Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Tiráž ...  Dnes je  neděle 26.5.2024, svátek má Filip 

Hledej

Spolupracujeme

www.bioscop.cz

www.bontonfilm.cz

www.botanicka.cz

www.divadlodisk.cz

www.divadlonavinohradech.com

www.divadloviola.cz

www.dokoran.cz

www.epocha.cz

www.hostbrno.cz

www.jota.cz

www.knihykazda.cz

www.literarnistrom.cz

www.mestskadivadlaprazska.cz

www.ngprague.cz

www.supraphononline.cz

www.svandovodivadlo.cz


ČTYŘI PÍSMENA

24.03.2024   Tereza Čerbáková   Společnost   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

ČTYŘI PÍSMENAHORY. Čtyři obyčejná písmena. Jen čtyři. Je to málo. Je to málo na to, co dokáží dát. Možná je to až příliš na to, co dokáží vzít. Čtyři písmena, která za život přečte snad každý. Každý po svém. A do každého se zapíší jinak.

Já je rozečetla už v dětství. Tedy spíš mi byly předčítány. Většinou proti mé vůli. No, chápete to? Hodiny vás ženou někam, kde to má být údajně krásné. A do kopce! Kolem jsou jen šutry. Na záchod jdete do kleče a máma za vámi mává vlhkým a spláclým toaleťákem, co vytáhla z opravdu nepromokavého batohu. Do kleče vám přijdou informace o medvědovi, co vyžral popelnici. Asi chtěli, abych nezdržovala. K obědu dostanete od táty vysušený salám s děsně trapným názvem. Turistický. Máma ho koupila pod pultem, a pak jsme se k němu rok ve špajzu modlili. K tomu tři dny starý chleba, pro změnu vlhký a rozpláclé rajče. To i vězni se mají líp. Všichni měli dobrou náladu. Kromě mě. Kéž by mě sežral medvěd!
 

Na vrcholu pak našli asi tu jejich krásu. Kde? Já vidím jen šutry. A ještě se po mě chce, abych se usmívala na foťák. Ať mám prý krásnou vzpomínku. Tak to teď vidíte, jakou krásnou mám vzpomínku. A to jsem po tom focení musela jít ještě hodiny dolů!
Zkrátka jsem nebyla dobrý čtenář. Byla to pro mě jen čtyři studená písmena. Dnes jsou do mě vepsaná. Už vím, že za tím úsměvem táty v horách, za každým tím písmenem, se skrývalo něco víc. 
 
Tak pěkně popořádku. HÁČKO. V něm je schovaná lavička u chaty. Vidíte ji? Sednete si na ni jako v divadle a sledujete, co vám jeviště nabídne. Kolikrát celý den nevíte, co bude večer na programu. Rosnička se může jít vycpat se svou předpovědí. Hory si scénář píší samy. 
 
Teď ale máte štěstí na pěknou podívanou. S přimhouřenýma očima pozorujete zapadající slunce. Čekáte, jestli to cinkne, až se dotkne vrcholu hory. Když se za ním zavře masivní opona, tmavá plachta dlouhých stínů hory promění. A vás obalí jemným chladem. To nevadí, vezmete si deku. Na scéně totiž ještě zůstaly mraky. Tak šup zpátky na lavičku!
 
Po mořském nebi pluje líně množství bílých lodí vyrobených nejspíš z kokonu bavlny. Závidíte jim, že nikam nespěchají. S trochou fantazie v jednom z nich poznáte obličej svého šéfa. Ale no tak, co to říkám, ten do téhle hry nepatří. HÁ jako hloupost. Chce to delší dovolenou na odpojení se od práce. Tak hop do chaty. HÁ jako horký čaj s citrónem a ono to půjde. Tedy. Rozeznáte v jednom z mraků třeba letícího motýla. Tohle si musíte dát hned jako tapetu na monitor. Ale no tak, počkejte, tohle už se zítra nemusí opakovat. 
 
