Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Tiráž ...  Dnes je  neděle 26.5.2024, svátek má Filip 

Hledej

Spolupracujeme

www.bioscop.cz

www.bontonfilm.cz

www.botanicka.cz

www.divadlodisk.cz

www.divadlonavinohradech.com

www.divadloviola.cz

www.dokoran.cz

www.epocha.cz

www.hostbrno.cz

www.jota.cz

www.knihykazda.cz

www.literarnistrom.cz

www.mestskadivadlaprazska.cz

www.ngprague.cz

www.supraphononline.cz

www.svandovodivadlo.cz


Nečtení jako problém

31.03.2024   Ivo Fencl   Společnost   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Nečtení jako problémJe nečtení problém? Jak pro koho.

Vezměte dobu před pětatřiceti lety (a několika). Poprvé vyšly deníky Jana Zábrany. Dnes už by se to nestalo, ale tenkrát byly bestseller. Taky jsme ho, jako rodina, koupili. A co to znamenalo? Byli jsme jedni z šesti tisíc, přičemž někteří další z těch šesti tisíc koupili Zábranu ze snobství, v nápodobě ostatních, aby jej doma jaksi výsostně postavili do své knihovny. Na poličku.

Ne, nic proti snobům a snobství. Částečně mě taky ovlivnilo při koupi té knihy! Ale četl jsem ji; i když klidně přiznám, že jsem něco vynechal. Tenkrát jsem se za to vynechání ještě styděl, sám před sebou, dnes už ne.

Existuje kniha Daniela Pennace Jako román, ve francouzském originále Comme un roman (autor se nicméně narodil v Maroku), a ta kniha upozorňuje na absolutní svobodu čtenáře a svobodu při čtení. Máte právo nedočíst nebo přeskakovat, právo pouze listovat a do jisté míry máte dokonce právo číst nahlas. Máte i právo číst cokoli a máte právo vůbec nečíst. Máte i právo číst jen jednu knihu, dejme tomu nějaký korán, kolem dokola celý život.

Daniel Pennac (*1944 v Casablance) dal ta práva dohromady v kapitole Právo na bovarysmus a jako osmý bod míní, že má právo číst kdekoli. Svou knížku napsal, upozorňuji, ještě před rozšířením internetetu a prvně vyšla roku 1992 u Gallimarda, česky pak s datem 2004 v překladu Heleny Beguivinové. U práva číst kdekoli se zastavím. Máte ho, ale podstupujete riziko. Na některých místech budete podezřelí. Někde vám knihu může jiný člověk i vykopnout. Jsou místa, kde čtení považují za povyšování se. Nebo se, řekněme, vracíte z dovolené vlakem a máte dítě. Tomu se, jak je dnes časté, číst moc nechce; i předčítáte mu sami a koukejme, ono to funguje. Máte štěstí, vaše ratolest aspoň ráda poslouchá. Taky díky tomu nakonec začne číst víc sama. Jednou. Snad. Ale teď ještě dítěti čtete, což se musí nahlas, a čtete mu ve vlaku, protože předpokládám, že nejste u volantu. Ale co cestující okolo? Opravdu vás chtějí poslouchat a je to vůči nim fér? Hm, jste-li jen trochu showman, nebo jak to říct, anebo chlapík veselá, anebo dokonce bezskrupulózní miláček štěstěny, tak to i ve venkovském vláčku, kde nejsou kupé, samozřejmě dáte.

Třeba Oldřich Kaiser to rozhodně dá, když bude chtít a nezdrží ho Dáša Vokatá, a může dětem předčítat celou cestu a jen málokdo se na-ere. Celkem vzato můžete právě Kaisera pustit naplno i z audionosiče. Jistě, někdo vám udělá přednášku o právech nakladatele, ale jinak to nejspíš projde. Nic to nemění na skutečnosti, že se hlasité předčítání dítěti ve vlaku stalo raritou.


Dřív to tak nebylo! 

Slovem dřív ale nejde šermovat. Většinou máme tendenci si namlouvat, že to dřív bylo ve všem lepší. I se čtením. Vsadím se, že hodně lidí si myslelo, že se Zábrany prodalo začátkem devadesátek sto tisíc kusů. Ne. Těch šest tisíc, načež dotisk. Tečka. Ale je pravda, že ty stotisícové náklady existovaly. Třeba u Černých baronů. Ty sice ilustroval Mistr Neprakta, což prodeji pomohlo, ale Černé barony jste nekupovali kvůli Nepraktovi.

Iluze, že se víc četlo „za socíku“, kdy byli i nevinní Baroni, mimochodem řečeno, zakázaní a kolovali ve strojopisech, tato iluze existuje a úplným omylem není. Například Páral toho prodal dost. Ale prokazatelně existovali lidé, kteří uměli z jeho bestsellerů vyprávět jen text ze záložky. Tu jedinou přečetli, než knížku (snobsky) vystavili do knihovny. Dnes už zaniklo i toto snobské vystavování, takže ho paradoxně lze vnímat jako krásné.

Demonstrování, že knihu mám, jistě ještě nevymizelo u každého, ale je daleko vzácnější. Láska k literatuře nicméně byla vzácná vždycky a pouze její milovníci to nevidí. Je nás méně. Někdy v osmdesátých letech, kdy mi bylo dvacet, jsem se pošetile opil s jednou spolužačkou, která do Prahy dojížděla z Příbrami, a seděli jsme v nějaké restauraci dole u Václaváku, už nevím ve které. Měl jsem dobrou náladu, a tak žertem povídám: „No, a tady okolo určitě sedí jenom spisovatelé.“ Ujistila mě, že ani jeden. Byla to pravda. Zrovna tak je tomu se čtenáři. V porovnání s celkem světa, miliardami lidí, je to vždycky jediný čtoucí na plnou hospodu. A to ještě věc vidím optimisticky.

