Svítí sluníčko a po stráni poněkud pofukuje. Když rozvěsíme knihy po větvích, knihy se začnou točit jako větrníky. Vypadá to pěkně, jako by strom knihami skutečně ožil, akorát že nenadálým pohybem zároveň nechtěně prověřujeme pevnost uzlů. Dva exponáty se odporoučí k zemi. Naštěstí se vůbec neponičí, a tak putují zpátky na větve.



Nastává čas focení. Všichni tři autoři (Tomáš Lojek, Renata Šindelářová, Adriana Šindelářová) ke kmenu a "sýýr" na to! Tomáš má starost o svého nemocného pejska, tak je mu zubatý výraz odpuštěn. Nabízí nám udělat ještě jednu fotku extra - "šindelářovku". Tak díky!



Po chvíli přichází první zvědavci. "Co to je?" ptají se děti a táhnou rodiče k magickému místu... Podvědomě cítí, že se tady stalo jakési kouzlo. A i když v květnu to nejspíš nebude kouzlo Vánoc, mohl by z toho třeba kápnout nějaký pěkný dárek...



Nemýlí se. Mezi knihami pro dospělé je i jedna pro děti. Ale každý si tam něco najde. Tomášovy povídky jsou skvělým čtením pro muže, moje knihy uspokojí ženské čtenářky, Adrianky Kráska se ideálně hodí pro slečny. A pro všechny je docela zábava se nabídkou probírat, prohlížet si knihy právě takhle - rovnou na stromě (a pak si třeba nějakou utrhnout...).


 
Májové knižní žně pokračují při příjemných hovorech o knížkách a o projektu. K našemu "Literárnímu stromu" přichází i lidé, které čtení moc nezajímá, jsou prostě zvědaví. A pak se stane malý zázrak. Do jedné z knih, ale možná spíš do věnování v ní, se zamiluje jedna z příchozích. "To je o duši!" vykřikne nadšeně. "To je čtení pro mě! Ta knížka si mě našla!" Otočí se směrem k nám: "A tady je snad autorka! To je můj šťastnej den!"



Společně se vyfotíme a rozesmátá žena radostně hopsá se svým manželem domů. Je to příjemně hřejivý pocit udělat někomu tak velkou radost. Dodatečně na fotce vidím, že kniha se ke své čtenářce opravdu úžasně hodí, minimálně barevně... 



Na místě u ďáblické hvězdárny se nakonec zdržíme téměř čtyři hodiny. Ironicky shledáváme, že čím více lidí se nachází po cestách, tím méně přichází ke stromu - nejspíš se před sebou vzájemně stydí. Nejvíce zájemců naopak přišlo, když se nikdo v okolí nezdržoval. Ale co, většinu reklamních kousků jsme rozdali, a tak zbytek vzácných papírových květů opět sesbíráme a schováváme napřesrok. Opět v květnu, jen možná na jiném stromě...