15 LET POTÉ - KAM UPŘÍT MYŠLENKY?

Rozhodne-li se člověk zapřemýšlet nad zažitými kvalitami české společnosti dnes, nelze pominout, že více než 15 let žijeme bez převratu a náš přístup k hodnotám tohoto světa se podle toho dávno zařídil. Tep dějin se od roku 1989 zpomalil, stabilizoval a události jako rozdělení Československa nebo vstup ČR do NATO a posléze EU se nemohly svým průběhem vyrovnat všeobecnému společenskému kvasu „sametové revoluce.“ Proti zhruba dvěma měsícům překotného údobí, kdy došlo k mohutné mobilizaci národní sounáležitosti, stojí patnáct vývoje, kdy tato vlna zájmu o politiku postupně opadla. Vývoj země se dávno stal výzvou pro střízlivé odhady odborníků. Její vedení bylo podle demokratických předpisů svěřeno voleným zástupcům. Máme ale dnes 15 let od poslední radikální změny režimu ujasněno, v jakém stavu je naše společnost, nač by měla dbát a čeho se vyvarovat, aby duchovně nepropadla?
Zde přichází na řadu první závažná otázka: do jaké míry pokračuje vývoj u nás v duchu toho, zač miliony občanů v listopadu 1989 vyráželi v nepřeberných zástupech do ulic? Mám jisté obavy, že dnešní politická situace neodpovídá tomu, co bylo předsevzato před 15 lety ve jménu demokracie a svobody, chápeme-li tyto pojmy jako negaci komunistické totalitní moci. Bylo snad přáním milionů lidí žádajících zrušení vlády jedné strany, aby za 15 let byli komunisté druhou nejsilnější stranou? Jistěže ne – pro to by nevydali ani špetku energie obětované tehdy do kotle celospolečenského vření na podporu demokratizačním změnám - a přece se dnes ta škaredá skutečnost děje. Zkuste si nyní představit roztrpčení těchto lidí – a nebude jich málo. Věřím, že každá historická epocha je hodnotově živena z vnitřní podstaty událostí za kterých se zrodila. Použil jsem přitom slabší parafrází rčení T. G. Masaryka, že „Státy se udržují těmi idejemi, na kterých vznikly…“ Je-li smysl takových „rodných“ událostí v průběhu dalších let jakýmkoli způsobem podkopáván, je jen otázkou času, kdy slábnoucí, vyčpělou epochu ukončí jiný zvrat a přijde dějinná etapa odlišného charakteru. Rostoucí popularita KSČM a stále silnější sentimentalita lidí po výhodách zaručených za komunistického režimu je jedním z jevů, které jdou proti smyslu „sametové revoluce“ vůbec. Nechci nijak zdvihat falangu v boji proti „reakci“, ale uvědomme si, jak je tristní, že pokud jsme se jednou odhodlali provést otevřenou masovou vzpouru proti totalitě, že následovnice tehdy poražené strany získává hlasy.
Žijeme v údobí, které bezesporu staví na odkazu zlomové změny politického i myšlenkového prostředí. V principu se podařilo uskutečnit základní cíle předsevzaté v dramatickém období na přelomu roku 1989 a 1990. Máme funkční parlamentní systém, kde různé strany chtě nechtě musí soutěžit o voliče. Přechod k tržnímu hospodářství se také zdařil, ačkoli za cenu velkých peněžních úniků při jeho provádění. Podnikání je běžnou záležitostí pro iniciativní občany. Jen v mém rodném městě působí spousta větších i menších firem, které zahrnují potenciální zákazníky nabídkami služeb. Citově zabarvené volání „po návratu do Evropy“ se uskutečnilo doslova našim začleněním do EU. Tento krok, který se nepočítal pouze mezi symbolické, se samozřejmě stal a dosud je předmětem četných diskusí. Ty ale potvrdily další fenomén patřící do naplněného odkazu sametové revoluce: volné prostředí pro vyjadřování názorů. Plochá uniformita totality je dávnou minulostí. Dnes na nás desítky periodik chrlí názory, komentáře, glosy, fejetony ze všech stran. Pluralita názorů je vidět každý den všude. Propastný rozdíl proti šedivým časům pod komunistickým jhem. Občanská společnost, provádějící „nepolitickou politiku“, kontroverzní úkaz