ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
středa 4.12.2024, svátek má
Barbora
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Online kurz tvůrčího psaníKráva a kreténJana Slaninová: Něco mi přeletí přes nos a řekne pišMEMENTO MORIListopad Spisovatelská inspirace
Nejčtenější za 14 dní
Rozhovor s Martinou Bittnerovou o andělech a lidských chybáchFOTOPOSTŘEHY: Pes mnoha tváříUkrajinské pohádkyVánoce u Čapků aneb Jak Karel a Olinka pekli cukrovíSyrový průvodce hrdinstvím, zradou a cenou za svoboduŽivot pochází ze životaVaše teta tak mluvila s dětmi, pochopení většiny nečekejtePlast je pastMistr hrůzy se narodil před 125 letyZ čeho je mi vážně moc smutnoOnline kurz tvůrčího psaníJana Slaninová: Něco mi přeletí přes nos a řekne piš
Švagrová v pubertě
24.11.2023 Eva De Filippová Próza
Krátká vzpomínka na veselé dospívání jako úryvek ze sborníku příběhů studentů Univerzity třetího věku z UJEP, kteří si udělali radost vydáním společné knížečky 7 kamenů.
Ve dvanácti letech, kdy už se mnou řádně cloumala puberta, jsem poznala svou budoucí švagrovou.
Byla jsem zrovna sama doma a musela vstřebávat jakési učivo, které mi do hlavy moc nelezlo.
„Vylezu si na kredenc, třeba se tam bude líp učit," dostala jsem ztřeštěný nápad, který se vmžiku proměnil v realitu.
Jak si tak ležím na břiše v té kuchyňské výšině a pilně se šrotím, cvak, cvak, otevřely se dveře.
„Ježkovy oči! To už nestačím slézt!" problesklo mi. Ale to už bylo opravdu pozdě...
„Co tam děláš?" zahřměl o deset let starší bratr Fanda, vedle něhož stanula dlouhovlasá pohledná dívčina s udiveným pohledem na mou osobu.
„Už ať jsi dole!" poručila mně maminka.
Bratr se měl, nebo spíš musel ženit, protože čekal s tou hezkou dívkou, Haničkou, miminko. Dojednávalo se vše okolo svatby a já si zálibně prohlížela budoucí nevěstu.
„Mohla bych tě učesat?“ zeptala jsem se jí, nesouc si rovnou hřeben, předpokládala jsem souhlas.
„Ne," dostalo se mi strohé odpovědi.
Pomyšlení, že se nesmím tak krásně černých a dlouhých vlasů ani dotknout, ve mně zhořklo. Trochu jsem se za to na švagrovou zlobila, ale naštěstí to netrvalo dlouho.
Jako nic v těch časech...
Bratr si Haničku vodil domů čím dál tím častěji, ale skoro pokaždé mě přistihli při nějaké pubertální taškařici. Nacvičovala jsem tehdy různé abnormální dovednosti, protože se mi moc líbila vystoupení v cirkuse.
Jednou na mě ti dva natrefili, když jsem cvičila výdrž ve stojce na hlavě, podruhé jsem držela smeták na jednom prstě nebo židli za jednu nohu na dlani a balancovala s ní při chůzi. Maminka tomu říkala „vylomeniny“ a brácha se švagrovou se tomu jen smáli.
Také mě bavilo mluvit s nimi speciální „hatmatilkou", při níž se vkládaly do slabik hlásky „ng" a za ně znovu předchozí samohláska.
Například: „Angahongoj, jangak senge mángáš?“
Když se pár měsíců po svatbě narodil malý Fanoušek, cirkusové chování nahradilo chovatelské.
Synovečka jsem houpala v kolíbce, zpívala mu a často žadonila: „Můžu ho venku vozit?"
V tomto případě byli novopečení rodiče šťastni, že si mohou udělat v klidu víc práce i kapku si odpočinout od dětského pláče.
Kamarádky se o kočárek div nepopraly – každá ho alespoň chvilku chtěla vozit. Takže šel z ruky do ruky a já fungovala coby velitel půjčovny.
Až jednou byl učiněn vození kočárku konec. Zrovna jsem jela s Fanoušem na procházku sama a v parku jsem potkala vojáka.
Mladí muži v uniformách se mi hrozně moc líbili, ale nyní jsem už jako třináctiletá před nimi klopila zrak, protože jsem se styděla.
„Dobrý den, slečno, to je vaše?" zeptal se onen voják, hledě střídavě na mě a na mimino. Zrudla jsem až za ušima.
„Ne," hlesla jsem bez pozdravu, úplně jsem zapomněla i na „nenge“.
Místo toho jsem rychle otočila kočárek a mazala zpátky.
Předala jsem Fanouška Haně.
To byl ale trapas!
Zařekla jsem se, že už s kočárkem jezdit nebudu, když vypadám ve třinácti jako máma.
Fanda s Hanou mi dlouho nemohli zapomenout, že už jim Fanouška vozit nechci a občas mi to vyčítavě připomínali.