Aktuální tragédii nečtení lze demonstrovat na podcastech. Taky jsem (jako Neff, který zde o tom psal) dlouho nevěděl, co to je. Podcast je vyprávění, které na webu nahradí článek a nakonec možná všechny. Teoreticky se to může stát, ale nevěřím, že by to tak špatně dopadlo. Nicméně jsem roky čítal filmové recenze na jedněch internetových stránkách, které založil František F. Jeho postřehy o filmech, které zrovna viděl v multikinech, mě bavily a mj. jsem kvitoval, že FF i velice dobře píše. Perfektně se vyjadřuje. A nemrzačí češtinu. Sice většinou (a takřka hrdě) zdůrazňoval, že knižní předlohu filmu neviděl ani z rychlíku, ale to mi nevadilo; u filmu má jít skutečně o film.

Už delší dobu FF nepíše, ale diskutují na webu s manželkou. Jednoduše vždycky jdou do kina a pak si doma sednou a vyříkají dojmy a mají puštěný nahrávač a něco možná vystříhnou, to nevím, ale nahrávku dají na web jako podcast. Pár těch debat jsem vyslechl a na věci lze demonstrovat problém podcastů. Co tam probrali, dalo se vždycky shrnout na několik řádků, které bych přečetl mrknutím. Místo toho jsem čtvrt hodiny poslouchal jejich rodinné výlevy. Vtipy o tom, zda se kvůli filmu rozvedou atp. Už tam příliš nechodím. Na ty stránky. Oni jsou oba velmi inteligentní, o to nic, ale stejně to na mě nefunguje. Já jsem čtenář. Ne posluchač. U recenzí vzniká navíc problém se spoilery.

Z děje a zvratů vždycky vyzradíte buďto moc, nebo málo. Vzpomínám na podcast manželů F., kde se zarputile snažili nepřipravit posluchače o překvapení při návštěvě kina. Výsledkem debaty je změť plků a takřka ne víc. Přitom F. píše dokonale. Umí to. Proč tedy taková hrůza?

Obávám se, že to pro hodně lidí hrůza není. Je to pro ně normální. Určitě nechci být jako Miloš Zeman či jako Egon Bondy, abych teď „natvrdo“ definoval, kolik je na světě přesně debilů; ale nelze se u Bondyho nezastavit. Než uhořel, asi fakticky dospěl k závěru, že psát a filozofovat nemá valný smysl, anžto VĚTŠINU lidstva to stejně nezajímá.

Nechci končit pesimisticky, ale nastala doba televizních seriálů typu Šóguna. Zatím jsem ho neviděl, ale nepochybuji, že je perfektní. Že vtáhne, že vás pohltí. Zabijete tím nějaké hodiny času, to je pravda, ale je to poutavě i poučně zabitý čas. Současně si lze položit otázku, kolik lidí si dodatečně (a pod vlivem série) přečte původní román z roku 1975 od kapitána Jamese Clavella (1921-1994), australského spisovatele, který zemřel před třiceti roky ve Švýcarsku. Ano, někdo ho přečte určitě, jinak by právě nemohl znovu vyjít; ale víc bude diváků. Určitě víc. Ale byl to Kurt Vonnegut, kdo řekl, že film jako médium nepokládá zrovna za ideální prostředek ke sdělení toho, co máme na srdci, a docela Vonneguta chápeme, když se začteme do jeho textů. Ono si ale stačí přečíst i Asimova, abyste si uvědomili, že taky literatura vtahuje. Psal tak neuvěřitelně dobře, že hodně lidí řekne: „To jsem ani nevěděl, že může být čtení tak pěkné, než jsem první jeho knížku otevřel.“ A může tak žasnout i dospělý. Přesto mám utkvělý pocit, že si čtení snáz oblíbíme v dětství.

Existuje celkem hrůzyplná kniha Roalda Dahla Matylda (1988), ve které holčička prahne po Charlese Dickensovi atp., ale rodiče jsou burani. Zoufalství, jak je s láskou ke knihám sama, v dívce posléze vyvolá schopnost telekineze. Pohybuje předměty. Podle knihy vznikl muzikál, ale mohu se rozkrájet a telekinezi na jevišti nevyvolám. V sobě taky ne. „To je možné pouze v pitomé knize,“ vysměje se mi pitomý nečtenář. Ale film Matylda většinou zaujal i nečtenáře a signalizuje to určité vítězství literatury, ke kterému neparadoxně dochází skrze moderní digitální svět.

A lze-li dnes dokonale adaptovat do vizuální podoby Dunu, může si Frank Herbert v hrobě hvízdat i pískat najednou. Část diváků si koupí původní knihu a velká část ji dokonce přečte. Další zájemci ten román soustředěně vyslechnou v autě v audiopodobě - a jsme zase v onom venkovském vlaku a u předčítání.

Je totiž rozdíl mezi podcastem, kde se plká, a audioadaptací. Ta vás o čas nepřipraví. No…

Jsou samozřejmě rychločtenáři, naštěstí, a ti se nám zrovna chechtají; ale nebudu se na rychločtenáře nikterak pasovat a v roce 2024 jsem za značnou moc audioknížky (moc a moc) vděčen.

Matyldina telekineze: Matilda (1996) Original Trailer [FHD] - YouTube
 


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . Tiráž

Copyright © 2001 - 2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0255 s