříve, než vznikl záznam o prvním doloženém knížeti Bořivojovi, jeho ženě Ludmile, společném křtu. Tři sestry přicházejí z pověstí, abychom přes ně procítili přerod starých pohanských zvyků v nové. 

Dějově celá kniha, stejně jako předcházející Tajemství, není nikterak bohatá. Tvoří okrajovou linku, která se nám často ztrácí. Vše plyne více než pomalu. Pro čtenáře tak nastává poměrně velká výzva. Přistoupit na minimální strukturu příběhu. Chronologicky se ztrácíte v popisech, pocitech, lyrice jak vyšité.
Kniha vám tímto potřebuje sednout do nálady. Kdo ví, že potřebuje rychlejší spád, zřejmě tak trochu bude zápasit. Není však nutné sednout a přečíst 100 stran najednou, abyste odhalili vraha a nezapomněli všechna jména obětí.I já od knihy průběžně odcházela a vracela. Určitým způsobem ji tak přečítáte tempem jakým je psaná. I několik stran ve vás tak rezonuje.

Nevím, zda to byl záměr autorky, ale tato vlastnost má v mých očích i logickou stránku. Doba, která je uchopena v příběhu, rozhodně nepatřila k nejrychlejším. Člověk byl maximálně spojen s přírodou, a tou se řídilo vše. Zákony svět neřídily, jen biorytmus všehomíra. Kdo chtěl přežít, musel přistoupit na tento vesmíný zákon. I určitá pomalost děje tak vystihuje tehdejší přístup obyčejných lidí. Vše mělo své místo, svůj řád. Žijeme dnes příliš rychle. Konzumujeme vše nové příliš snadno. Tisíc let samoty zpomalí ve svém vyprávění, tak jak to vyžaduje dobře napsaná kniha pojednávající o dějinách tak zapomenutých, že ani kroniky nedokáží nic naznačit. 
 

Je navíc krásné pozorovat, jak se autorka nebojí češtiny. Hraje si s ní v popisu míst, niterných pocitů těch málo hlavních postav. Unesena v lyrice sice občas poletuje pro čtenáře příliš vysoko, lze to ale pochopit. Tam, kde nemáte doložena fakta, lze se vznášet i bez křídel.

V neposlední řadě bych chtěla zmínit ilustrace Jindry Čapka. Minimalistické, křehké jako samotný příběh. S obdivem jsem i jim věnovala pozornost. Dokonce bych si jich v objemné knize přála mnohem více.
Co říci závěrem?  Nemohu říci, že vás kniha bude "bavit". To je příliš nebezpečně zvolené slovo pro podobně napsané literární kousky. Nejedná se o typický mainstream.
Sama za sebe ale s klidným svědomím budu tvrdit, že ve vás Tisíc let samoty zanechá zvláštní pocit. Zpomalí vaše tempo a snahu dočíst knihu z kvantity na kvalitu. A toho si cením.