Ó, rána mého dětství
25.02.2024
Ivo Fencl
Próza
Ó, rána mých cest do školy. Jak dlouhá se zdávala. Jak nabitá událostmi. Každé kreslilo do mapy dobrodružství a já si to zapisoval. „Středa,“ nadepsal jsem třeba stránku v zápisníku od mámy. Ukradené plnicí pero. Čtvrtek: Bitva s béčkem. Neděle: Den smrkových šišek. Hvízdaly nad hlavou. Pátek: Honba za Jirkou. Atd. Dobrodružství pokračovala. Záhadná poštovní schránka: co dělá v řece pod mostem? A další úterý? Poštovní schránku jsme vylovili i s rakem. Zkoušíme lahvovou poštu.
Ve středu - v tomtéž dětství - jsem došel k trafice u kostela na náměstí, postavil se na špičky a pátral mezi šedými novinami po novém Čtyřlístku. Ještě nevyšel? „Povídej nám radši,“ nesli kluci ze třídy nelibě mé okukování stánku. A já: „Kde jsem to skončil?“
„Jak Hazardistovi došel v letadle benzín. Hele, Ivo, řekni, co udělali gangsteři v letounu? A co ti další, ti na ochočených pterodaktylech?“ Každý díl mnou zrovna nasazeného seriálu příběhů byl vždycky startován o velké přestávce a na židličkách za lavicemi. Jak jsem povídal, posluchačů přibývalo, aniž mě kdy kdo upozornil, že se měl můj hrdina správně jmenovat Hazardér. Čtyřlístek a Ohníčky - s doktorem QQ Vojty Steklače - mi původně kupovala máma a Čtyřlístek už od čísla třináct. Nikdy jsem ho nepřestal sbírat. A víc zálib dětství odmítal upustit do kašny! Mirek Koranda mi u trafiky jednou ukázal pár let staré číslo už zmíněného Ohníčku. „Máš ho, Ivo? Dám ti ten Ohýnek, když to dovyprávíš!“
Dobrý obchod? Určitě. Mou fantazii vždycky rozněcovala chybějící pokračování komiksů. Ty napůl odhalené děje. Dutiny, jejichž obsah se k vám nedostane, provokují obrazotvornost. Vysnil jsem mezičlánky. Ty seriály kreslit sám. Ó, záhadná nitra Ohníčků. A přece jsem i běhal a šplhal po stromech. Na staveniště proti našemu domu jsem chodíval, když tam už nikdo nešrotil, s plechovým modelem bugatky a projížděl kolečky po základech. Stále deformovanější auto jsem pouštěl na dno výkopu po gumovém pásu nakladače, a když jsem zhlédl úvodní havárii v Belmondově Muži z Hongkongu, začal jsem i s tím. Televizní seriál o kapitánu Klossovi mi sice rodiče zakázali, ale pár útržků jsem vstřebal škvírou ložnice a nazítří bujaře vyletěl na trávník před dům - a kosil umělohmotnou pistolí nepřátele. Sice v duchu, ale jako v klossovce. Nějakou dobu jsme před okny měli pahorek země. Právě na jeho vrcholku jsem hrál Klosse zasaženého. Válel po pádu sudy dolů do trávy. Zrovna okolo s matkou procházel Kája Kuchynka, spolužák, a moment štěstí, když jsem pád předvedl, mi nikdy nevymizí z paměti. I když jsem poskakoval především uvnitř vlastní hlavy.
Ani „pády“ do kopek sena, které babička shrabovala před domem, neustávaly - a vůně nebude zapomenuta a dodnes mi připomíná imaginární bitvy. Některé jako kdyby trvaly hodiny. Vše jsem to vídal v detailu vnitřním zrakem. Celé dni si hrál sám v sobě, ale i ve třídě. Uměl jsem realizovat čmárané bitvy na papíře. Indiáni proti kovbojům. Tanky proti tankům. A naše „klubovna“ v prudkém svahu pod románskou rotundou na Hůrce. Vymyslili jsme systém pomístních názvů. Anebo zahrady! Po jedné kamenné zdi v zahradách Starého Plzence jsme jako děti dobrodružně běhávali. A plížili se - pod převislým křovím. Seskakovali chvílemi v obavách před puštěným psem pana Cheníčka a pořád vidím i náš domek, vyhloubený v uskladněných cihlách. S kamarády jsme tam kuli pikle proti stavbařům a vylezli, když odešli, abychom simulovali přestřelky za pomoci rozprašování zbytků vápna a cementu v odstaveném vagónu. Toužíme se vrátit do šťastných let, kdy existovaly pouze nadšení a úžas.