ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
středa 16.7.2025, svátek má
Luboš
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Pohádka o Válendě, Skákandě a CochcešiRodičovství Kdo mi pije časOdcházeníS osamostatňováním dětí to nepřehánějmeBarevný svět
Nejčtenější za 14 dní
Diktoval Al Pacino své paměti?Jděte do kina a vyhrajte: Letní soutěž Cinema CityFormule 1 s Bradem PittemFoglar a jeho deníkyNeversův bod knihám?Malířka Erika Bornová, dcera Adolfa BornaPérák a smysl životaZnovuzrození Jurského světaLiterární červenMají výcvik, zbraně i zkušenosti. Na tenhle rachot ale připraveni nejsou…Nových sedm divů světa: Znáte je? Jdou na vás komáři a klíšťata? Zkuste se bránit přírodní cestou
Sedmdesáti let se dožil Jan Rejžek
01.07.2024 Ivo Fencl Společnost
21. června bylo sedmdesát let obávanému kritikovi Janu Rejžkovi. Možná vám připadá, že musí být starší, ale narodil se roku 1954 a začal publikovat už někdy v šestnácti (1970), takže kupříkladu já ho prvně potkal prostřednictvím měsíčníku Melodie někdy ve druhé polovině let sedmdesátých a hlavně potom, co mě naň takřka nadšeně upozornil spolužák a kamarád Vašek Chýlek: „To je ten nejkrutější! Rejžek, to zní,“ cedil skrze zuby nad časopisem a možná měl jakousi škodolibou radost a v tu chvíli Václav ranaře Rejžka nepokrytě obdivoval.
A Rejžek tepal a bil, když bylo třeba, skutečně hlava nehlava. Mydlil lidem klidně schody a nemazal zpěvákům med okolo úst, když něco sám cítil jinak. Příklad?
13. srpna 1976 psal: „U mladých tvůrců došlo k útlumu a noví skladatelé, textaři, aranžéři a interpreti se vyskytují spíš náhodně. Proto se nelze divit, že veškerá tíha spočívá na bedrech unavených hudebních řemeslníků. Vždyť je veřejným tajemstvím, že i leckterý Zlatý slavík se musí potýkat s nedostatkem původních skladeb.“
Anebo (o hudebním filmu Hvězda padá vzhůru, 1975): „Věrná láska Švandy a Dorotky zvítězila, ale to, že by se tentokrát autorům dobrá věc podařila, nelze ani s největším sebezapřením říct. Na skutečný, plnokrevný, nekýčovitý muzikál budeme zase několik let čekat.“
V osmdesátkách jsem pak Rejžka užasle zachytil už i jako filmového publicistu a jeho články v Záběru byly vždycky zasvěcené a maximálně informativní. Nabité fakty. Přirovnal bych toto své setkání s nimi k pozdější srážce s internetem. A Rejžek konal užitečnou práci v čase, kdy bylo na těchto polích mizerně oráno. Dál psal i do hudebních časopisů (1982):
Takový že má být obraz současného velkoměsta a lidí v něm? Zatímco většinu obyvatel horečnaté, přecpané ulice deprimují, Zdeňka Rytíře jako textaře alba Ulice přivádějí k radostnému vytržení. Ale nejhlouběji jeho talent poklesl v nejdiskutovanějších písních desky. Úspěšný mladý muž je slepý útok proti maloměšťáctví a la these „co se dalo, tak hromadil, já bych s ním nikdy neměnil“… Jako by si naši textaři neuvědomovali, že postižení měšťáctvím není jen v opisu hromadění statků, ale také v řezu do duševní sféry. Skladba Černá mše za nukleárního boha se řadí k Černé kronice, jedné z nejslabších písní Olympiku vůbec, a to průhledným didaktismem, a to tentokrát v hávu protiválečné sci-fi pohádky.“
Že je plivající kruťas Rejžek i překladatel z angličtiny, jsem si uvědomil daleko později. Zajímal ho mj. Clint Eastwood, i převedl do češtiny celou jeho biografii (2013), kterou jsem četl; i napsal jsem tenkrát Janu Rejžkovi a on mi, hle, krátce odpověděl, jak to vlastně bylo s fotografií na obálce oné eastwoodovské knihy, kde Clint vyhlíží spíše jako vlkodlak.
