ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
středa 21.1.2026, svátek má
Běla
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejčtenější za 14 dní
Jeden krtek jaro neděláMezi tichem přírody a křehkostí štěstí: Čtenářský prosincový deníkLondýnská fantasy Alana MooreaReálný domov bez nároku na dokonalostVáclav Cílek o ŘípuRukověť pro posluchače zprávRufus: Mořský dráček, který neuměl plavatProč přidat do kávy olivový olej?Když péče o blízkého přerůstá přes hlavu: přehled služeb, které vám mohou ulevitMimořádná divadelní spolupráce 6 dobrých tipů pro budoucí spisovateleVzduch byl modrý nikotinem aneb Sedláčkovina za sto
Z Výstaviště na Babu s bezva paní
17.08.2024 Ivo Fencl Literatura
Autorka spousty knih a velmi praktická teoretička kultury Kateřina Bečková vedla v letech 2000-2021 Klub Za starou Prahu. Je i kurátorem Muzea hlavního města, spravuje Langwellův model a zdůraznila letos jistě ráda, že se narodila v Bubenči a že žije v Dejvicích. Obě tyto čtvrti samozřejmě nepropojuje pouze sama sebou. Ve svazku (plném fotografií) Dejvice / Bubeneč je nazývá siamskými dvojčaty.
Ale ještě koncem 19. století by žádnou předchůdkyni Kateřiny Bečkové nenapadlo psát o těch oblastech v jedné knize - a co víc, už málem tisíc let předtím existovaly nezávisle. Centra mají, pravda, jen tři kilometry od sebe. Dnes je to svět, kde žije šestačtyřicet tisíc lidí ve třech a půl tisících domech.
Začínalo to ale hodně přírodně. Už ve třicátých letech 19. století bylo okolí Prahy, a to i severozápadní, oblíbeným turistickým cílem. „Malebně zvlněný terén představoval utěšenou krajinu s roztroušenými usedlostmi, letohrádky a shluky domů. Z Prahy byl přístup Píseckou branou, od které se rozbíhaly v pravém úhlu dvě cesty vroubené stromořadím. Severovýchodní do Bubenče, severozápadní do Dejvic.“
Zhruba pětinu Bubenče zabírá Stromovka - s Místodržitelským letohrádkem. Kultivována je od 13. století, kdy ji založil Přemysl Otakar II. - jako Královskou oboru. Na severozápadě Bubene disponovala roklí s pramenem a vznikly tu koncem 18. století Bučkovy sady, ale přirozenou dominantou byl kostel sv. Gotharda (1801) a na jihovýchodě usedlost Zátorka. Okolo Zátorky přibývaly po desetiletí další domy a zátoráčtí kluci jsou těmi „zlými“ soupeři holešovické party z knihách Vojtěcha Steklače o Boříkových lapáliích.
Z druhého, dolního letohrádku ve Stromovce (vznikl roku 1689) stala se známá Šlechtova restaurace. Nájemce Václav Šlechta se zde usadil roku 1882 a netušil a tušit ani nechtěl, že 98 let poté objekt vyhoří. Teprve roku 2021 skončila nákladná rekonstrukce.
Tzv. Miseronka u zdi Stromovky má specifické průčelí a před sto lety - 15. 4. 1924 - zachytil Tomáš Vojta její horní okno i s peřinami vyloženými pod štítem (strana 42). Téhož dne vyfotografoval i zahradní altán. Už od války patří tyto prostory Rusům.
Z Bubenče se od začátku 19. století stávalo letovisko a první vilou toho typu je Zobelova - na vyvýšenině na jihu. Původní stavba zanikla už někdy po roce 1930, v nové je dnes Muzeum literatury.
V polovině 19. století se do Stromovky nabourala Severní dráha - cílící na Drážďany - a dráhu vyzdvihli kvůli povodním na násep. Odřízl severní kraj obory. U Císařského mlýna vzniklo (1854) nádraží zvané až později Praha-Bubeneč a Jiří Bouda je namaloval roku 1964 (str. 113), nicméně tu už deset let vlaky nezastavují.
