ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
sobota 11.4.2026, svátek má
Izabela
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Jak jsem se měl před půlstoletímRobinson Zpěvák Petr Novák, já a náhrobní kámen vlakovkyVečírekMilane Špačku, tak už vylezSlaměný vdovec
Nejčtenější za 14 dní
Nová výstava v Kutné Hoře odhaluje příběh slavné mincovnyÓdy na Ostrov pokladů a Roberta Prague Film Festival 2026: V kině Pilotů se bude nahlížet „za obraz“Milionový Jan Zrzavý objektem lupuCo funguje, napodobíme? Příklad z HollywooduMéně známé počiny devadesátníka Zdeňka SvěrákaProjekt SOUSEDSKÝ KOUS aneb Sníme si to všichni!Jedno horké indické léto: Proměny a bolesti bengálské společnostiMarná lásky snahaAngličtinářkou na Západočeské univerzitěCo mě v březnu zaujalo na NetflixuKdyž se Velikonoce (ne)povedou aneb svátky mezi tradicí a bizárem
Konfese sběratele knih
04.08.2024 Ivo Fencl Společnost
Sbírám Doyla. Mimo jiné. A Conan Doyle (Sir Arthur) je, jak víte, duchovní otec Sherlocka Holmese i Ztraceného světa, což je slavný román. Ale napsal toho spoustu - v žánru dobrodružna, ba i hororu. Zamiloval jsem si Conana Doyla už v dětství, ale spolu s dětstvím měl ten chasník ode mě zdravě odejít do věčných lovišť. Ne? Měl. Ale mně se to nestalo.
Nezní to snad takřka jako věta úchylného sběratele z Fowlesova románu Sběratel? „Vím, ostatní se z lásky (k ženě) vzpamatují. Mně se to nestalo.“
Ani mně se to nestalo. Ale nijak mi to nezabránilo se zamilovat do mnoha dalších spisovatelů a ty jsem si v srdci a duši a snad i mozkovně přikoval jakbysmet a dodnes je vykrmuji ve sklepě. Zaskočilo mě tím pádem už velmi dávno, když mě okolo puberty oštemplovala má mladší, teprve dvanáctiletá sestra Eva jako jednoznačného milovníka Sherlockova. Ani jsem necekl a udělala mi tím radost, zlatičko, že si pamatuje mou lásku, ale pomyslil jsem si: „Ale mám stejně rád Stevensona a Verna nebo Ludvíka Součka…“ A další. Řada neměla konce, a jakmile mi bylo osmnáct, začal jsem knížky těch spisovatelů shromažďovat a pokud možno se je snažil i číst.
Zprvu jsem je shromažďoval umírněně a třeba u Verna se spokojil s pokusem kompletovat albatrosí edici Podivuhodné cesty. Ono to tenkrát nebylo tak jednoduché! U Doyla jsem s jistým úsilím shromáždil jen holmesovky (pět svazků) a moc dalšího zatím ne; byla polovina osmdesátek a měl jsem málo známostí mezi sběrateli.
A nejsem fanatik! Zjistím-li ještě dnes, že mi nějaká „doylovka“ (např. Na podmořské lodi) chybí, vzrušení se nedostaví. To přítel Josef Polák, matematik, má Doyla patrně komplet - a velmi se podivoval, že nechci mít - stejně jako on - i všechna česká vydání knih Edgara Wallace. Přímo řekl: „To se ti divím. Já jsem zastánce kompletnosti.“
Odpověděl jsem: „Jenže já jsem si uvědomil, že to už dávno nečtu.“
Zamrkal: „Ale to se ví: my to nečteme! My to stu-du-je-me.“
Čímž věc ospravedlňoval i před ženou, dokud žila.
Co se ale týče Verna, toho jsem zkompletoval a moc mi na tom záleželo. Ale i zde je hranice. Spokojuji se s tím, že mám každou verneovku jednou, a to v jakémkoli vydání. Existují, jak vím, oproti tomu machři, kteří mají všechny a ve všech vydáních.
