Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Tiráž ...  Dnes je  úterý 28.5.2024, svátek má Vilém 

Hledej

Spolupracujeme

www.bioscop.cz

www.bontonfilm.cz

www.botanicka.cz

www.divadlodisk.cz

www.divadlonavinohradech.com

www.divadloviola.cz

www.dokoran.cz

www.epocha.cz

www.hostbrno.cz

www.jota.cz

www.knihykazda.cz

www.literarnistrom.cz

www.mestskadivadlaprazska.cz

www.ngprague.cz

www.supraphononline.cz

www.svandovodivadlo.cz


RADOSTNÉ VENČENÍ POKRAČUJE - 6.část: Potřebná socializace

13.06.2023   Eva De Filippová   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

RADOSTNÉ VENČENÍ POKRAČUJE - 6.část: Potřebná socializaceJohnnie a socializace

    Když jsem byl docela malé štěňátko, viděl jsem svět růžovýma očima. Všichni pejskové i lidé se ke mně chovali přátelsky a já to oplácel. Ani jsem se nepotřeboval učit družnosti. Šlo to samo.
    Až jednou, to už jsem byl štěně povyrostlejší. - „Vrrr, vrrr, haf, haf!“ přihnal se ke mně rozzuřený hafan a zničehonic mě pokousal. „Uííí, uííí!“ kňučel jsem bolestí. Od té chvíle jsem pokládal psy za své nepřátele a kamarádil se jenom s fenečkami. Ale o tom už jsem vám pověděl.
    „Musím Johnnieho přihlásit na cvičák,“ svěřil se onehdy páníček svým rodičům. „Začal agresivně reagovat na psy, s velkými by se nejspíš i popral, no prostě potřebuje se víc socializovat,“ doplnil.
    Bohužel blízké pražské cvičiště tehdy uzavřeli a poté i zrušili.
    Na cvičáku v horském městečku, kam jsme párkrát zašli, doporučila instruktorka paničce-babičce: „Víte, bylo by lepší, kdyby Johnnieho cvičil jen jeho páníček.“ Nicméně babička to jen tak nevzdala. Rozhodla se vzít problém, jak se tak říká, do svých rukou. Příležitostně.
    Její první pokus o mou socializaci s pejsky se konal v Praze. Zavedla mě do parku na setkání s přáteli a jejich postarším ričbekem. Z opatrnosti mi nasadila košík.
    „Hele, Johnnie, to je Beník, kamarád,“ zahájila z patřičné vzdálenosti seznamovací rituál. Spatřiv hafaního velikána, okamžitě jsem zalehl. „Co se tak asi dá od něj očekávat? Hrozivý štěkot, napadení nebo klid?“ snažil jsem se odhadnout. Nedělo se vůbec nic, protože jsem Bena moc nezajímal. Uklidnil jsem se. Babička mi sundala košík, ale stále mě udržovala od hafana kus dál.
    Po delší procházce se páníčkové usadili na lavičku a zvolna nás s Beníkem k sobě přibližovali. „Psisko na mě zírá v poklidu, nemám proč se rozčilovat,“ říkal jsem si a zůstal rovněž v pohodě. „Volno!“ zaslechli jsme ten nejmilovanější povel, po němž nám Benův páníček házel klacíky k aportování. „Neštěkáš na mě, neceníš tesáky, neútočíš, tak ti kliďánko můžu předvést, jak jsem v běhu rychlejší než ty!“ uvažoval jsem a běhal jako blesk.
    „Tak to je úspěch, že po sobě nevyjeli a ani neprojevili nevraživost,“ konstatovala panička-babička při loučení. „Stačí, že se navzájem respektují,“ dodala spokojeně. „Aby ne, vždyť Ben už je starouš a na psy je zvyklý,“ uzavřela hovor jeho panička.

