Prak, kterým disponoval David, nebyl tím, co bychom dnes nazývali "prakem" - Y-tvarovaným nástrojem nebo jiným zařízením, ke kterému jsou připojeny dvě elastické šňůry a pytlovitý úchop, který vystřelí předmět tím, že se šňůry natáhnou a uvolní. Naopak, typický starověký prak byl pytlovitý, k němuž byly připevněny dlouhé šňůry na obou koncích, vyrobené z odolného, pružného, ale nepružného materiálu. Držitel praku držel obě šňůry, umístil předmět do pytle a vytvořil středostředovou sílu, tím, že prakem zatočil nad hlavou nebo na stranu. Uvolněním jedné šňůry se projektil vypustil vzduchem. 

Po celou historii lidé vytvářeli praky z nějakého druhu pružného přírodního materiálu - obvykle z materiálu získaného od zvířat (vlasy, vlna, kůže) nebo rostlin (konopí, len). Logicky by David mohl svůj prak tvořit z vlny ovcí, které pásal, a jeho prak by mohl následovat jednoduchý, klasický vzor pytlovitého úchopu připojeného k dvěma šňůrám. Často měla jedna šňůra na konci smyčku, kterou střelec posunul přes prst na ruce držící prak, takže když byla uvolněna druhá šňůra, prak zůstal připevněn k ruce.

Většina starověkých praků se, jak organické materiály, rozkládala časem, a nám tak zanechala pouze umělecké a literární doklady, které nám mohou poskytnout informace o jejich konstrukci. Jen několik starověkých praků se zachovalo, jako například vzorky uchované v suchých podmínkách Egypta.

I když Bible a další starověké texty často zmiňují střelce a střílení, zřídka uvádějí něco o technice. Například když David bojoval s Goliášem, text jednoduše říká: "David vložil ruku do tašky, vzal kámen, vystřelil a zasáhl Filistéa do čela". Naštěstí starověké malby a reliéfy poskytují některé náznaky techniky střelby z praku.

Některé obrazy ukazují, že střelci točili prakem vodorovně nad hlavou, jak je znázorněno na raně 12. století př. n. l. reliéfu z pohřebního chrámu Ramzese III v Medinet Habu, kde egyptský střelec střílí z vršku vrubu na stěžni lodi, zapojen v námořní bitvě s Mořskými národy. Naopak jiné obrazy zdají vystihují střelce, kteří točí své praky svisle na bocích, jako jsou assyrští a judští střelci zobrazeni na slavných assyrských reliéfech z bitvy u Lachish v roce 701 př. n. l.

Stejně jako existuje zdánlivá rozmanitost ve starověkých technikách střelby z praku, existuje i různé druhy střeliva. Nejběžnějším projektilům střelců po celou historii byly pravděpodobně běžné kamenné oblázky. Ty však obvykle mívají nepravidelný tvar, což často způsobuje jejich zakřivení při vrhu. Proto už v pozdní neolitu (kolem šestého tisíciletí př. n. l.) lidé začali tvarovat střelivo pro prak z kamene a hlíny, aby bylo rovnoměrnější a aerodynamičtější.

Tvarované kulaté prakové kameny se poprvé objevily v době bronzové (kolem 3300-2000 př. n. l.). V Izraeli byly obvykle vyráběny z místně dostupného křemene nebo vápence, obvykle o velikosti 2-3 palce v průměru (asi velikost švestky nebo baseballového míčku). I když takové tvarované kameny se často objevují v archeologických nálezech bronzového a železného věku Izraele, zřídka se o nich zmiňují texty. Bible však obsahuje vzácný odkaz na vojenskou výrobu tohoto druhu prakového kamene v království Judském během osmého století př. n. l., kde se říká: "[Král] Uzzijáš zajišťoval pro celou armádu ... kameny na střelbu".

Starověcí lidé také vyráběli střelivo do praku z hlíny a to až od šestého tisíciletí př. n. l., jak dokazují nálezy z severní Mezopotámie. Čistá hlína, použitá bez slámy nebo jiných forem tmelu, je hustá, snadno opracovatelná a tvoří kvalitní prakové střelivo. Hliněné projektily byly obvykle sušeny na slunci a obvykle vážily kolem 1-2 unce.

Dalším běžným typem prakového střeliva byly kameny z říčních koryt - přírodní kameny, které byly zaoblány vodou v korytech řek nebo na březích. Takové kameny létaly přímoji než nepravidelné kamenné oblázky, což byl důvod, proč si David "vybral pět hladkých kamenů z koryta" jako své střelivo před střetnutím s Goliášem.

Během pozdní helénistické a římské doby se také formovaly prakové broky. Broky byly často tvarovány jako mandle nebo miniaturní fotbalové míče a obvykle vážily 1-2,5 unce. Mnohé z nich nesly symboly, jako jsou štíři, nebo posměšné zprávy, jako je "pro Pompeiho zadek".