Jednou jsem chtěl přítele Poláka trumfnout, a to tím, že sbírám také jiné autory, kteří jej nezajímají, a ukázal jsem mu román Mrtvá a živá. Řekl: „To znám.“ Povídám: „Ale Daphne Du Maurier napsala i řadu dalších…“ „Ukaž!“ Prohlížel a já čekal, že uslyším: „Do toho už se pouštět nebudu.“ Místo toho si dokoupil všechno, co od té spisovatelky vyšlo česky, a má dnes i knihy, které mi chybějí. Ale je mi to šumafuk a přítel Polák nepochopí proč. Podle jeho názoru nemám dost vůle a nedokážu věci dotáhnout. Nesmysl! A je zajímavé, že když jsem mu ukazoval knihu o životě oné skvělé spisovatelky, nezajímala ho. To mě ano a - svým způsobem - ještě víc než celé její - skvěle napsané - literární dílo. Každý jsme nějaký.
Zamýšlel jsem se nad tím, proč Pepík Poláků (autor Středoškolské matematiky) některé autory přece jenom nesbírá a nečte a ani neuznává. Například nemá naprosto nic od Stephena Kinga a nemá ani jednu bondovku. Proč? Nakonec mi došlo, že mu sedí CUDNOST autorů jako Verne, Wallace i Dumas i Karel May. U nich předem víte, že nenajdete žádnou explicitní erotickou scénu a že vás ani netransponují do šoku. Oproti tomu Ian Fleming stvořil Bonda jako lehce amorální figuru, která střídá ženské, a King je i podle mé mámy „moc syrový“. Ale syrovost relativní jest, a vezmu-li horor jako žánr, King je úplný čajík a pěstitel rozmarýnu na okraji sentimentu a romantiky. Tím nechci přehánět, ale neublížil by - na rozdíl od některých svých kolegů - snad ani jako povinná četba v první třídě. To si myslím a ostatně je lepší Carrie a Osvícení a Shawshank než Timur a jeho parta a Čuk a Gek, což ještě potkalo mě.
Ohledně té cudnosti… I Doyle byl viktorián a psal decentně. Má dejme tomu povídku o vztahu dvou gayů a umně zvládne vše líčit tak, že to ani jako příběh dvou homosexuálů nemusíte pochopit. To dílko se jmenuje Muž z hodinkami (1898) a nejsnáze si je přečtete v knížce Zapomenuté případy Sherlocka Holmese, která vyšla právě před dvaceti lety. A někdo označí podobný přístup k líčení záhady za pokrytectví, ale Doyle by vám řekl, že se jedná o korektnost.
Aby to ale nevypadalo, že sbíráme - já a doktor Polák a další můj kamarád inženýr Kotěšovec - jen nějaké dřevní a ještě zahraniční autory. To ne. V hledáčku jsou i Češi a není to jen legendární Ludvík Souček. Příklad? Říká vám něco Tygr pana Božka?
Je to knížka ze čtyřicátých let, která má hned několik pokračování, ale zrovna tenhle původní díl se dá těžko sehnat; asi že jej ilustroval Jiří Trnka. Dlouho jsem to nevěděl, ale dnes už jsem v obraze a je mi známo, že TYGR je auto. Knihy líčí výlety Tygrem a před několika lety jsem si jich pár sehnal. A pak přišly mé narozeniny a Polák mi věnoval ještě jeden díl, takže teď mi chybí už jen první. A přece mě série od pana Šmejce léta míjela, a když pěl Kotěšovec ódy, považoval jsem ho za naivního. Ale chutě sběratele se časem mění. Když mi bylo patnáct a vyšel výběr z děl pana Dewettera a navíc ilustrovaný Cyrilem Boudou, pohrdal jsem tím. Ale uplynulo mnoho desítek let a Dewetter mě začal zajímat. Teprve se k němu prokutala pomyslným tunelem knih a má zvídavost neodumřela. Objednal jsem si jeho knihu Loupežníci z českých lesů a nesoustředěně ji přelouskal. To zklamání! Možná jsem si měl pana Dewettera nechat ujít! Možná. Ale mám seznam dalších jeho děl (také on psal, mimochodem, docela cudně, ale i o necudnostech) a má zvědavost, eh… Ne a ne zemřít. Přesto vím, že všechno od něj nechci, to v žádném případě ne, zatímco přítel Polák by jej jistě zkompletoval až do nejposlednější brožurky, kdyby mnou byl na jeho existenci upozorněn.