prosazovaný Václavem Havlem, není cizím pojmem. Narážíme na kvanta různých zájmových kroužků, klubů, unií, hnutí, organizací, a charit, které dokazují, že občanská aktivita tepe vlastním životem. V těchto ohledech byl smysl 15 let starých změn naplněn uspokojivou měrou. K tomu přispívá i skutečnost, že potíže, které nás přitom provázejí, nejsou tutlány. A i kdyby byly – lidé mají dostatek možností k pravdě se dopracovat. Zde hrají nezadatelnou roli sdělovací prostředky jako pojistný informační most mezi světem politických činitelů a jejich věřitelů „dole“. Světlým důkazem, že jsme si stále vědomi duchu 17.listopadu, byla poslední protestní kampaň proti postavení bývalého velitele pohotovostního pluku StB Pavla Přibyla na místo šéfa Úřadu vlády. Myslím, že právě tento akt poměrně širokého veřejného odporu dobře ukazuje, že přeci máme svoji občanskou čest a svědomí, o které ještě umíme pečovat.
15 let bez převratu bychom mohli chápat jako prověření právě té občanské cti, která se očištěna revolučním hemžením tehdy znovuzrodila. Riziko selhání rostlo úměrně s dobou, která uplynula od všeobecného národně-duchovního vzepětí z konce roku 1989. Převratový stav je záležitostí vybičovaných emocí, davové euforie, nadšení z objevené sounáležitosti, která se však během několika měsíců přirozeně uklidní stejně jako u člověka časem vyprchává horoucí zamilovanost. „Sametová revoluce“ byla událostí, kdy se mnoho změn naměstnalo do krátkého časového úseku a intenzita zájmu občanů o politické dění byla v tomto údobí vyhnána neobvykle vysoko. Podobné společenské vření se děje velmi výjimečně. Vzpomeňme osudové okamžiky roku 1938, 1945, 1948 nebo 1968 anebo události nepolitického charakteru hrající na národní strunu jako výrazné úspěchy sportovců, apod. Avšak takové vypjaté chvíle nejsou každodenní záležitostí. Očekává se, že každá revoluční vlna opadne a pak především život občanů dočasně rozvířený zájmem o veřejné dění, se postupně vrátí do kolejí všednodenní reality. Stalo se to záhy po „Vítězném únoru“, stalo se to po zmrazení reformních nadějí „Pražského jara“ a neminulo nás to ani po „Sametové revoluci,“ kdy bylo časem uloženo voleným zástupcům,– tehdy sdruženým v Občanském fóru - aby předsevzaté změny dotáhli do přijatelné formy již bez účasti euforické manifestace mas. Řadový člověk se opět počíná starat na prvním místě sám o sebe, o svoje zabezpečení, o svoje soukromé starosti i radosti, a uvažuje-li o politice, pak ponejvíce ve spojitosti se svým prospěchem. To je celkem přirozené a neměl bychom proti tomu námitky nebýt hrozby, která v takovém návratu do normálu spočívá. Myslím tím rezignaci na zájem o politické dění, ztrátu víry v postavení občana v politickém systému a zploštění myšlenkového života vůbec. Není nutné, aby každý do jednoho byl politickým aktivistou, ale jak známo, čeho je moc, toho je příliš, a ubohá procentuální účast voličů na volbách na jakékoli úrovni rozrušuje smysl demokracie od samých základů. Společnost v tomto ohledu „usíná“ a je marné hájit toto otupení stylem „stejně není z čeho vybírat.“ Jako bychom zapomínali, že hybnou silou schopné demokracie jsou dva hlavní aktéři: tedy nejen formální instituce systému, ale i lidé mající široký arsenál prostředků pro kontrolu činnosti vlády. Pokud lid ve své roli pokulhává, způsobuje to nerovnováhu, která demokracii degraduje na hříčku užší skupiny aktérů – tedy menšiny. Dokonalý stav, kdy k volbám jde každý oprávněný volič do posledního starce nad hrobem, samozřejmě nenastane. Ale například slabých třicet procent voličů, kteří se odhodlají využít své právo, již směřuje k opačnému extrému a je chmurným odrazem toho, jak si ceníme naší politické scény, když zbývajících sedmdesát procent