Od prvních chvil na světě jsem zbožňovala svého o deset let staršího bratra Františka. Hlavně pro legrácky, které prováděl k mému pobavení. Nořím se do vzpomínek a prožívám:

Ležím, maminka mě ošetřuje. Vedle ní se zjevuje bráška a rychle střídá úsměvné, zpitvořené i děsivé obličeje. „Hi, hi, hi! Brliky, brliky! Bu, bu, bu! Cha, cha, cha! Ju, chu, chu! Húúúú!" snaží se mě rozesmívat i strašit. Daří se. Radostně třepu ručkama, kopu nožkama a hned zase natahuju  moldánky. „Fando, přestaň!" slyším okřiknutí. Brácha si nechává říct, pochopil, že mě takhle nemůže mamka přebalit ani obléknout.

Něco podobného se častokrát odehrávalo, když se vracíval domů a já seděla na nočníku. Zůstal stát za pootevřenými dveřmi kuchyně. Jeho hlava na mě vykoukla tu shora, tu zprostředka nebo úplně zezdola, pokaždé s jinou grimasou. To už jsem se ale nebála a spouštěla jsem až zajíkavě hlasitý a dlouhý smích. „Tak už toho nechte, to stačí!" napomínala nás maminka, když naše dovádění nebralo konce.

Někdy mě bráška brával při hlídání ven mezi děti. Holčiny mě opečovávaly, kluci naučili pár nekalých slov. Vesele jsem je po nich papouškovala, neznajíc jejich význam. „No ty jsi šikovná, ty to umíš!" obdivovali mě a přitom se řehonili. Doma jsem se pak chlubila, co zas nového dovedu říkat. Fanouš se z ústraní usmíval, kdežto já nechápala, proč se maminka rozzlobila. „Fuj, co to říkáš? Kdes to slyšela?" hubovala. A pak jí to došlo. „Že ty vůbec nevíš, co to znamená?" prohodila a význam sprosťáren mi vysvětlila. „Tak tohle, tohle a tohle už nesmím opakovat," uzrávalo v mé hlavince.

Milovaný bratříček mně také zprostředkoval první úžasné zážitky s loutkami. Posadil mě v kuchyni na stoličku se slovy: „Koukej se, támhle bude divadlo," a já se nestačila divit. Otevřelo se okénko do koupelny a v něm se před bráškou objevily malinkaté pohádkové postavičky. „Jééé! Čertík, vodníček, král, princezna!" volala jsem nadšeně. Kde se tu vzaly u nás v bytě? vrtalo mi hlavou. A proč mají na rukou i na nohou drátky? Již vstávám, abych se na ně podívala blíž. „Seď a dívej se!" okřikl mne bratr. „A poslouchej!" dodal. „Jé, oni mluví!" překvapovalo mě a tolik jsem jim chtěla také něco povědět. Ale příkaz zněl „seď!", a tak jsem setrvala jako u vytržení na stoličce. Bráška  odehrál pohádku a s pimprlaty přišel ke mně. No to bylo rozčarování! Já myslela, že to jsou opravdové živé bytůstky, a ejhle! To bráška s nimi pohyboval a mluvil za ně! „Chceš je půjčit?" zeptal se, když vyčetl z mé tváře zklamání. Jásavě jsem přikývla. Vodit loutky jsem sice neuměla, ale zatím mi stačilo si je podržet, pořádně prohlédnout, osahat. A to už jsem opět zářila štěstím.

Vzpomínek na brášku je daleko víc, ale tohle byly ty nejranější, načerpány ze samého dna studnice paměti.