Tak by se dalo psát o objektech zájmu sběratelů dlouho a například spisovatel František Mrož Novotný nedá dopustit na Ransoma. Není sám. A někteří obdivovatelé ransomovek navíc chtějí jen ty s Burianovými obrázky. A sbírám taky Novotného a Neffa a jsou toho, jsem si jist, hodni v mnoha ohledech. Spouštěčem mého zájmu o Neffa se stala roku 1979, kdy mi bylo patnáct, kniha Podivuhodný svět Julese Verna, ale vzápětí jsem si přečetl Klukovina a tátoviny a hú, ocitl se v optimistické, energetické bystřině srozumitelnosti, která snad protékala okolními moři banální šedi. V tom věku mě tak položil na lopatky jediný další český autor, Ondřej Suchý, a hlavně jeho Exkurze do království grotesky. Ale je výhradně autor non-fiction o hercích, žije v tom světě a jeho radiál jest omezen.
Abych úvahu uzavřel. Člověk by správně měl být novým vjemům otevřen pořád. Do smrti. Ale mě stejně nejvíc zmagnetizovali spisovatelé, kteří se mě dotkli už v dětství. Stevenson. Čtvrtek. Lada. Foglar. Vojta Steklač. Švandrlík. Sekora. Týnecký. Edgar Allan Poe. Altsheler. Těch bylo, ale daleko delší zástup by vznikl, kdyby tu směli vycházet i další. Tak třeba Lovecraft měl smůlu a další sem dorazili jen částečně. Burroughs. Bradbury. Dahl. Dickson Carr (král vražd v uzamčených místnostech) a James Hilton a Hugh Lofting. Lépe se sháněli John Buchan a Gaston Leroux a Maurice Leblanc a Chesterton a nedá se skutečně skončit a nechci ani dělat chytrolína a přejít k uznávaným klasikům typu Saroyana. Tak či onak vždy narazím na úplně legitimní otázku: „Proč si to a to… nepůjčíš někde v knihovně?“
To máte těžké. Žijete-li vážně sběratelstvím a knížkami, potřebujete do milovaných občas nahlédnout. I třeba jen jednou za rok. Ano, to lze v půjčovně, uznávám, ale sotva jde „lipčíkovsky“ podtrhávat. A já mám ten zlozvyk. Podtrhávám si slova, když čtu, a Polák jednou takto poškozený text viděl. Chvilku i studoval a řekl, že můj systém podtrhávání nepochopil. Opáčil jsem: „Nejde pochopit. Nechápu ho sám. Ale vyhovuje mi.“
„A odkdy?“
„Jednou jsem četl, že to dělá Roman Lipčík; to jsem byl ještě kluk, no, a došlo mi, že mi to taky sedí.“ A tak podtrhávám a sbírám a přemýšlím, co s tím vším bude. Mě to bavilo, o to nic, ale umřu a knihovnu částečně hodí do stoupy a částečně prodají hluboko pod cenou. Jistě, mohu ji někomu odkázat, ale ten ji hodí ještě hloub a prodá ještě víc pod cenou, protože v tomhle směru sliby nedodrží nikdo. Doba knih minula, zkrátka a dobře, a viděl jsem to, když mi umřel táta. Domluvil se několik let předtím s někým v jednom archivu, že si budou moci vzít jeho písemnosti, a to bylo rozumné; ale obdobně jim řekl: „A přidám knihovnu.“ A to asi rozumné nebylo. Ani reálné. Archiv knihovny nechce a já sám bych ji sice možná bral, ale postrádám dostatek místa a za druhé jsem ty otcovy knihy, co mě opravdu zajímaly, většinou taky měl. Něco ze svého mi věnoval v letech, kdy jsme se scházeli, to ano, a mohl jsem si kdykoli a cokoli vybrat sám, ale… Nevybral. A když táta zemřel, zrovna jsem nějak měnil místo, tj. pracovní, a vše se rychle semlelo, takže zbytek rodiny asi hodil valnou část těch knížek právě do stoupy. Ach jo? Ne. A hrozné je na tom, že bych to udělal taky.
Ještě v mém dětství byly knihy jaksi svaté, snad s výjimkou Leninových spisů, ale už nejsou. Už je mladí - s výjimkami - nechtějí. Běda. Knihovnu nemůžete ani věnovat a nevěnujete ji dokonce ani sběrně, protože tam vyžadují, abyste nejprve utrhali knihám desky. No, a na to nemáte srdce.