                
     O vlčácké feně Čakí v horském městečku si babička myslela, že je to pes. Přibíhal jsem dychtivě k plotu zahrádky, kde pobývala, čumáčkovali jsme se a přívětivě na sebe kňučeli. „Jsem ráda, Johnnie, že ses aspoň s tímhle velkým psem sám spřátelil,“ vyjádřila se jednou babička pochvalně. Páníček Čakí to uslyšel. „Jste na omylu, paní, to je fena!“ uvedl na pravou míru. „Safra!“ ulevila si patřičně rozčarovaně babička, ale vzápětí se rozesmála. „Že mě to hned nenapadlo?! To je tedy legrace!“ 
     Kontakt s běloučkým čínským chocholatým štěnětem Šimíkem vyhlížel zprvu nadějně, než hafánek začal usilovat o klacík, který jsem mu nechtěl půjčit. „S tím si, kamaráde, na mě nepřijdeš, to je moje, nedám!“ dal jsem mu na srozuměnou pohoršlivým zavrčením a bylo po kamarádství. „Tak tady dobrý vztah zatím nenavážeme,“ usoudila babička pochmurně. „No to asi ne,“ přitakali jeho páníčkové. Měla pravdu. Vždy, kdykoli mě Šimík spatřil, štěkal a snažil se ode mě držet dál.
    Snaha socializovat mě s pejsky různých velikostí se babičce stále moc nedaří. Potkáme-li je, zkouší odvést mou pozornost různými dobrůtkami a někdy chlácholením. „Johnnie, to je kamarád,“ domlouvá mi, jen abych prošel kolem v klidu. Jenže když na mě začne pes vrčet nebo se chce ke mně rozeběhnout, rozdurdím se také a babička mě musí ještě pevněji držet, abych se jí nevytrhl.
    Vrací se proto častěji ke starému způsobu obrany. Jakmile se hafan blíží, větším obloukem se mu vyhýbáme a nebo mě babička připoutá ke stromu, což je mi fakt proti srsti.  „Jestli se nenaučíš všechny pejsky snášet, budeš dostávat košík a já budu mít pokoj!“ zahrozí mi občas.
    Nedávno jsem zjistil, že se nedá kamarádit i s některými fenkami. Při cestě na zahrádku na mě stále nepřátelsky štěká a zběsile pobíhá podél plotu ohařka Mía, stará nevrlá borderkolie Bára mi dává znát, že se k ní ani nesmím přiblížit, a jedna doga na mě udělala takový škaredý škleb, že jsem jí to musel oplatit. Její svěšená tlama, vyceněné zuby a bojový postoj mě utvrdily v přesvědčení, že s takovou nesympatickou psí holkou nechci mít nic společného.
    Hrůzný výjev se mi naskytl při setkání mých kamarádek, československé vlčice Airy a německé ovčice Bibi. Páníčkové je na louce pustili, aby se spřátelily, ale ony se místo toho na sebe vrhly a rafaly se. Páníček Airy je ani nemohl hned od sebe odtrhnout. Nevím, jestli to bylo ze žárlivosti kvůli mně nebo nebylo. „Na tohle se nedá koukat,“ řekl jsem si a raději jsem se šel osvěžit do blízkého mělkého potoka.
    „Uvažuji o tom, že bych rád vybudoval pro psy socializační hřiště,“ vyjevil své přání páníček Airušky jednou při procházce. „Zkouším sice Airu socializovat na rozlehlé louce, kde se scházíme s pejskaři, ale pořád to není ono,“ objasnil.
    „To je vážně skvělý nápad,“ ohodnotila babička vyjádření. „Ráda bych pak byla jedním z prvních zájemců, Johnnie potřebuje socializační výcvik jako sůl,“ nadhodila. „Samozřejmě,“ odsouhlasil páníček Airušky a doplnil: „Akorát musím ještě vyhledat vhodný pozemek. Chtěl bych ho tady někde v horách.“
    „Budu vám držet palce. Kéž by se vám to povedlo brzy uskutečnit,“ vyslovila zase přání babička a vyslechla si poděkování.