Podívejte na tu práci horského kadeřníka. Pan Vítr učesal trávu na jednu stranu a květinám vyfoukal trvalou. Projít se po takové pečlivé práci vám teď připadá jako otvírat sáček bonbónů v Národním divadle. Pst! Nerušit! Nerušit nic z toho, co teď máte. HÁ jako hluchoněmé herce. Ptačí sbor nepočítám, ten mívá premiéru ráno. Nyní máte HÁ jako hladinu ticha. 
 
Jejda! HÁ jako hlad! Ten zdravý hlad, který cítíte, když si hory vezmou část vaší energie. A ten hlad po horách, který vám říkal, když jste hodiny bušili do klávesnice, že je nejvyšší čas se horami nasytit. 
 
HÁ jasně zobrazuje část žebříku. A žebřík už je většinou trochu výš od té romantiky. Jakmile na něm stanete, dám krk za to, že ve vás nebude ani kousek herce a veškeré umění založíte na improvizaci. Ve vteřině se stanete pouhým zeměměřičem. V hlavě vám budou naskakovat spočítané metry pod vámi a možná i vzorce na výpočet rychlosti a dráhy v čase. A rozhodně si budete vyčítat tu kachnu k obědu. Ale můžeme tomu stále říkat romantika. Protože tam nahoře je mnohem krásnější hlediště. A uslyšíte tam potlesk. Zapomenete na žebřík. Zbydou vám jen ta motýlí křídla, třepotající se štěstím v břiše. A ta kachna teda.  
 
Jak jinak se do mne mohlo zapsat O než jako pleso. Pleso je takové zrcadlo, kterému horské masivy tvoří rám. Když se hory před představením upravují do co nejkrásnější podoby, zrcadlo zleniví, aby se v něm hory dobře viděly. Pak můžete pozorovat z lavičky divadelní hru v alternativním zpracování. O jako obráceně. A sem tam vám do obrazu skočí žába.

Pokud vám jde pouze o to Óóó, umění a potlesk bez velké dřiny, zapište si: Na fotce musí být scenérie hor s plesem. A pokud se do toho divadla vyvezete lanovkou, zapište si hlavní účinkující. Alespoň název toho plesa. Ať to pochvalné Óóó má nějaký obsah.
A prosím vás, nekoupejte se mi v těch plesech kvůli jedné fotce. Žába a já stejně víme, že před tou uměleckou fotkou jste ječeli: O jako "Odstraňte ze mě toho chameleona!"
 
Nula. Tak mám taky óčko zapsáno. Ve vyšších horách jsem si připadala jako nula. Ocitla jsem se v Cimrmanově hře Hodina pravdy, v jejímž závěru se hlavní hrdina dozvídá hroznou pravdu. Ten hlavní jsem tam byla já. Tak, jak musí být na laně hlavní každý sám pro sebe. Hrdina však nikoliv. Alternoval mě Věčný Strach. O jako obavy. O to, jestli mě ten ledovcový převis unese. Jestli tenhle chyt je ten, za který se vytáhnu. O jako obavy, ano. Jednoznačně nejspolehlivější indikátor nebezpečí, informátor připravenosti a lezeckých dovedností. Tedy té pravdy, pro kterou si tam chodím neustále. 
Skončilo to happy endem. Když nepočítám tu zaraženou mačku v ruce. A sněžnou slepotu. A tu láhev v trhlině ledovce. Zkrátka záložní hru Vichr z hor jsem nezařadila. Pokud neznáte tento slavný kus našeho velikána Járy Cimrmana, právě jste přišli o vtip. Pravda totiž na konci té hry nebyla hrozná, ale opojně krásná. Netrvala však hodinu, ale tři dny. 

R to je člověk s batohem na dvou nohách. Běžný turista víc nepotřebuje. Pouze se spolehnout na svoje nohy. A mozek se taky hodí. Třeba na to, abyste poznali, že ty vaše nohy nejsou Hillaryho. To mi připomíná: O jako odvážných jsou plné hřbitovy. Je taky dobré, aby vám mozek připomněl, že tady jste nad mořem tisíce metrů. Takže ty žabky z Chorvatska nechte kvákat doma. Tady se v nich dokvákáte přinejlepším k distorzi hlezna. Zbytek vám dovysvětlí horští záchranáři na místě.
 