se neobtěžuje vybrat si z nabídky volených zástupců alespoň nejmenší zlo. Rozdíly ve volební účasti na počátku 90.let a nyní jsou propastné. Pokud se ptáme po tom, kam upřít svoje myšlenky, jakou hodnotovou osvětu provést, pak se musíme zaměřit na tuto bolístku. Ondřej Neff nedávno v Lidových novinách uvedl výsledek výzkumu renomované agentury, podle kterého je politika v žebříčku zájmových oblastí člověka hluboko na dně za ostatními. Je čemu se divit? Neměli bychom si s tak lehkou samozřejmostí navykat, že uvažování o politice výsadou exkluzivního kroužku politických komentátorů a politologů. Jistě – máme ve společnosti udělené určité role – někdo filozofuje o české politice a je za to placený a nemusí to činit laici, kteří neaspirují na hlubší vhled do spletitého labyrintu politického rozhodování. Avšak uvědomujeme si nebezpečí, kterému se vystavujeme, bude.li všeobecný zájem o politiku nadále trvale upadat? Ony se najdou totiž síly, kterým přicházející „spánek“ společnosti přijde vhod. Protože spáči jsou bezbranní a nevidoucí, neprohlédnou úklady srocující se nad nimi, a jestliže se probudí, pak docela možná už jako loutky v mocných rukou. Zdá se vám to jako přetemnělá fantaskní vize? Ale může se vyplnit – ta hrozba není neskutečná. Společnost, která rezignovaně veškeré řízení svých svěří konání několika těch „nahoře“, se může dočkat nemilých překvapení.
Myslím si proto, že jedním z úkolů 15 let po roce 1989, je působit na veřejnost v tom smyslu, aby zůstala ostražitá, aby svůj zájem neomezovala pouze na otázky, kdy se co zdraží, ale zkoušela se častěji zamýšlet nad svým posláním na utváření novodobých dějin tohoto národa. Duchovní sebevědomí a pojem občanské cti by neměl upadnout v zapomnění, neměl by zajít na nezájem. Rokem 1989 jsme sice svrhli monopol KSČ, ale tím práce na očištění zamořené duše národa zdaleka neskončila. Naopak – měla by trvat až do našich a dále až do dalšího soumraku novodobé éry demokracie. Připomínám verše básníka Viktora Dyka, jehož verš : „Boj teprve nám začíná“ byl znovu aktuální. Není jen praktická stránka politiky týkající se rámce každodenního životů, je zapotřebí všímat si i jejího morálního podloží a stále se ptát, jestli někde neroste podezřelá zlovůle moci. Stále bychom měli dokazovat, že již nejsme tvárným materiálem pro ustavení totalitární společnosti. Nemusíme se všichni pouštět do politických rozborů, do dostihů ve vymýšlení petic, vyhlašování stávek nebo protesetních shromáždění, ale daleko více z nás by měli projevit minimální zájem alespoň rozvažování otázky, komu odevzdat hlas v různých volbách. A ten hlas odevzdat než zůstat pasivním konzumentem státu.
Manifestace za odvolání Pavla Přibyla z postu šéfa Úřadu vlády nebo hojně navštívená vzpomínková setkání na paměť 15.výročí vypuknutí „sametové revoluce“ jsou světlými záblesky toho, jak neztrácíme ponětí o cti národa. Nelze se však spoléhat pouze na výročí nebo na sportovní úspěchy našich reprezentantů. Nechtějme více hledat síly k probuzení občanské hrdosti a národní sounáležitosti teprve pod nátlakem potupné nadvlády totality. Nyní je na našich bedrech, abychom o demokracii pečovali a neztráceli „sametovou“ nit nově navázanou před 15 lety.

ALEŠ MISAŘ, 17.-18.I. 2005

…
Cítíš děsivinu hřmotícího napětí
Z toho, jak se hejna ukládají ke spánku,
Zatímco pár bláznů
nacvičuje smích pro špatně doby?

Soumrak ladí nálady
Za opiových přísah karmínů
A stejně všechno skončí černě.

Neusínat, prosím, neusínat,
Neboť jeden bdělý
Právě na to čeká!

Na tu noc, kdy hladiny zapírají hloubku
A člověk setřásá i duši
Jako příliš neúnosné břemeno.

Jak dlouho může trčet ráno za nocí?
Neusínat, prosím, neusínat,
Loutky své provázky neubrání
A bdělá ruka číhá.