Bez ohledu na druh střeliva některé z nejslavnějších armád v historii, včetně armád Sennacheriba a Julia Caesara, zahrnovaly dobře vyškolené střelce. První zmínka o organizovaných vojenských střelcích je v Soudcích, kde se hovoří o 700 leváků Benjaminských, kteří "mohli střelit kámen a nezmeškat" - což naznačuje, že byli schopni zasáhnout osobu na této vzdálenosti. V době království Izraele a Judska byli střelci běžně používáni ve vojenských akcích. Když Izrael napadl moábskou pevnost Kir-Chareset, biblický autoři popisují bitvu jednoduše tím, že říkají: "Střelci ji obklopili a zaútočili na ni".

Navzdory jejich hodnotě si střelci někdy vysloužili málo respektu od ostatních starověkých vojáků, protože jednoduchý prak byl často vnímán jako zbraň chudých. Dobře obrnění a dobře ozbrojení pěšáci, kteří bojovali rukou v ruce, si vysloužili více respektu. Pohrdání Goliáše Davidem může odrážet tento běžný nedostatek respektu vůči střelcům.

Jak účinní byli starověcí střelci? Často velmi účinní. Mnoho autorů svědčí o dosahu a přesnosti střelců a o jejich schopnosti způsobit škodu.

Jak daleko dokázali starověcí střelci střílet? Ve čtvrtém století n. l. doporučil římský vojenský spisovatel Vegetius, aby římští střelci a lukostřelci trénovali na cíle na vzdálenost asi 200 yardů, což naznačuje, že by mohli zasáhnout osobu na této vzdálenosti. Řecký historik Xenofón v 4. století př. n. l. poznamenal, že rodští střelci mohli zdvojnásobit dosah perských střelců, což naznačuje, že by mohli dosáhnout vzdáleností až 400 yardů, když stříleli na houfy vojáků. Vše to naznačuje, že zkušení střelci by mohli být vojensky účinní až na vzdálenosti 200-400 yardů. Na srovnání, moderní rekord ve střelbě z praku činí 550 yardů.

Starověcí autoři a moderní testy naznačují, že zkušený střelec může dosáhnout velmi vysokého stupně přesnosti na blízkou vzdálenost. Římský historik Livy (první století př. n. l. / n. l.) tvrdil, že achajští střelci "by zasáhli nejen hlavy svých nepřátel, ale cokoli na obličeji, na co mířili", což nám připomíná Davidův úspěšný vrh do Goliášovy čela. Moderní etnografická studie poznamenává, že arabští střelci loví hřebce na vzdálenost 30-50 yardů, což pravděpodobně představuje horní hranici vzdálenosti, na kterou mohl David útočit na Goliáše.

Všechno toto nám ukazuje, jak účinné byly praky, ale jak se srovnávají s jinými projektilovými zbraněmi? Nejjednodušší projektilovou zbraní je ruka vrhající kámen, který má účinný dosah až 25 yardů. Moderní testy ukazují, že oštěpy mají účinný dosah mírně přes 20 yardů. Starověké texty naznačují, že lučištníci měli dosahy podobné střelcům, s tím rozdílem, že lučištníci byli schopni být mimořádně přesní i na větší vzdálenosti, až do 70 yardů. Takže, když mluvíme o dosahu střelby, Goliášův nejvzdálenější projektil byl oštěp, takže jeho dosah k útoku na Davida byl pouze zhruba poloviční oproti jeho protivníkovi.

Pokud jde o rychlost a smrtelnou sílu, středostředová síla praku umožňuje střelci střílet projektil rychlostí až 113 mph a způsobovat značnou škodu. Římský lékařský autor Celsus (1. století př. n. l. / n. l.) napsal, že rány z praků byly nebezpečnější než rány z luků, kvůli vnitřnímu poškození způsobenému tupou silou. V souladu s biblickým popisem Davida, jak porazil Goliáše, popisuje kostolamnou sílu Davidova vrhu tím, že jeho kámen "prostoupil jeho čelo".

Historické prameny a moderní testy souhlasí s tím, že v rukou dobře vyškoleného střelce je prak působivou zbraní schopnou způsobit značné množství škody. Díky svému jednoduchému designu a střelivu byly praky pohodlnou zbraní používanou lidmi po celém starověkém světě, a namísto toho, aby sloužily jen jako užitečný nástroj pro pastýře nebo lovce, jejich dosah, přesnost a schopnost způsobit škodu je činily vynikající volbou pro střelbu z velké dálky v starověkém válečnictví.

S těmito pozorováními můžeme lépe porozumět biblickému příběhu pastýře, který se dovedně ovládal prakem a porazil vyškoleného válečníka Filistínského původu. Goliáš měl brnění a byl omezen dosahem svého oštěpu, a vyjádřil pohrdání neozbrojeným, jednoduše ozbrojeným protivníkem. David nesl jednoduchý prak a použil kulaté kameny z nedalekého koryta jako své střelivo. Davidův prak mu poskytl rozhodující výhodu v tom, že zůstal mimo dosah zbraní svého protivníka, zatímco stále byl schopen zasáhnout Goliášovo čelo s dostatečnou silou na průnik jeho lebky, což mu umožnilo porazit obřího bojovníka a poté ho dokončit vlastním mečem a tak vyhrát bitvu.