Takové R taky upouští páru v exponovaném terénu. Je to takový můj verbální projev strachu. Vyskytuje se bohužel v mnoha vulgarismech. 
Tak schválně. Co vás napadne, když visíte sami na laně, pod vámi je prostor jen pro ptáky a vy jste závislí jen na tom, co teď máte? Tak třeba: Jejdanánku? Šmankote? 
 
Ale rychle, dlouho se tu neudržím. Špička nohy na plotně už mi vibruje. Sakra! Ne, tenhle chyt je mělký. Ale kde je další? Sak na ryby, koš na raky! Žádný další tu není. Krucipísek! Ale já musím nahoru. Kam asi jinam, ty trumpeto. Doprčic, co tady na ledovci dělá moucha? Zatrolená potvora! Dělej, krucinál, vytáhni se, nedělej zagorku. Nejhůř spadneš do lana. Kristepane, ale to se strašně zhoupnu. Heršvec! A tamhle na té skále se odrazím. Nerozhlížej se, drž hubu a lez! Že já, kráva, sem lezla. 
Pardon, ale než byste to vymysleli, sundával by mě vrtulník. To koukáte, co? Tolik slov s písmenem ER. Další si hravě doplníte sami, až tam budete viset.
 
A ypsilon? To se do mě vepsalo jako odměna. Když ho dobře přečtěte, uvidíte stojícího člověka s rukama vzhůru. Máte to? Ale prosím vás! Ne, nevzdává se. Ypsilon je tvrdé Y. Stejně tvrdé jako hory. Nekompromisní. Nechcete to vzdát. Chcete zvítězit.
 
Já jsem se naučila, že ER je tvrdá souhláska. Tedy nemohu jinak, než za něj napsat tvrdé Y. Tohle Y se nevzdává. Zvedá vítězně paže. Takhle pocítíte tu jedinečnou svobodu prostoru. A provětrané podpaží. A i když jste nad mořem tisíce metrů, taky slanou vodu v očích. Protože víte, že ten převis dole byl nad vaše síly. Ale jste tady. A ta lávka! Tu jste si prostě museli prodýchat, než jste udělali první krok. Ale jste tady, sakra práce! Jen mrtvola by tu byla bez emocí. 
Ano, čtu ty zvednuté paže jako Vé. Je to gesto vítězství. Vítězství sama nad sebou. Jakže? Vítězství nad horami? Nechte mě dosmát, ať to dopíšu. 
 
Můžete klidně udělat hrubku a dosadit si za ER měkké I. Proč ne. Dáte si prochajdu, horské divadélko a fotečku u plesa. A jestli bude mít ten váš Hillary ambice na žebříček nebo lano, nechte ho. On se vám tam uklidní. Jeho ER spolehlivě uslyšíte až v dolině. A večer spolu shlédnete film Jára Cimrman ležící, spící. Ať nepřijdete příště o vtip. Počítejte ale s tím, že váš Hillery dá po tom výkonu jen úvodní titulky. Na romantiku rovnou zapomeňte. A mrkněte do atlasu zvířat. Chameleon v Tatrách? 

Tak to bychom měli ta písmena. Ale co se skrývalo za tím tátovým úsměvem v horách, viďte? To "něco navíc". Já myslím, že jsem se k tomu dočetla. Ale neřeknu. To by byla celá abeceda. I s háčky. K tomu se každý musí dočíst sám. Ale když v těch horách dojdete k sobě, budete už hodně blízko. Hlavně prosím vás, ne v těch žabkách, ano?! 
 


 


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: Renata Šindelářová - 24.3.2024 - 10:20

Nádhera! Jako ostatně vždy. Text napěchovaný emocemi a pojatý velice originálním přístupem. Děkuji!


ISSN 1802-2863 . Tiráž

Copyright © 2001 - 2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0225 s