Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Tiráž ...  Dnes je  pátek 19.4.2024, svátek má Rostislav 

Hledej

Sociální sítě



Webmagazín na Instagramu
Webmagazín na X Twitteru

Spolupracujeme

www.bioscop.cz

www.bontonfilm.cz

www.botanicka.cz

www.divadlodisk.cz

www.divadlonavinohradech.com

www.divadloviola.cz

www.dokoran.cz

www.hostbrno.cz

www.jota.cz

www.knihykazda.cz

www.literarnistrom.cz

www.mestskadivadlaprazska.cz

www.ngprague.cz

www.supraphononline.cz

www.svandovodivadlo.cz


Slova... a ten tanec!

28.02.2024   Ivo Fencl   Literatura   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Slova... a ten tanec!Marius Szczygiel (*1966) je přední polský novinář, autor mezinárodního bestselleru Gottland (2006, česky 2007) a dlouholetý reportér listu Gazeta Wyborcza. Založil Institut reportáže (www.instytutr.pl) a má nakladatelství, vydávající také překlady českých knih. V publikaci Fakta musí tančit (2022, česky 2023) dnes analyzuje umění reportáže a klade je do souvislosti se schopností vypíchnout pravé detaily.

„Slovo plní úlohu svědka. Svědkové se ale bohužel čas od času míjejí s pravdou, i když přísahali, že nebudou lhát,“ říká a ve sportu sice není nic jako trojitý klinč, ale reportér se prý právě v „trojitém klinči“ ocitá. Okolo sebe svět, jehož setrvačníkem bývá lež (a ve kterém paměť zpovídaných nebude stoprocentní). Za druhé má reportér jen vlastní oči, uši a mozek, to vše s hranicemi, a na třetí straně stojí neobjektivní svévolnost jeho pracovního prostředku. Jazyka. Ani ten neumí být věrohodným svědkem.

Knihu Fakta musí zatančit lze brát jako praktickou příručku ohledně umění reportáže, ale zalistovat jí by měl každý, kdo někdy pochyboval o důvěrohodnosti non-fiction literatury. Vedle oddílu Reportáž krok za krokem. Půjčovat, nikoli krást! (například) se autor časem přesouvá až k románu Chladnokrevně (1966), který mu však nezůstane stoprocentní ikonou. A zná historii, takže i ranější prvenství. Truman Capote (1924-1984), kterému by letos bylo sto let, sice mínil, že napsal první plnohodnotný román non-fiction, ale měl předchůdce. Možná všechny neznal, kdo ví, a možná je ani znát nechtěl. Nebyla to jeho věc a musel mít čistou hlavu, ale John Hersey (1914-1993) je nejvýznamnější z nich. Už roku 1946 zveřejnil působivý román faktu Hirošima, který je příběhem šestice reálných Japonců, co sice přežili vlastní město, ale přežití žádného z nich nespasí. Všechny nějak dohání prokletí.


Před napsáním Hirošimy pracoval Hersey jako válečný dopisovatel pro Life a The New Yorker. Spojenecká vojska provázel za invaze v Itálii v létě 1943 a stal se jedním z prvních západních novinářů, kteří spatřili místo, kde stávala Hirošima, po explozi. Vedl sice rozhovory s desítkami lidí, ale uměl vybrat jen šest osob, aby postavil román faktu. Ukazuje rok jejich života po katastrofě a výsledný text byl, což je trochu matoucí, prvně zveřejněn 31. 8. 1946 v časopise The New Yorker. Ten toho dne zradil stálé rubriky (vynechal je) a mátl. Na obálku upíchli idylickou kresbu letního pikniku a suma sumárum, nic nenaznačovalo, co vevnitř v časopise bude. Lidi to mělo šokovat, nebo aspoň trochu. Ještě ve stejném roce vyšla Herseyho románová reportáž knižně a prodaly se jí tři miliony výtisků.

Referuje o svých postavách bez emocí. „Vysoký literární styl a autorské zaujetí by mě zapojilo a stal bych se komentátorem,“ vysvětlil později. „Tomu jsem se vyhnul. To jsem nechtěl, aby měl čtenář nejbezprostřednější prožitek.“

„V čem tkví moc téhle (už zapomínané) knihy?“ ptá se Mariusz Szczygiel. Jistě ve faktech, ale především v zachycení výjevů a záznamu prožitků. Je to tak podstatné? Asi ano. I když dost reportérů zastává názor, že je dobrá reportáž prostě rovna informaci. Szczygiel, laureát mnoha cen, si to samé nemyslí. V reportáži jsou - nejméně podle jeho názoru - nejdůležitější duševní stavy. Ani největší solidnost prezentovaných informací se jinak nožem nezařízne do čtenářovy paměti. Jen detail-metafora. Jen další detail-syntéza. Detail-emoce.

Jak si vůbec představit ony detaily? - Polský autor upozorní, že hrdinou reportáže nemusí být člověk, ale předmět (tabatěrka), zvíře či rostlina. Někdy je totiž funkčnější pozorovat svět právě pod jejich úhlem, ale pozor. Pokud publicista tuto snahu přežene, dělá z detailu nemístný a jen trapný fetiš. Detail má sloužit příběhu a bohužel není problém detaily loď textu přetížit. Potopí se. Čtenář si podvědomě chce zapamatovat detaily všechny, asi jako u Agathy Christie má pocit, že je bude potřebovat a sehrají roli. Pokud jimi text překypuje, vzniká však marnost. Vše se zapamatovat nedá a říkáme si: možná se autor jen chlubí, nakolik byl pozorný. Znechuceni knihu odkládáme. Szczygiel navrhuje, ať je opodstatněnost každého detailu vysvětlena, a taky z toho hlediska listuje románem Chladnokrevně alias příběhem vyvraždění čtyřčlenné rodiny v Kansasu 1959. Dílo původně od roku 1965 vycházelo na pokračování v The New Yorkeru a jeho autor řekl:


„Mnozí přátelé mě vinili z nedostatku fantazie, ale zklamala jejich. Co jsem udělal, je náročnější než běžný román. Musíte se odpoutat od vlastní vize světa. Až moc spisovatelů je zahleděno do svého pupku. Sám mám ten problém.“

Je Chladnokrevně, které i sám vynášel, přeceněno? To Szczygiel přímo neříká, ale cituje řadu názorů. Kritika román většinou obdivovala. Capote byl vhodně tvrdošíjný, vychytralý i vytrvalý. Zvlášť schopností vyprávět nejen na papíře si uměl získat důvěru lidí v Kansasu, ačkoli ho zprvu považovali za jednoho z vrahů.