Z bubenečského nádraží vedly dvě železniční vlečky. Jedna do papírny u Císařského mlýna, druhá do sladovny v Podbabě. Roku 1867 ohradila další, a to Buštěhradská dráha oboru také z jihu a vznikl 100 metrů dlouhý tunel: nejstarší v Praze. Aktuálně prý v nádražní budově vytvářejí kulturní centrum.
Od padesátých let 19. století se ve Stromovce vystavovalo pod širým nebem anebo pod stropy dřevěných pavilonů, ale muselo to skončit a Všeobecná zemská jubilejní výstava (1891) se stala připomínkou průmyslové výstavy v Klementinu konané sto let předtím.
Dominantou výstavy byl prosklený Průmyslový palác, inspirovaný Crystal Palace (1851) v Londýně i pavilony Světové výstavy v Paříži (1889). Výstavu celkem solidně zachycuje humoristická próza Svatopluka Čecha Matěj Brouček na výstavě.
Roku 1895 se na stejné ploše konala Národopisná výstava českoslovanská, kde jste mohli prohmatat „rezidenci amerického Čecha“ i kopie lidové architektury vč. jihočeského statku a mlýna. Dokonce i rekonstrukci historické podoby Malého náměstí na Starém městě. Roku 1898 proběhla Výstava architektury a inženýrství a roku 1908 Jubilejní výstava Obchodní a živnostenské komory. Pro tu byl postaven (nezapomenutelný) dřevěný tobogán a Pavilon plazů či hotové šperkařské dílo: pavilon Klenotnický. Legendou se stal hostinec ve tvaru slona.
Mezitím a později pořádali v areálu řadu dalších, menších výstav a po roce 1920 Pražské vzorkové veletrhy. Do sedmačtyřicátého stála ve vstupu i původní dřevěná brána. Po válce byly strojírenské a obchodní veletrhy přeloženy do Brna a tady vznikl Fučíkův park „kultury a oddechu“. Roku 1991 vyhořel Bruselský pavilon, přenesený sem z EXPA 58, a o dalším požáru (a výstavbě) Průmyslového paláce netřeba hovořit.
Rané časy Dejvic líčí autorka hezky a i jako výpravy Píseckou branou „tam dolů“ a na rozsáhlou planinu s rozcestím Na Růžku (což je dnešní „Kulaťák“). Terén se odsud „amfiteatrálně zdvíhá“ ke kostelíku svatého Matěje, který je na ploše severozápadního návrší Horní Šárky, i na severovýchod, a tedy ke zřícenině Baba. K Dejvickém kopci.
Do osady Podbaba umístil Jiří Suchý bydliště muže, který mu (respektive jeho hrdinovi) přikazuje skočit „z vrcholu té stavby s mnoha věžemi“, aby Suchý (či hrdina) viděl, jak se bude (nesmrtelný, protože „s chutí“ žijící) tvářit „dole na zemi“. V rádiu se tenhle song (Já žiju dál) nikdy moc nehrál.
Já žiju dál (youtube.com)
V Podbabě stojí i zámeček Hanspaulka a od něj přešlo jméno na - přimykající se - svah a celou oblast. Jako dítě jsem o existenci Hanspaulky dlouho nic netušil a prvně cosi zvěděl díky vtipné detektivce od zmíněného Steklače Žlutý Robert. Tam došlo k řadě zločinů a taky k Vraždě na Hanspaulce, jak zní titul kapitoly.
Zámeček (nebo letohrádek) Hanspaulka nechal postavit okolo roku 1740 císařský rada Hans Paul Hippmann a roku 1912 se do horního patra přestěhoval z Podbaby úředník a amatérský archeolog Josef Antonín Jíra, od roku 1920 zemský konzervátor. Jíra soutěžil se Štorchem, když pátrali po pravěkých pozůstatcích, a zůstaly po něm sbírky. Do roku 1996 bylo v budově archeologické oddělení Muzea hlavního města a dnes… je tu Institut Václava Klause.