Tak taková jsem byla švagrová v pubertě. Legračně praštěná, ale i hrozně nevypočitatelná.
Byla jsem zrovna sama doma a musela vstřebávat jakési učivo, které mi do hlavy moc nelezlo.
„Vylezu si na kredenc, třeba se tam bude líp učit," dostala jsem ztřeštěný nápad, který se vmžiku proměnil v realitu.
Jak si tak ležím na břiše v té kuchyňské výšině a pilně se šrotím, cvak, cvak, otevřely se dveře.
„Ježkovy oči! To už nestačím slézt!" problesklo mi. Ale to už bylo opravdu pozdě...
„Co tam děláš?" zahřměl o deset let starší bratr Fanda, vedle něhož stanula dlouhovlasá pohledná dívčina s udiveným pohledem na mou osobu.
„Už ať jsi dole!" poručila mně maminka.
Bratr se měl, nebo spíš musel ženit, protože čekal s tou hezkou dívkou, Haničkou, miminko. Dojednávalo se vše okolo svatby a já si zálibně prohlížela budoucí nevěstu.
„Mohla bych tě učesat?“ zeptala jsem se jí, nesouc si rovnou hřeben, předpokládala jsem souhlas.
„Ne," dostalo se mi strohé odpovědi.
Pomyšlení, že se nesmím tak krásně černých a dlouhých vlasů ani dotknout, ve mně zhořklo. Trochu jsem se za to na švagrovou zlobila, ale naštěstí to netrvalo dlouho.
Jako nic v těch časech...
Bratr si Haničku vodil domů čím dál tím častěji, ale skoro pokaždé mě přistihli při nějaké pubertální taškařici. Nacvičovala jsem tehdy různé abnormální dovednosti, protože se mi moc líbila vystoupení v cirkuse.
Jednou na mě ti dva natrefili, když jsem cvičila výdrž ve stojce na hlavě, podruhé jsem držela smeták na jednom prstě nebo židli za jednu nohu na dlani a balancovala s ní při chůzi. Maminka tomu říkala „vylomeniny“ a brácha se švagrovou se tomu jen smáli.
Také mě bavilo mluvit s nimi speciální „hatmatilkou", při níž se vkládaly do slabik hlásky „ng" a za ně znovu předchozí samohláska.
Například: „Angahongoj, jangak senge mángáš?“
Když se pár měsíců po svatbě narodil malý Fanoušek, cirkusové chování nahradilo chovatelské.
Synovečka jsem houpala v kolíbce, zpívala mu a často žadonila: „Můžu ho venku vozit?"
V tomto případě byli novopečení rodiče šťastni, že si mohou udělat v klidu víc práce i kapku si odpočinout od dětského pláče.
Kamarádky se o kočárek div nepopraly – každá ho alespoň chvilku chtěla vozit. Takže šel z ruky do ruky a já fungovala coby velitel půjčovny.
Až jednou byl učiněn vození kočárku konec. Zrovna jsem jela s Fanoušem na procházku sama a v parku jsem potkala vojáka.
Mladí muži v uniformách se mi hrozně moc líbili, ale nyní jsem už jako třináctiletá před nimi klopila zrak, protože jsem se styděla.
„Dobrý den, slečno, to je vaše?" zeptal se onen voják, hledě střídavě na mě a na mimino. Zrudla jsem až za ušima.
„Ne," hlesla jsem bez pozdravu, úplně jsem zapomněla i na „nenge“.
Místo toho jsem rychle otočila kočárek a mazala zpátky.
Předala jsem Fanouška Haně.
To byl ale trapas!
Zařekla jsem se, že už s kočárkem jezdit nebudu, když vypadám ve třinácti jako máma.
Fanda s Hanou mi dlouho nemohli zapomenout, že už jim Fanouška vozit nechci a občas mi to vyčítavě připomínali.
Tak taková jsem byla švagrová v pubertě. Legračně praštěná, ale i hrozně nevypočitatelná.
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Próza
Kráva a kretén
Můj pokus dospět aneb Palachův týden 1989
Spisovatelská inspirace
Duše zesnulých se tuto noc vracejí na zemský povrch
Náročný den
Nezapomeň na pětadvacátý dodatek ústavy
O chválu stojím!!! Moc. A přece…
Podstata nelidskosti
Ó, rána mého dětství
Zázračně splněné přání
Dotazník
Zpackané lívance
Nezapomenutelná ostuda
S bráškou
Řetěz zrůdnosti
RADOSTNÉ VENČENÍ POKRAČUJE - 7.část: Venčení nejveselejší
RADOSTNÉ VENČENÍ POKRAČUJE - 6.část: Potřebná socializace
RADOSTNÉ VENČENÍ POKRAČUJE - 5.část: Štěně Johnnie
RADOSTNÉ VENČENÍ POKRAČUJE - 4.část: Chvilky nejméně radostné i neradostné
Další články v rubrice Próza
Copyright © 2001 -
2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.