Jan Rejžek vždy zastával a zastává názor, který bych zjednodušil asi takto: „Dílo je jistě důležité, ale autor ručí vlastní čistotou; a pokud čisté dlaně nemá, viďme i dílo skrz prsty.“
Ani Jan Rejžek, pravda, nepopírá, že i ti „zaprodaní“ (tak například donašeči) vytvořili v některých případech dobré věci, ale Rejžkovi toto zjištění nebrání v obrovském zametání s nimi.
Co se televize týká, vynořoval se ve - zrušeném už - pořadu Katovna a občas tu (opravdu) i někoho pomyslně popravil. Sekundoval mu nejčastěji Vladimír Just, se kterým se krásně hádali:
Hádka v přímém přenosu. Jan Rejžek a Vladimír Just (youtube.com)
Označil bych Rejžka s jeho přístupem k žití a světu za posedlého „žrouta“ a gurmána kultury. Jeho dílo dnes už shrnují obří svazky z let 2005-2022 Jak tohle vůbec můžete otisknout!, Z mého deníčku 1-3 a Jste to vy?, z nichž poslední jsou vzpomínky. Jan Rejžek je původem „Budějičák“, žurnalistiku na Univerzitě Karlově absolvoval roku 1977, ale publikuje od roku 1970. Je i schopný editor či autor poslechových diskoték, aktuálně tzv. Hovorů R. Konferuje, a to i festivaly, a právě v rámci toho pozval už roku 1988 na jeviště k rozhovoru Václava Havla. Stalo se v Lipnici. Rejžek přispíval i do samizdatových Lidových novin a šířil petici Několik vět. Po sametovém převratu pracoval v kanceláři prezidenta (1990-1992), České televizi a jako tiskový mluvčí. Spolupracoval s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa i s Českým rozhlasem a mj. komentoval předávání Oscarů, cen Grammy a Zlatých glóbů. Pro Československý filmový ústav napsal Rejžek publikace Marilyn Monroe (1987), Vladimír Menšík (1987) a Peter Sellers (1988). Přeložil mj. knížky 500 nejlepších alb všech dob (2007), Všechno o Led Zeppelin (2009) a Clapton (2012).
Jan Rejžek je mizera i kofr. Padouch i hrdina. Bytostný ironik. Umí stát za svým. Někdy zůstával spíš osamělým partyzánem, to je pravda, ale v mnoha ohledech i kritikem s intuicí. Nesmlouvavý, sarkastický, pečlivý, sečtělý, všudybyl. A klidně ve svých knihách zveřejňující i ty nejurážlivější z dopisů, které kdy dostal (a že jich neobdržel málo).
Dráždění čtenářstva z jeho strany připomínalo někdy projevy masochisty, který touží být mrskán, ale vždycky se mu prvořadě jednalo o vyslovení pravdy. Důležitější přitom je, že nikdy neztratil humor.
Ten bohužel postrádají mnozí kritizovaní a nejlépe to ukazuje sportovní sekvence Rejžkových vzpomínek. Cituji: „Za Amforu jsem nastupoval jako fotbalista dva roky a poté, co mě tam pozval František Ringo Čech; ale když se stala novou posilou jepičí hvězdička Sagvan Tofi a já se jeho zoufalým pěveckým pokusům poškleboval v Melodii, trenér Wener Kotas usoudil, že by v kabině bylo dusno a přestal mě nominovat.