Dejvice se původně jmenovaly Dehnice a prvně jsou zmiňovány roku 1088. Kostelík svatého Matěje měl románského předchůdce z roku 971, kdy tu Boleslav II. zahnal medvěda s pomocí apoštola Matěje, a dnešní Matěj (1771) je dominanta Šáreckého údolí. Jednou z charakteristických zdejších usedlostí se stala i Serpontka, nazývaná tak původně a kdysi podle svého majitele Ferdinanda de Serponte. Ale jméno někdo špatně přeložil a stavbě se začalo říkat Hadovka. V 19. století ji přestavěl továrník Janoušek na romantický zámeček ve stylu anglické novogotiky, po válce zde bylo kanadské vyslanectví a od roku 2010 patří objekt skupině PPF. Od roku 1970 existuje i stejnojmenný obytný komplex v Evropské ulici, který poznáte podle zubovitých lodžií.
Dominantou oblasti bývala jiná usedlost s věžičkou = Pernikářka. Poblíž ní je barokní kaple svatého Michaela Archanděla (1700) a před zastavěním strání Pernikářka hodně vynikala. Byl odsud výhled. Původní pernikář Václav Doležal tu od roku 1656 využíval vinici.
Pod nevyšším výběžkem dejvického Černého vrchu stojí usedlost Zlatnice a vinici tu měl od roku 1659 zlatník Gabriel Geltenhauer. Roku 1708 vznikla blízko kaple Nejsvětější Trojice, a to na symbolickém půdorysu trojlístku, a začátkem 20. století byl na Zlatnici výletní hostinec zvaný Na šipce: podle průsmyku v Bulharsku, který krajina komusi připomněla.
Tehdejší majitelé hospody měli přezdívky Osman Pascha a Suleika a místo si oblíbili němečtí studenti, takže se stávalo dějištěm jejich recesí. Po posledním z požárů ale zůstala ze stavby zřícenina a současný majitel ji celkem nedávno zbavil památkové ochrany, což bude její konec.
Nedaleká „Kotlářka“ se oproti tomu „vzorně“ zachovala i jako ryzí příklad zemědělské usedlosti 18. století. Vinici tu od roku 1672 opečovával KOTLÁŘ Mark Schaffer. Takže to místo vypátráme dodnes, ale třeba hned po sousední Santince, kterou od roku 1644 vlastnil italský stavitel Santin de Bossi, zůstalo leda náměstíčko.
Klasicistní usedlost JULISKA se jmenovala podle Jana Julia Hermana, kterému náležela na počátku 18. století. Majitel hospodařil na pozemku spadajícím k Vltavě a ten vlastně narušila teprve výstavba Severní dráhy (1845-1850). Určitou dominantou se Juliska stala až díky odtěžení svahu cihelnou… a zbořili ji během výstavby sportovního areálu v 50. letech 20. století.
Nejsevernější ze všech zdejších usedlostí stojí pod Babou celá v alpském stylu a zove se Majorka. Je to administrativní budova, ale od roku 1628 tu měl vinici berní úředník Hradu Eliáš Maguera. V druhé polovině 19. století byla ve vile restaurace s plzeňským, ale krčma na místě pozdějšího nádraží Podbaba (1867-1949) u samého vjezdu do údolí (a silnice na sever) byla spíš odbytištěm pravého piva z Dejvic. Když se po roce 1990 rozšiřovala ona silnice, vzaly staré domy za své, a tak už pouze na pohlednici (1914) připomínají scenérii Hřenska.
Podobných objektů analyzuje kniha tucty a některé jsou víc než zajímavé. V roce 2016 byla obnovena zchátralá budova tzv. Břetislavky, kde byl od roku 1875 taneční sál, a v zámku známém jako Jenerálka (okolo roku 1900 tu fungoval zájezdní hostinec) je Mezinárodní baptistický seminář.
Kniha přibližuje i historii Matějské poutě a její přesun. Světské vypudila výstavba areálu ČVUT a naposled byla Matějská na Kulaťáku (dnes Vítězné náměstí) roku 1958.
