Člověk totiž nemusí vystudovat psychologii, aby vytušil, nakolik dospělý muž, který obtěžuje a znásilňuje děti, poškodí jejich duši. „Sexuální zneužívání v dětství je u dospělých obětí často příčinou nejrůznějších závislostí a suicidálního chování. V oblasti sexuálního života je u obětí poměrně častá promiskuita, prostituce nebo naopak odpor k sexu a intimnostem. Dalšími psychickými projevy je nízké sebehodnocení oběti, neustálá potřeba mít vše pod kontrolou, nutnost udržovat čistotu,“ shrnuje ve své bakalářské práci Renata Janíková. A co k tomu ještě dodat? Dlouhá léta jsem pracovala s dětmi a uvědomovala si křehkost jejich psychiky. Samozřejmě i já jsem se dopouštěla drobných pedagogických chyb, které mě mrzely. Nicméně zásahy do intimity nezletilého rozhodně nespadají do kategorie chyb, tady jde o obyčejný trestný čin. Bohužel se hranice mezi omylem a zločinem zjevně přestávají rozlišovat. Vždycky jsem si pečlivě vybírala organizace, s nimiž jsem spolupracovala, protože jsem věděla, že v oblasti volnočasové pedagogiky se pohybuje dost lidí, kteří ke svým svěřencům nemají normální zdravý vztah.

Dodnes se mě někteří rodiče ptají, jak je možné, že se tito jedinci stále kolem dětí pohybují. Velkou roli v tom bohužel hraje jejich ochota dělat vše dobrovolně a tudíž se stávají pro organizátory táborů a kroužků velmi výhodnou pracovní silou. Mimochodem jistým způsobem to začalo už u Jaroslava Foglara. Jakkoliv třeba miluji některé jeho knihy, dost mě zarážejí sugestivní popisy těl náctiletých chlapců. To opravdu do podobné literatury nepatří. Stejně tak do moderní společnosti nepatří, aby si soudce dovolil nezvratné poškození lidské bytosti ohodnotit pouhým podmínečným trestem. Tím se definitivně dostáváme někam, kde být nemáme. Nebo nám pan soudce chtěl sdělit, že vlastně s žádnými úchylkami nebude problém, protože i pedofil se může hlásit o práva na adekvátní intimní vyžití?

Pokud to teoreticky připustíme, zajímá mě, jestli tedy ještě vůbec platí „Úmluva o právech dítěte“? Ta totiž jasně říká, že dítě má „právo na život a přežití, osobní rozvoj, ochranu proti násilí a vykořisťování a právo na sdělování svého názoru v záležitostech týkající se jeho osoby.“ Tuto Úmluvu pan soudce svým rozhodnutím jednoznačně popřel. Protože neochránil oběti násilí, nevzkázal společnosti, že podobné chování tolerovat nesmíme, nýbrž se raději zastal obyčejného úchyla, který by ve vězení dostal svůj díl. Podobní jako on nejsou za mřížemi zrovna dvakrát oblíbení. A dobře jim tak.