Už v polovině padesátých let realizoval Capote rozhovor s Marlonem Brandem, který herce pomocí bolestných detailů analyzoval, a Brando pak prozradil, že mu Capote - v opilosti - vylíčil vlastní pády. Do finálního textu tohle ale neproniklo, zůstala jen intimní tajemství hercova. Či jeho matky. „Možná jste si všimli, že Marlon nikdy nechce hovořit s dvěma lidmi zároveň,“ psal mj. Capote. „Nikdy se neúčastní kolektivního rozhovoru a vždycky to musí být intimní setkání.“

Marlon Brando po zveřejnění rozhovoru sálal, ale chladný Capote si při práci prvně uvědomil, že dokonce „podřadná“ reportáž o filmové hvězdě může být stejně vycizelované umění jako každý jiný prozaický žánr včetně eseje, povídky anebo románu. Materiál pro Chladnokrevně shromažďoval šest let, a jak tvrdí (věřit nemusíte), cvičil si už dopředu mozek. „Vstřebávání a věrná reprodukce faktů vyžadují praktickou přípravu,“ říká, „a děláte-li si během rozhovoru poznámky, zfalšuje to atmosféru a deformuje vyznění.“ A tak trénoval zapisování rozhovorů do paměti. Jak? „Přítel mi předčítal katalogy a nekonečné řady slov a já se snažil vtlouct si je do hlavy. Pomocí dvou magnetofonů jsme kontrolovali, co se mi povedlo si uložit. Zpočátku jsem si dokázal zapamatovat čtyřicet procent rozhovoru, později šedesát a nakonec se dostal k devadesáti. Jako bych měl nahrávací zařízení v hlavě.“

Aby pochopil charaktery zúčastněných, realizoval stovky rozhovorů, a svých známostí využil k tomu, že směl odsouzené delikventy navštěvovat uvnitř cel. Jistěže se jich nebál. S vrahy navázal blízký vztah, především s jedním z nich, s Perry Smithem. To byl neplánovaný „zdroj“, který zpovídajícího až moc prodchnul a ovlivnil.

Capote byl do věci vtažen a celkem věrně je to dnes zachyceno ve dvou hraných filmech let 2005 a 2006. Není ovšem potřeba řešit, nakolik zabijáky miloval. Je to zbytečné a „jako byste se ptali, zda mám rád sebe,“ vysvětlil to TC. „Ty dva jsem jako sebe znal. Znal. To je podstatné.“

Charakteristika obětí a vyšetřovatelů a obyvatel městečka v Kansasu je zdařilá a nechybí psychologická hloubka i něco, kvůli čemu se jinak lidé uchylují právě k románům. Subjektivní citový život. Se Szcygielem se tak dopídíme překvapivého postřehu.

I velcí autoři beletrie a Raskolnikova a dona Quijota, Hamleta či Oblomova psali fakticky reportáže; protože hrdiny viděli. Měli je před vlastním vnitřním zrakem. „Viděli, jak se pohybují, jak se stravují, jak se smějí, jak křičí a nadávají nebo šeptají.“

Uprostřed románu Chladnokrevně zůstaly vícestránkové citace celých dokumentů a výpovědí, takže dějová linka náhle ostrouhá. Možná je to chyba. Capote ovšem přes ten kloub překlopil příběh brutálního zločinu do příběhu trestu a pomsty. „Obrací uprostřed knihy znenadání dalekohled o 180 stupňů a při té piruetě to bohužel silně zaskřípe. Na povrch najednou vyplouvá to jen lokální a řemeslné, byť je to investigativní novinářství.“ A pak se vrací román, jen s jinými už hrdiny a jinou pozicí autora. „Jsou to vlastně dva romány v jednom.“

Zvláštní, že v Herseyově, Capoteově či - třeba - Mailerově případě se staly nejnadčasovějšími jejich díly právě romány faktu. Ne fikční tvorba, kterou se chtěli proslavit hlavně, ale něco, u čeho se postupuje takto. 1. Dovíme se o události. 2. Vypozorujeme v události téma. 3. Vypreparujeme aspekty pro drama. 4. V maximální míře událost rekonstruujeme. 5. Odstraníme veškeré nadbytečnosti. 6. Příběh zkomprimujeme a dokomponujeme. Když se nad tím postupem zamyslíme, možná podobná práce nutně znamená i deformování reality. Při menší zkušenosti může přejít až do jejího nevědomého falšování, ale to se právě zkušenému nesmí stát. Navzdory tomu, že už Hemingway řekl: „Ve smyslu vědy není žádná historie psána poctivě.“


Mariuszy Szczygiel: Fakta musí zatančit. Překlad Martin Veselka. Fotografie Pawel Bobrowski, Petr Dubjak a Hubert Gostomski. Nakladatelství Dokořán 2023. 352 stran.


Zdroj foto: databazeknih.cz

 


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . Tiráž

Copyright © 2001 - 2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0346 s