Součástí Prahy se Bubeneč a Dejvice staly roku 1922, ale už předtím... „V horečném tempu byla před první světovou válkou zastavěna letenská oblast Bubenče a zájem o parcely se šířil k západu, k dejvickému nádraží a pásu při Buštěhradské dráze. Jako se na Letné v nové zástavbě rozplynula hranice Bubenče a Holešovic-Buben, v oblasti tzv. Brusky se rastr bubenečského polohopisu plynule přetáhl do Dejvic. Jenom směrem na západ zůstávalo území novou zástavbou netknuto a přitáhlo pozornost Státního regulační komise.“
Ta vypsala soutěž a v jejím důsledku vznikl Kulaťák. Logikou projektu se autorka obírá důkladně, anebo i tím, co realizováno ve finále nebylo. „Půdorysná podkova je šalamounským řešením rébusu, jak se vyrovnat s nezaměnitelným šachovnicovým urbanismem Bubenče i touhou po klasicky symetrickém kruhu náměstí s radiálními paprsky ulic.
Z podkovy sice nelze vytvořit pravidelný centrální prostor, ale hlavní osou ji lze rozdělit na symetrické poloviny. Pro osu byl vybrán směr k jihovýchodu od rozcestí Na Růžku k Písecké bráně, dnešní Dejvická třída.“
Na protější straně náměstí půlí osa oblouk podkovy v nejvýraznějším místě kompozice a v čele měla vzniknout brána do kampusu České techniky. A druhou nejdůležitější osou se stal (dopravně nejvýznamnější) směr severojižní od Hradčan do Podbaby.
„Námitku, proč se právě tenhle směr nestal hlavní osou kompozice, vysvětluje architekt Antonín Engel tak, že terén od hradního svahu k severu výrazně klesá. Tím se odklání od pozorovatele, a proto je působivější dálkový průhled k Podbabě.“ A z téhož důvodu je hlavní osa náměstí komponována vůči severojižnímu směru do úhlu 45 stupňů.
Zajímavý je dejvický kopec Horní Šárka. Urbanizován byl v horečném tempu patnácti let 1925-1938 a dle výše zmíněného zámečku se čtvrti začalo říkat Hanspaulka. Hlavní komunikací stala se ulice Na Pískách, směřující severojižně na vrchol kopce, a kniha se zabývá individualizovanými domy osady Baba, které se paradoxně a dohromady staly zjevením „Esencí dobové estetiky je shluk bílých vil s rovnými střechami a kubusovým tvarem ve svahu, poskládaných šachovnicově v ulicích vlnících se podle vrstevnice tím způsobem, aby byl z každé nezastíněný výhled a zároveň byly z odstupu pozorovatelné jako hlavy na tablu.“
Oblast je památkově chráněna. I po sto letech cítíme tu jistou modernost. Mezi architekty, co zde nechali stopu, jsou Gočár, Janák, Žák, Starý, Kerhart, Koula, Machoň a Starn.
Ale ještě něco Dejvice symbolizuje. Roku 1953 uspořádal ministr Alexej Čepička soutěž na budovu Ústředního domu armády a patrně doporučil, aby se výsledná stavba podobala ruské Lomonosově univerzitě. Měla stát na Vítězném náměstí. Architekt Antoín Engel zuřil a zavrhl to. Předimenzovaná stavba nikdy nevznikla. Zato postavili hotel International, všeobecně dnes známý i z filmu Šakalí léta.
Původně byl určen pro důstojníky, pro ruské poradce a politické delegace. Po dokončení ho každopádně provozovala cestovní kancelář Čedok. I pro jistou bizarnost (ale nejen ji) je dnes komplex chráněn.
Exkluzivní i monumentální byl hanspaulský hotel Praha (1981), který před deseti roky nechal zbořit Petr Kellner (a jeho PPL). Sice úplně nepasoval do vilové zástavby, ale velmi suverénně kopíroval svažitý terén a je ho možná škoda.
Vývoj Dejvic naštěstí nekončí a stále není hotovo ani Vítězné náměstí. Aktuálně tu byl dokončen - Jakubem Ciglerem navržený - Victoria Palace, ale proluka je vedle, před vysokoškolským kampusem. Pozemky už jsou skoupeny, nová soutěž proběhla a vyhrály dva ateliéry. Postaví tu do kontextu zapadající věc, kdo ale zná původní návrh náměstí od Engla, bude dál postrádat bránu do Technické ulice: ikonický prvek původního návrhu.
