Právě nedávno jsem zaregistrovala jednu takovou "diskusi" k Hippokratovu citátu ohledně toho, že nemá valný smysl léčit někoho, kdo odmítá odstranit příčinu nemoci ze svého života. Jakási agresivního dáma se zdravotnickým vzděláním velice neomaleně zaútočila na osobu, která tento citát zveřejnila, co si vůbec dovoluje šířit takové nesmysly. Autorka příspěvku odvětila, že autorem citátu je Hippokrat, jak ostatně z textu vyplývá. A dotyčná? Začala hysterčit: "Koho tady urážíte?" Směšné. Uboze směšné! Podobných citově nevyrovnaných lidí je na netu tisíce, celosvětově milióny...

A právě kvůli nim již spousta jiných, včetně filmových hvězd, sociální sítě opustila. Zcela aktuálně je to Julia Roberts, kterou napadli kvůli obyčejné fotce, na níž byla se svou neteří. Snímek Julia popisuje jako úžasně emotivní záběr symbolizující hezkou společnou chvíli při hraní karet, zatímco agresoři (nemohu napsat "z řad jejích fanoušků", protože ti by se tak nechovali) začali herečku okamžitě urážet, že vypadá na fotce strašně, dokonce v podstatě jako chlap.

Proč? Proč má někdo tu potřebu? Kde v sobě vzal tolik nenávisti? Kde vzal právo někoho takhle komentovat? Proč nutně potřebuje dávat tolik najevo svou závist?

Mně osobně přitom Julia Roberts (a mnoho jiných veřejných osobností) mile překvapila právě tím, že se skvěle vyrovnává se stárnutím a není samá plastika jako mnohé jiné. Uvědomila jsem si to ve filmu "Nech svět světem". Je to tak osvěžující a milé! Značí to o velké odvaze postavit se módnímu trendu a užívat si život podle svého přesvědčení. A přesto i takto sebevědomou ženu dokáže zcela zbytečný útok ranit tak hluboce, že ze sítí odejde. Není to smutné? 

Zeptala jsem se své známé, která opustila sociální sítě před několika měsíci, jak své rozhodnutí dnes vnímá. Pomohlo jí to? Ušetřila spoustu zbytečně vydané energie, jak měla v plánu? Nechybí jí na druhou stranu pozitivní vazby, které na sociálních sítích měla také? Odpověděla mi doslova: Cítím se o 30 000 % líp! Jsem svobodnější a šťastnější. Nepřišla jsem o žádné skutečné přátele. Těch pár jedinců, se kterými jsem byla v kontaktu pouze na síti, byli jen známí. Bylo fajn si s nimi občas popovídat, ale rozhodně to nevyvážilo negativní stránku věci. Kromě toho jsem získala mnohem víc volného času pro sebe a své blízké.

Reakce s nesmyslně vysokým číslem nám hodně vypovídá o síle získané úlevy. Jako by z člověka spadl kámen. Jedna obrovská zátěž z jeho života zmizela.

Hateři jsou trapní ubožáci. Pořád mě překvapuje, kolik jich je a s jakou urputnou sebestředností šíří svou nenávist. Jsem z toho dost smutná, protože to ukazuje, kolik negativních emocí je v lidech nastřádáno a že s nimi vůbec neumí pracovat. Úplně nejhorší způsob, jak se zbavit své negace, je plivnout ji na někoho jiného. Úplně nejsrabáčtější je přitom plivnout ji na někoho po internetu, neboť dotyčný ani nemá odvahu říci něco někomu do očí a často se ještě schovává za zcela falešnou identitu.

Co to říká o našem světě? Že je špatný, ubohý, falešný a opravdu nemá a ani nemůže mít naději na lepší budoucnost? Bohužel se domnívám, že ano, což mě vážně dost děsí. 

Kéž by stačilo jen opuštění sociálních sítí - to postačí pro můj osobní život, uzavřu se do své bubliny, ale pro svět? Pomohlo by, kdybychom ponechali sítě jen nenávistným haterům? Kéž by!


Spisovatelka Renata Šindelářová
www.literarnistrom.cz