Zatímco se otevřeně diskutuje o šedesáti pohlavích a diskriminaci, pokud se přiznáte, že se nestýkáte se ženou, jež vás porodila, okamžitě jste označeni za zlosyna první třídy. A každý pak polituje chudinku matku, která zjevně vychovala nevděčného spratka. Jinou variantu si lidé nedokážou, nebo nechtějí ani připustit. Před mnoha lety jsem se zúčastnila mezinárodního semináře v Litomyšli. Když jeden Estonec nad pivem (a mimo oficiální program) konstatoval, že své rodiče viděl naposledy, obrazně řečeno, u maturity, rozhostilo se u stolu ticho. Stýkat se s nimi jednoduše nepovažoval za svou povinnost. A dodal k tomu, že po zvážení toho, co mu způsobili, má plné právo na toto rozhodnutí. Mluvil o tom tehdy skutečně s nadhledem, přesto být Čechem, dočkal by se nejspíše zatracení. Vzpomněla jsem si na něj onehdy při čtení veřejné prezentace úspěšné koučky, jinak mé vlastní sestry. Nejenže ona netuší, o kolik let jsem starší, ale hlavně svým klientům tvrdí, že jí nikdy neodpustím, neboť jsem se o ni musela od svých osmi let starat. K tomu mohu podotknout - do dvou let mě oslovovala „mami“, až jí potom v jeslích vysvětlili, kdo vlastně jsem.

Když bych ale tuto anomálii chtěla někomu vyčítat, jednoznačně našim rodičům. Ti však v mé úloze pečovatelky dodnes nespatřují nic špatného, proto není o čem debatovat. Ovšem jestli se někdo domnívá, že do povinností osmileté dívky náleží zastávat mateřskou roli, další slova považuji za zbytečná. Pakliže bych měla podrobně vylíčit, čím jsem si v dětství a dospívání prošla, psala bych hodně smutné věci, které se odrazily nejen v mé psychice, ale v psychice i výše zmíněné koučky. Obě jsme holt vyrůstaly s matkou splňující veškerá kritéria narcistické osobnosti, což bych v kombinaci s otcem nazvala přírodní katastrofou. Samozřejmě i já jsem se ocitla v roli té nejhorší, neboť jsem matku opustila. A ona se přece o mě starala, milovala mě a dýchala by pro mě. Kéž by to byla pravda! Nikdo si neumí představit, jak touží nemilované dítě po milující mámě. A kolik let se s tím v dospělosti vyrovnává. Vede to jen k tomu, že pak hledá bezpodmínečnou lásku u opačného pohlaví, což pochopitelně nefunguje, stejně tak většinou nefungují ani samotné partnerské vztahy.

Trvalo mi řadu let mnohé pochopit a přijmout. Mám za sebou opravdu těžkou a dlouhodobou dřinu na sobě samé. Jejím výsledkem je také to, že mi je rodičů docela líto. Nedokázali zpracovat vlastní bolesti a jen na nás přenesli to nejhorší. A přitom znám řadu lidí, které rodičovství opravdu naplňuje. Moji stvořitelé ten pocit zřejmě nikdy nezažili, a místo toho, aby se pokusili řešit své vlastní potíže a traumata, založili absolutně nefunkční společenství, jež nelze rozhodně nazvat rodinou. Nedomnívám se, že by ale dnes ve svých nových životech pociťovali přílišnou spokojenost a upřímně mě to mrzí. Žel nezvládli důkladnější sebereflexi, natož aby u nich došlo k nějakému vnitřnímu posunu. Nezbývalo mi proto nic jiného, než se pokusit stíny minulosti překonat a  vydat se svobodnou cestou.

Naneštěstí mé rozhodnutí v naší společnosti nikdo příliš nerespektuje a spíše o něm musím mlčet. V lepším případě dostanu nemoudré a nevyžádané rady, kdy dotyční o podstatě problému netuší zhola nic. A pochopitelně hlavně matka je pro ně naprosto nedotknutelnou bytostí. Jenomže pokud ta trpí poruchou, se kterou si neví často rady ani samotní psychologové, je pro potomka lepší z toho zamotaného kruhu vystoupit. A to by si ti falešní moralisté mohli konečně uvědomit. Kdyby totiž všechny matky o své děti láskyplně pečovaly, nebude potřeba stavět dětské domovy. A hlavně nebude potřeba psát takovéto články.

Zdroj obrázku: pexels.com