Za kritiku jsem byl potrestán i přímo na zeleném pažitě. Hráli jsme ve vršovickém ďolíčku proti starým pánům Bohemians a kopeme roh a já se cpu před brankáře. Najednou mě zezadu někdo podťal. Spoluhráč Karel Vágner! Ucedil: To máš za tu poslední recenzi na Hanku Zagorovou! - I co. Pořád lepší, než kdyby si stěžoval u kamarádů na ÚV KSČ nebo na StB jako Ladislav Štaidl nebo František Janeček.“
Loňský rozhovor s letošním jubilantem:
Rejžek: Stydím se za své chování, s alkoholem je konec. Příkopy mezi slušnými a udavači tu byly vždy (youtube.com)
13. srpna 1976 psal: „U mladých tvůrců došlo k útlumu a noví skladatelé, textaři, aranžéři a interpreti se vyskytují spíš náhodně. Proto se nelze divit, že veškerá tíha spočívá na bedrech unavených hudebních řemeslníků. Vždyť je veřejným tajemstvím, že i leckterý Zlatý slavík se musí potýkat s nedostatkem původních skladeb.“
Anebo (o hudebním filmu Hvězda padá vzhůru, 1975): „Věrná láska Švandy a Dorotky zvítězila, ale to, že by se tentokrát autorům dobrá věc podařila, nelze ani s největším sebezapřením říct. Na skutečný, plnokrevný, nekýčovitý muzikál budeme zase několik let čekat.“
V osmdesátkách jsem pak Rejžka užasle zachytil už i jako filmového publicistu a jeho články v Záběru byly vždycky zasvěcené a maximálně informativní. Nabité fakty. Přirovnal bych toto své setkání s nimi k pozdější srážce s internetem. A Rejžek konal užitečnou práci v čase, kdy bylo na těchto polích mizerně oráno. Dál psal i do hudebních časopisů (1982):
Takový že má být obraz současného velkoměsta a lidí v něm? Zatímco většinu obyvatel horečnaté, přecpané ulice deprimují, Zdeňka Rytíře jako textaře alba Ulice přivádějí k radostnému vytržení. Ale nejhlouběji jeho talent poklesl v nejdiskutovanějších písních desky. Úspěšný mladý muž je slepý útok proti maloměšťáctví a la these „co se dalo, tak hromadil, já bych s ním nikdy neměnil“… Jako by si naši textaři neuvědomovali, že postižení měšťáctvím není jen v opisu hromadění statků, ale také v řezu do duševní sféry. Skladba Černá mše za nukleárního boha se řadí k Černé kronice, jedné z nejslabších písní Olympiku vůbec, a to průhledným didaktismem, a to tentokrát v hávu protiválečné sci-fi pohádky.“
Že je plivající kruťas Rejžek i překladatel z angličtiny, jsem si uvědomil daleko později. Zajímal ho mj. Clint Eastwood, i převedl do češtiny celou jeho biografii (2013), kterou jsem četl; i napsal jsem tenkrát Janu Rejžkovi a on mi, hle, krátce odpověděl, jak to vlastně bylo s fotografií na obálce oné eastwoodovské knihy, kde Clint vyhlíží spíše jako vlkodlak.
Jan Rejžek vždy zastával a zastává názor, který bych zjednodušil asi takto: „Dílo je jistě důležité, ale autor ručí vlastní čistotou; a pokud čisté dlaně nemá, viďme i dílo skrz prsty.“
Ani Jan Rejžek, pravda, nepopírá, že i ti „zaprodaní“ (tak například donašeči) vytvořili v některých případech dobré věci, ale Rejžkovi toto zjištění nebrání v obrovském zametání s nimi.