Ve stejné edici jako kniha Kateřiny Bečkové se chystají nejméně ještě publikace Hlubočepy, Vršovice a Střešovice a devět svazků řady existuje. Vedle díla Bubeneč / Dejvice i Holešovice-Bubny, Břevnov, Strašnice, Vinohrady, Žižkov, Karlín, Libeň a Smíchov.
Kateřina Bečková: Bubeneč / Dejvice. Siamská dvojčata pražského severozápadu. Vydalo Muzeum hlavního města Prahy. 2024. 328 stran.
Bubeneč / Dejvice - Kateřina Bečková | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví
Zhruba pětinu Bubenče zabírá Stromovka - s Místodržitelským letohrádkem. Kultivována je od 13. století, kdy ji založil Přemysl Otakar II. - jako Královskou oboru. Na severozápadě Bubene disponovala roklí s pramenem a vznikly tu koncem 18. století Bučkovy sady, ale přirozenou dominantou byl kostel sv. Gotharda (1801) a na jihovýchodě usedlost Zátorka. Okolo Zátorky přibývaly po desetiletí další domy a zátoráčtí kluci jsou těmi „zlými“ soupeři holešovické party z knihách Vojtěcha Steklače o Boříkových lapáliích.
Z druhého, dolního letohrádku ve Stromovce (vznikl roku 1689) stala se známá Šlechtova restaurace. Nájemce Václav Šlechta se zde usadil roku 1882 a netušil a tušit ani nechtěl, že 98 let poté objekt vyhoří. Teprve roku 2021 skončila nákladná rekonstrukce.
Tzv. Miseronka u zdi Stromovky má specifické průčelí a před sto lety - 15. 4. 1924 - zachytil Tomáš Vojta její horní okno i s peřinami vyloženými pod štítem (strana 42). Téhož dne vyfotografoval i zahradní altán. Už od války patří tyto prostory Rusům.
Z Bubenče se od začátku 19. století stávalo letovisko a první vilou toho typu je Zobelova - na vyvýšenině na jihu. Původní stavba zanikla už někdy po roce 1930, v nové je dnes Muzeum literatury.
V polovině 19. století se do Stromovky nabourala Severní dráha - cílící na Drážďany - a dráhu vyzdvihli kvůli povodním na násep. Odřízl severní kraj obory. U Císařského mlýna vzniklo (1854) nádraží zvané až později Praha-Bubeneč a Jiří Bouda je namaloval roku 1964 (str. 113), nicméně tu už deset let vlaky nezastavují.
Z bubenečského nádraží vedly dvě železniční vlečky. Jedna do papírny u Císařského mlýna, druhá do sladovny v Podbabě. Roku 1867 ohradila další, a to Buštěhradská dráha oboru také z jihu a vznikl 100 metrů dlouhý tunel: nejstarší v Praze. Aktuálně prý v nádražní budově vytvářejí kulturní centrum.
Od padesátých let 19. století se ve Stromovce vystavovalo pod širým nebem anebo pod stropy dřevěných pavilonů, ale muselo to skončit a Všeobecná zemská jubilejní výstava (1891) se stala připomínkou průmyslové výstavy v Klementinu konané sto let předtím.
Dominantou výstavy byl prosklený Průmyslový palác, inspirovaný Crystal Palace (1851) v Londýně i pavilony Světové výstavy v Paříži (1889). Výstavu celkem solidně zachycuje humoristická próza Svatopluka Čecha Matěj Brouček na výstavě.
Roku 1895 se na stejné ploše konala Národopisná výstava českoslovanská, kde jste mohli prohmatat „rezidenci amerického Čecha“ i kopie lidové architektury vč. jihočeského statku a mlýna. Dokonce i rekonstrukci historické podoby Malého náměstí na Starém městě. Roku 1898 proběhla Výstava architektury a inženýrství a roku 1908 Jubilejní výstava Obchodní a živnostenské komory. Pro tu byl postaven (nezapomenutelný) dřevěný tobogán a Pavilon plazů či hotové šperkařské dílo: pavilon Klenotnický. Legendou se stal hostinec ve tvaru slona.