Co se ale štětím? Conan sem, Conan tam, svět má bohužel závažnější problémy.
FENCL O DOYLOVI: Sir Arthur Conan Doyle se narodil 22. května 1859 - YouTube
Ani mně se to nestalo. Ale nijak mi to nezabránilo se zamilovat do mnoha dalších spisovatelů a ty jsem si v srdci a duši a snad i mozkovně přikoval jakbysmet a dodnes je vykrmuji ve sklepě. Zaskočilo mě tím pádem už velmi dávno, když mě okolo puberty oštemplovala má mladší, teprve dvanáctiletá sestra Eva jako jednoznačného milovníka Sherlockova. Ani jsem necekl a udělala mi tím radost, zlatičko, že si pamatuje mou lásku, ale pomyslil jsem si: „Ale mám stejně rád Stevensona a Verna nebo Ludvíka Součka…“ A další. Řada neměla konce, a jakmile mi bylo osmnáct, začal jsem knížky těch spisovatelů shromažďovat a pokud možno se je snažil i číst.
Zprvu jsem je shromažďoval umírněně a třeba u Verna se spokojil s pokusem kompletovat albatrosí edici Podivuhodné cesty. Ono to tenkrát nebylo tak jednoduché! U Doyla jsem s jistým úsilím shromáždil jen holmesovky (pět svazků) a moc dalšího zatím ne; byla polovina osmdesátek a měl jsem málo známostí mezi sběrateli.
A nejsem fanatik! Zjistím-li ještě dnes, že mi nějaká „doylovka“ (např. Na podmořské lodi) chybí, vzrušení se nedostaví. To přítel Josef Polák, matematik, má Doyla patrně komplet - a velmi se podivoval, že nechci mít - stejně jako on - i všechna česká vydání knih Edgara Wallace. Přímo řekl: „To se ti divím. Já jsem zastánce kompletnosti.“
Odpověděl jsem: „Jenže já jsem si uvědomil, že to už dávno nečtu.“
Zamrkal: „Ale to se ví: my to nečteme! My to stu-du-je-me.“
Čímž věc ospravedlňoval i před ženou, dokud žila.
Co se ale týče Verna, toho jsem zkompletoval a moc mi na tom záleželo. Ale i zde je hranice. Spokojuji se s tím, že mám každou verneovku jednou, a to v jakémkoli vydání. Existují, jak vím, oproti tomu machři, kteří mají všechny a ve všech vydáních.
Jednou jsem chtěl přítele Poláka trumfnout, a to tím, že sbírám také jiné autory, kteří jej nezajímají, a ukázal jsem mu román Mrtvá a živá. Řekl: „To znám.“ Povídám: „Ale Daphne Du Maurier napsala i řadu dalších…“ „Ukaž!“ Prohlížel a já čekal, že uslyším: „Do toho už se pouštět nebudu.“ Místo toho si dokoupil všechno, co od té spisovatelky vyšlo česky, a má dnes i knihy, které mi chybějí. Ale je mi to šumafuk a přítel Polák nepochopí proč. Podle jeho názoru nemám dost vůle a nedokážu věci dotáhnout. Nesmysl! A je zajímavé, že když jsem mu ukazoval knihu o životě oné skvělé spisovatelky, nezajímala ho. To mě ano a - svým způsobem - ještě víc než celé její - skvěle napsané - literární dílo. Každý jsme nějaký.
Zamýšlel jsem se nad tím, proč Pepík Poláků (autor Středoškolské matematiky) některé autory přece jenom nesbírá a nečte a ani neuznává. Například nemá naprosto nic od Stephena Kinga a nemá ani jednu bondovku. Proč? Nakonec mi došlo, že mu sedí CUDNOST autorů jako Verne, Wallace i Dumas i Karel May. U nich předem víte, že nenajdete žádnou explicitní erotickou scénu a že vás ani netransponují do šoku. Oproti tomu Ian Fleming stvořil Bonda jako lehce amorální figuru, která střídá ženské, a King je i podle mé mámy „moc syrový“. Ale syrovost relativní jest, a vezmu-li horor jako žánr, King je úplný čajík a pěstitel rozmarýnu na okraji sentimentu a romantiky. Tím nechci přehánět, ale neublížil by - na rozdíl od některých svých kolegů - snad ani jako povinná četba v první třídě. To si myslím a ostatně je lepší Carrie a Osvícení a Shawshank než Timur a jeho parta a Čuk a Gek, což ještě potkalo mě.