Co se televize týká, vynořoval se ve - zrušeném už - pořadu Katovna a občas tu (opravdu) i někoho pomyslně popravil. Sekundoval mu nejčastěji Vladimír Just, se kterým se krásně hádali:
Hádka v přímém přenosu. Jan Rejžek a Vladimír Just (youtube.com)
Označil bych Rejžka s jeho přístupem k žití a světu za posedlého „žrouta“ a gurmána kultury. Jeho dílo dnes už shrnují obří svazky z let 2005-2022 Jak tohle vůbec můžete otisknout!, Z mého deníčku 1-3 a Jste to vy?, z nichž poslední jsou vzpomínky. Jan Rejžek je původem „Budějičák“, žurnalistiku na Univerzitě Karlově absolvoval roku 1977, ale publikuje od roku 1970. Je i schopný editor či autor poslechových diskoték, aktuálně tzv. Hovorů R. Konferuje, a to i festivaly, a právě v rámci toho pozval už roku 1988 na jeviště k rozhovoru Václava Havla. Stalo se v Lipnici. Rejžek přispíval i do samizdatových Lidových novin a šířil petici Několik vět. Po sametovém převratu pracoval v kanceláři prezidenta (1990-1992), České televizi a jako tiskový mluvčí. Spolupracoval s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa i s Českým rozhlasem a mj. komentoval předávání Oscarů, cen Grammy a Zlatých glóbů. Pro Československý filmový ústav napsal Rejžek publikace Marilyn Monroe (1987), Vladimír Menšík (1987) a Peter Sellers (1988). Přeložil mj. knížky 500 nejlepších alb všech dob (2007), Všechno o Led Zeppelin (2009) a Clapton (2012).
Jan Rejžek je mizera i kofr. Padouch i hrdina. Bytostný ironik. Umí stát za svým. Někdy zůstával spíš osamělým partyzánem, to je pravda, ale v mnoha ohledech i kritikem s intuicí. Nesmlouvavý, sarkastický, pečlivý, sečtělý, všudybyl. A klidně ve svých knihách zveřejňující i ty nejurážlivější z dopisů, které kdy dostal (a že jich neobdržel málo).
Dráždění čtenářstva z jeho strany připomínalo někdy projevy masochisty, který touží být mrskán, ale vždycky se mu prvořadě jednalo o vyslovení pravdy. Důležitější přitom je, že nikdy neztratil humor.
Ten bohužel postrádají mnozí kritizovaní a nejlépe to ukazuje sportovní sekvence Rejžkových vzpomínek. Cituji: „Za Amforu jsem nastupoval jako fotbalista dva roky a poté, co mě tam pozval František Ringo Čech; ale když se stala novou posilou jepičí hvězdička Sagvan Tofi a já se jeho zoufalým pěveckým pokusům poškleboval v Melodii, trenér Wener Kotas usoudil, že by v kabině bylo dusno a přestal mě nominovat.
Za kritiku jsem byl potrestán i přímo na zeleném pažitě. Hráli jsme ve vršovickém ďolíčku proti starým pánům Bohemians a kopeme roh a já se cpu před brankáře. Najednou mě zezadu někdo podťal. Spoluhráč Karel Vágner! Ucedil: To máš za tu poslední recenzi na Hanku Zagorovou! - I co. Pořád lepší, než kdyby si stěžoval u kamarádů na ÚV KSČ nebo na StB jako Ladislav Štaidl nebo František Janeček.“
Loňský rozhovor s letošním jubilantem:
Rejžek: Stydím se za své chování, s alkoholem je konec. Příkopy mezi slušnými a udavači tu byly vždy (youtube.com)
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Společnost
Toulky Prahou – místa, která stojí za pozastavení 4
Terapie sdílem live
Jdou na vás komáři a klíšťata? Zkuste se bránit přírodní cestou
Nových sedm divů světa: Znáte je?
Neversův bod knihám?
Jak Češi vnímají svátek Cyrila a Metoděje?
Toulky Prahou – místa, která stojí za pozastavení 3
Přežijete jako jediný katastrofu? Je zaděláno
3 vychytávky pro pohodové dovolenkové léto
Malý festival, velké zážitky
Jak pečovat o ženské zdraví v létě?
Toulky Prahou – místa, která stojí za pozastavení 2
Toulky Prahou – místa, která stojí za pozastavení 1
Jak putovat světem
Self-care: Klíč k harmonii v moderním světě
Pět roků uteklo od smrti Mirka Kováříka
Praha zažila opět plno radosti a štěkotu. Psí den přilákal i Helenu Vondráčkovou
Odpoledne plné barev a radosti
Už jste v Praze potkali komiksovou tramvaj?
Chodit za Výstavištěm čili Svět knihy
Další články v rubrice Společnost
Copyright © 2001 -
2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.