Mezitím a později pořádali v areálu řadu dalších, menších výstav a po roce 1920 Pražské vzorkové veletrhy. Do sedmačtyřicátého stála ve vstupu i původní dřevěná brána. Po válce byly strojírenské a obchodní veletrhy přeloženy do Brna a tady vznikl Fučíkův park „kultury a oddechu“. Roku 1991 vyhořel Bruselský pavilon, přenesený sem z EXPA 58, a o dalším požáru (a výstavbě) Průmyslového paláce netřeba hovořit.
Rané časy Dejvic líčí autorka hezky a i jako výpravy Píseckou branou „tam dolů“ a na rozsáhlou planinu s rozcestím Na Růžku (což je dnešní „Kulaťák“). Terén se odsud „amfiteatrálně zdvíhá“ ke kostelíku svatého Matěje, který je na ploše severozápadního návrší Horní Šárky, i na severovýchod, a tedy ke zřícenině Baba. K Dejvickém kopci.
Do osady Podbaba umístil Jiří Suchý bydliště muže, který mu (respektive jeho hrdinovi) přikazuje skočit „z vrcholu té stavby s mnoha věžemi“, aby Suchý (či hrdina) viděl, jak se bude (nesmrtelný, protože „s chutí“ žijící) tvářit „dole na zemi“. V rádiu se tenhle song (Já žiju dál) nikdy moc nehrál.
Já žiju dál (youtube.com)
V Podbabě stojí i zámeček Hanspaulka a od něj přešlo jméno na - přimykající se - svah a celou oblast. Jako dítě jsem o existenci Hanspaulky dlouho nic netušil a prvně cosi zvěděl díky vtipné detektivce od zmíněného Steklače Žlutý Robert. Tam došlo k řadě zločinů a taky k Vraždě na Hanspaulce, jak zní titul kapitoly.
Zámeček (nebo letohrádek) Hanspaulka nechal postavit okolo roku 1740 císařský rada Hans Paul Hippmann a roku 1912 se do horního patra přestěhoval z Podbaby úředník a amatérský archeolog Josef Antonín Jíra, od roku 1920 zemský konzervátor. Jíra soutěžil se Štorchem, když pátrali po pravěkých pozůstatcích, a zůstaly po něm sbírky. Do roku 1996 bylo v budově archeologické oddělení Muzea hlavního města a dnes… je tu Institut Václava Klause.
Dejvice se původně jmenovaly Dehnice a prvně jsou zmiňovány roku 1088. Kostelík svatého Matěje měl románského předchůdce z roku 971, kdy tu Boleslav II. zahnal medvěda s pomocí apoštola Matěje, a dnešní Matěj (1771) je dominanta Šáreckého údolí. Jednou z charakteristických zdejších usedlostí se stala i Serpontka, nazývaná tak původně a kdysi podle svého majitele Ferdinanda de Serponte. Ale jméno někdo špatně přeložil a stavbě se začalo říkat Hadovka. V 19. století ji přestavěl továrník Janoušek na romantický zámeček ve stylu anglické novogotiky, po válce zde bylo kanadské vyslanectví a od roku 2010 patří objekt skupině PPF. Od roku 1970 existuje i stejnojmenný obytný komplex v Evropské ulici, který poznáte podle zubovitých lodžií.
Dominantou oblasti bývala jiná usedlost s věžičkou = Pernikářka. Poblíž ní je barokní kaple svatého Michaela Archanděla (1700) a před zastavěním strání Pernikářka hodně vynikala. Byl odsud výhled. Původní pernikář Václav Doležal tu od roku 1656 využíval vinici.
Pod nevyšším výběžkem dejvického Černého vrchu stojí usedlost Zlatnice a vinici tu měl od roku 1659 zlatník Gabriel Geltenhauer. Roku 1708 vznikla blízko kaple Nejsvětější Trojice, a to na symbolickém půdorysu trojlístku, a začátkem 20. století byl na Zlatnici výletní hostinec zvaný Na šipce: podle průsmyku v Bulharsku, který krajina komusi připomněla.