Ohledně té cudnosti… I Doyle byl viktorián a psal decentně. Má dejme tomu povídku o vztahu dvou gayů a umně zvládne vše líčit tak, že to ani jako příběh dvou homosexuálů nemusíte pochopit. To dílko se jmenuje Muž z hodinkami (1898) a nejsnáze si je přečtete v knížce Zapomenuté případy Sherlocka Holmese, která vyšla právě před dvaceti lety. A někdo označí podobný přístup k líčení záhady za pokrytectví, ale Doyle by vám řekl, že se jedná o korektnost.
Aby to ale nevypadalo, že sbíráme - já a doktor Polák a další můj kamarád inženýr Kotěšovec - jen nějaké dřevní a ještě zahraniční autory. To ne. V hledáčku jsou i Češi a není to jen legendární Ludvík Souček. Příklad? Říká vám něco Tygr pana Božka?
Je to knížka ze čtyřicátých let, která má hned několik pokračování, ale zrovna tenhle původní díl se dá těžko sehnat; asi že jej ilustroval Jiří Trnka. Dlouho jsem to nevěděl, ale dnes už jsem v obraze a je mi známo, že TYGR je auto. Knihy líčí výlety Tygrem a před několika lety jsem si jich pár sehnal. A pak přišly mé narozeniny a Polák mi věnoval ještě jeden díl, takže teď mi chybí už jen první. A přece mě série od pana Šmejce léta míjela, a když pěl Kotěšovec ódy, považoval jsem ho za naivního. Ale chutě sběratele se časem mění. Když mi bylo patnáct a vyšel výběr z děl pana Dewettera a navíc ilustrovaný Cyrilem Boudou, pohrdal jsem tím. Ale uplynulo mnoho desítek let a Dewetter mě začal zajímat. Teprve se k němu prokutala pomyslným tunelem knih a má zvídavost neodumřela. Objednal jsem si jeho knihu Loupežníci z českých lesů a nesoustředěně ji přelouskal. To zklamání! Možná jsem si měl pana Dewettera nechat ujít! Možná. Ale mám seznam dalších jeho děl (také on psal, mimochodem, docela cudně, ale i o necudnostech) a má zvědavost, eh… Ne a ne zemřít. Přesto vím, že všechno od něj nechci, to v žádném případě ne, zatímco přítel Polák by jej jistě zkompletoval až do nejposlednější brožurky, kdyby mnou byl na jeho existenci upozorněn.
Tak by se dalo psát o objektech zájmu sběratelů dlouho a například spisovatel František Mrož Novotný nedá dopustit na Ransoma. Není sám. A někteří obdivovatelé ransomovek navíc chtějí jen ty s Burianovými obrázky. A sbírám taky Novotného a Neffa a jsou toho, jsem si jist, hodni v mnoha ohledech. Spouštěčem mého zájmu o Neffa se stala roku 1979, kdy mi bylo patnáct, kniha Podivuhodný svět Julese Verna, ale vzápětí jsem si přečetl Klukovina a tátoviny a hú, ocitl se v optimistické, energetické bystřině srozumitelnosti, která snad protékala okolními moři banální šedi. V tom věku mě tak položil na lopatky jediný další český autor, Ondřej Suchý, a hlavně jeho Exkurze do království grotesky. Ale je výhradně autor non-fiction o hercích, žije v tom světě a jeho radiál jest omezen.
