Herriot líčí své pracovní zážitky s mistrně rafinovanou jednoduchostí a osobitým, jemným humorem. Každá jeho postav vystupuje v knize jako osobnost, každé jím popisované zvíře se stává jedinečným, každý jeho veterinářský případ je originální a zasluhující pozornost. Kombinace toho všeho spolu s vyzrálou moudrostí a láskou tvoří výjimečné univerzální čtivo, které ocení každý čtenář.

Proč jsem se vůbec dal na tohle povolání? Mohl jsem si zvolit něco snazšího a jemnějšího - jako třeba hornictví nebo dřevorubectví.
Zavolali mě k telení. V chatrné kůlně, která měla celou přední stěnu otevřenou, na zemi poseté starými plechovkami, půlkami cihel a jiným harampádím ležela mllaá, kostnatná jalovčika. Nerozpoznal jsem, přes co klopýtám, protože jediné světlo vydávala rezavá petrolejová lampa, jejíž plamínek se mihotal a ztrácel v závanech větru.
V té kůlně jsem strávil dvě hodiny a vytahoval jsem tele centimentr po centimetru. Nebyla to obrácená poloha, jenom trochu málo prostoru, ale jalovice se vůbec nepostavila a já jsem spočíval celou tu dobu na podlaze, převaloval jsem se mezi cihlami a plechovkami a vstal jsem pouze, abych se roztřeseně vydal k vědru vody, zatímco mi po husí kůži prsou a zada stékal ledový déšť.

Neuvěřitelná lehkost a zároveň hloubka zacloumá s našimi emocemi a zatímco často vyvolá úsměv na tváři, občas vnese do našich myslí i soucitnou těžkost - naštěstí ne na dlouho. Ne všechny veterinářské případy bohužel dopadnou kladně, přestože ty pozitivní velmi výrazně převažují. Ale tak to už v životě bohužel chodí a Herriot se s velkou ohleduplností v negativních vzpomínkách zbytečně nepitvá. Ostatně ke všem svým zážitkům se staví s moudrým nadhledem.

Všechny Herriotovy knihy patří mezi poklady, ke kterým se všichni čtenáři velmi rádi vrací. Není divu, vždyť tyto venkovské příběhy z minulého století popisované s takovou láskou mají úžasnou tendenci nás ukotvit.


Zvěrolékař mezi nebem a zemí, James Herriot
přeložila Eva Marxová
nakladatelství JOTA  2024