    Nicméně si neodpustila utopické fantazírování a s humornou nadsázkou pravila: „Docela dobře si dovedu představit podobné socializační hřiště i pro lidi. Bylo by bezvadné, kdyby se tam povinně sešli třeba znepřátelení vládci. Nejdříve by museli vyhlásit příměří. Pak, jsouce zatím oddělení, by mohli láteřit, hlasitě si vynadat, problémy řádně vyargumentovat a spory tím vším vyjasnit. Nakonec by je pustili k sobě a bylo by na nich, jestli si přátelsky podají ruce nebo se jen budou respektovat. Nesměli by však opustit hřiště, dokud se na něčem nedohodnou ve prospěch lidu a nestvrdí to smlouvou. Předcházelo by se tak válkám, zabíjení i utrpení lidí a případný vzniklý konflikt by byl rychle ukončen.“
    Páníček Airušky se téhle bláhové úvaze pousmál a bylo zřejmé, že chce raději přejít  k hovoru na jiné téma.
    „Víte, že zvířata jsou obdařena léčivou silou, blahodárnou pro lidi?“ zeptal se paničky-babičky. „Četl jsem o tom v jedné knize, kterou jsem si hned objednal," doplnil. Pak přečetl z mobilu krátkou předmluvu. „Hm, zní to zajímavě, nejspíš si tu knihu pořídím také," podotkla babička a zavtipkovala: „Možná by mi pomohla, abych se tolik nezaobírala vzletnými myšlenkami, kterými stejně nic nevyřeším, viďte?" A opět - koutky úst mladého muže prozradily úsměv.
    Ještě než ukončím povídání, musím se zmínit o překvapivě zdařilé socializaci se  dvěma kocoury, přesněji řečeno s mými kočičími bratranci, jak jim babička říká. Patří sestře mého páníčka, ke které jsme se vydali na návštěvu.
    Před dveřmi do bytu mi babička dala náhubek se slovy: „Johnniesku, musíš v tom vydržet, budou tam kočičky a nevím, jak se budete k sobě chovat.“
    „Proč mě takhle balamutí? Žádné kočky tu nevidím," divil jsem se, rozhlížeje se po bytě. „Tak kdepak máš ty kocouří kluky?“ zeptala se babička dcery. „Jimík je pod postelí a Franko támhle až u stropu na kočičím stromě,“ odpověděla panička-tetička.
    „Podívej se, jak Franko na Johnnieho neuvěřitelně kulí oči, možná v životě psa neviděl a nechápe, co tu ten chlupatý vetřelec dělá,“ upozornila babička tetičku, ukazujíc někam hodně vysoko, kam se mi nechtělo zvedat hlavu. Proto jsem kocoura stále ještě nezaregistroval. 
    Za drahnou chvíli zvědavost většímu bengálskému kocourovi nedala, pomalu slezl dolů a posadil se proti mě. Zkoumavě jsme na sebe civěli. Franko se přitom ke mě krůček po krůčku obezřetně přibližoval. Babička mě radši ještě připoutala k noze od gauče. Během chvilenky vylezl zpod postele druhý menší kocourek, zrzavobílý Jimík, avšak když jsem se trochu pohnul, kamsi zase zmizel. Asi se mě bojí, usoudil jsem.
    Jakmile babička viděla, že se s kocoury snesu, odejmula mi košík a odpoutala mě od gauče.
    „Konečně jsem zase volný, můžu se jít napít a porozhlédnout se po nějakém pamlsku!“ zaradoval jsem se a zašel ke kočičímu pítku a pak i k misce s dobrůtkami. „To nesmíš, Johnnie, to je Franka a Jimiho!“ okřikla mě babička. „Ale může, mami, nech ho, ať si ochutná, co chce,“ rozhodla panička tetička. To už se mi opět za patami objevili oba kocourkové, bedlivě mě sledujíce. „No ti jsou z Johnnieho pěkně vyjevení, určitě jim vrtá hlavou, jak si může dovolit jít až k jejich jídlu,“ řekla babička. „To fakt nevadí,“ smála se tetička. Kočičáci mě nechali něco málo smlsnout a pak se chtěli ke mně přidat. „Johnnie, stačí, pojď sem!“ zazněl babiččin povel a já musel od jídla poodstoupit, aby se případně nestrhla nějaká mela.
    „Máme vyhráno! Jonhnnie, to je švanda! Ty ses socializoval s kocoury lépe než se psy!“ pronesla babička, když jsme od tety odcházeli. „Tak zase někdy přijďte, ať ty rodinné zvířecí vztahy utužíme!“ zažertovala ještě tetička na rozloučenou.
    A mně nezbývá, než vám slíbit, že dám zase někdy o sobě vědět.    

              


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . Tiráž

Copyright © 2001 - 2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.1726 s