Abych úvahu uzavřel. Člověk by správně měl být novým vjemům otevřen pořád. Do smrti. Ale mě stejně nejvíc zmagnetizovali spisovatelé, kteří se mě dotkli už v dětství. Stevenson. Čtvrtek. Lada. Foglar. Vojta Steklač. Švandrlík. Sekora. Týnecký. Edgar Allan Poe. Altsheler. Těch bylo, ale daleko delší zástup by vznikl, kdyby tu směli vycházet i další. Tak třeba Lovecraft měl smůlu a další sem dorazili jen částečně. Burroughs. Bradbury. Dahl. Dickson Carr (král vražd v uzamčených místnostech) a James Hilton a Hugh Lofting. Lépe se sháněli John Buchan a Gaston Leroux a Maurice Leblanc a Chesterton a nedá se skutečně skončit a nechci ani dělat chytrolína a přejít k uznávaným klasikům typu Saroyana. Tak či onak vždy narazím na úplně legitimní otázku: „Proč si to a to… nepůjčíš někde v knihovně?“
To máte těžké. Žijete-li vážně sběratelstvím a knížkami, potřebujete do milovaných občas nahlédnout. I třeba jen jednou za rok. Ano, to lze v půjčovně, uznávám, ale sotva jde „lipčíkovsky“ podtrhávat. A já mám ten zlozvyk. Podtrhávám si slova, když čtu, a Polák jednou takto poškozený text viděl. Chvilku i studoval a řekl, že můj systém podtrhávání nepochopil. Opáčil jsem: „Nejde pochopit. Nechápu ho sám. Ale vyhovuje mi.“
„A odkdy?“
„Jednou jsem četl, že to dělá Roman Lipčík; to jsem byl ještě kluk, no, a došlo mi, že mi to taky sedí.“ A tak podtrhávám a sbírám a přemýšlím, co s tím vším bude. Mě to bavilo, o to nic, ale umřu a knihovnu částečně hodí do stoupy a částečně prodají hluboko pod cenou. Jistě, mohu ji někomu odkázat, ale ten ji hodí ještě hloub a prodá ještě víc pod cenou, protože v tomhle směru sliby nedodrží nikdo. Doba knih minula, zkrátka a dobře, a viděl jsem to, když mi umřel táta. Domluvil se několik let předtím s někým v jednom archivu, že si budou moci vzít jeho písemnosti, a to bylo rozumné; ale obdobně jim řekl: „A přidám knihovnu.“ A to asi rozumné nebylo. Ani reálné. Archiv knihovny nechce a já sám bych ji sice možná bral, ale postrádám dostatek místa a za druhé jsem ty otcovy knihy, co mě opravdu zajímaly, většinou taky měl. Něco ze svého mi věnoval v letech, kdy jsme se scházeli, to ano, a mohl jsem si kdykoli a cokoli vybrat sám, ale… Nevybral. A když táta zemřel, zrovna jsem nějak měnil místo, tj. pracovní, a vše se rychle semlelo, takže zbytek rodiny asi hodil valnou část těch knížek právě do stoupy. Ach jo? Ne. A hrozné je na tom, že bych to udělal taky.
Ještě v mém dětství byly knihy jaksi svaté, snad s výjimkou Leninových spisů, ale už nejsou. Už je mladí - s výjimkami - nechtějí. Běda. Knihovnu nemůžete ani věnovat a nevěnujete ji dokonce ani sběrně, protože tam vyžadují, abyste nejprve utrhali knihám desky. No, a na to nemáte srdce.
Co se ale štětím? Conan sem, Conan tam, svět má bohužel závažnější problémy.
FENCL O DOYLOVI: Sir Arthur Conan Doyle se narodil 22. května 1859 - YouTube
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Společnost
Operace Viking: Série o českých špionech za studené války
Milovník knih v roli kata
Nová výstava v Kutné Hoře odhaluje příběh slavné mincovny
Když se Velikonoce (ne)povedou aneb svátky mezi tradicí a bizárem
Rodinné zázemí je základ, ale pořád to není všechno
Když Chuck Norris odešel, Smrt si pro něj přišla se sklopenou hlavou
Projekt SOUSEDSKÝ KOUS aneb Sníme si to všichni!
Gastronomický survival: Proč v Kambodži sepnout ruce a v Itálii schovat kečup?
Umělecko-průmyslové muzeum v roce 2026 mezi tradicí a vizí
Jezuité změnili tvář Kutné Hory. Výstava vypráví jejich příběh
FOTOREPORTÁŽ: Kanáry v zimě? Ideální...
Všude kolem nás rostou cyklostezky, je jich ale dost?
SWAP festival: Týden udržitelného sdílení napříč Českem
Jaký hrnek máte nejraději?
Zeptala jsem se AI, jak často halucinuje
Tichá pocta Janě Brejchové
Nová příležitost pro radost: Pošli pohled
Rýže je pro ptáky dobrou náhradou, ale...
Ochrana Země? Defenzíva nestačí
Sebevědomý úsměv: Jak dosáhnout přirozeně bílých zubů?
Další články v rubrice Společnost
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.