Tehdejší majitelé hospody měli přezdívky Osman Pascha a Suleika a místo si oblíbili němečtí studenti, takže se stávalo dějištěm jejich recesí. Po posledním z požárů ale zůstala ze stavby zřícenina a současný majitel ji celkem nedávno zbavil památkové ochrany, což bude její konec.
Nedaleká „Kotlářka“ se oproti tomu „vzorně“ zachovala i jako ryzí příklad zemědělské usedlosti 18. století. Vinici tu od roku 1672 opečovával KOTLÁŘ Mark Schaffer. Takže to místo vypátráme dodnes, ale třeba hned po sousední Santince, kterou od roku 1644 vlastnil italský stavitel Santin de Bossi, zůstalo leda náměstíčko.
Klasicistní usedlost JULISKA se jmenovala podle Jana Julia Hermana, kterému náležela na počátku 18. století. Majitel hospodařil na pozemku spadajícím k Vltavě a ten vlastně narušila teprve výstavba Severní dráhy (1845-1850). Určitou dominantou se Juliska stala až díky odtěžení svahu cihelnou… a zbořili ji během výstavby sportovního areálu v 50. letech 20. století.
Nejsevernější ze všech zdejších usedlostí stojí pod Babou celá v alpském stylu a zove se Majorka. Je to administrativní budova, ale od roku 1628 tu měl vinici berní úředník Hradu Eliáš Maguera. V druhé polovině 19. století byla ve vile restaurace s plzeňským, ale krčma na místě pozdějšího nádraží Podbaba (1867-1949) u samého vjezdu do údolí (a silnice na sever) byla spíš odbytištěm pravého piva z Dejvic. Když se po roce 1990 rozšiřovala ona silnice, vzaly staré domy za své, a tak už pouze na pohlednici (1914) připomínají scenérii Hřenska.
Podobných objektů analyzuje kniha tucty a některé jsou víc než zajímavé. V roce 2016 byla obnovena zchátralá budova tzv. Břetislavky, kde byl od roku 1875 taneční sál, a v zámku známém jako Jenerálka (okolo roku 1900 tu fungoval zájezdní hostinec) je Mezinárodní baptistický seminář.
Kniha přibližuje i historii Matějské poutě a její přesun. Světské vypudila výstavba areálu ČVUT a naposled byla Matějská na Kulaťáku (dnes Vítězné náměstí) roku 1958.
Součástí Prahy se Bubeneč a Dejvice staly roku 1922, ale už předtím... „V horečném tempu byla před první světovou válkou zastavěna letenská oblast Bubenče a zájem o parcely se šířil k západu, k dejvickému nádraží a pásu při Buštěhradské dráze. Jako se na Letné v nové zástavbě rozplynula hranice Bubenče a Holešovic-Buben, v oblasti tzv. Brusky se rastr bubenečského polohopisu plynule přetáhl do Dejvic. Jenom směrem na západ zůstávalo území novou zástavbou netknuto a přitáhlo pozornost Státního regulační komise.“
Ta vypsala soutěž a v jejím důsledku vznikl Kulaťák. Logikou projektu se autorka obírá důkladně, anebo i tím, co realizováno ve finále nebylo. „Půdorysná podkova je šalamounským řešením rébusu, jak se vyrovnat s nezaměnitelným šachovnicovým urbanismem Bubenče i touhou po klasicky symetrickém kruhu náměstí s radiálními paprsky ulic.
Z podkovy sice nelze vytvořit pravidelný centrální prostor, ale hlavní osou ji lze rozdělit na symetrické poloviny. Pro osu byl vybrán směr k jihovýchodu od rozcestí Na Růžku k Písecké bráně, dnešní Dejvická třída.“
Na protější straně náměstí půlí osa oblouk podkovy v nejvýraznějším místě kompozice a v čele měla vzniknout brána do kampusu České techniky. A druhou nejdůležitější osou se stal (dopravně nejvýznamnější) směr severojižní od Hradčan do Podbaby.
„Námitku, proč se právě tenhle směr nestal hlavní osou kompozice, vysvětluje architekt Antonín Engel tak, že terén od hradního svahu k severu výrazně klesá. Tím se odklání od pozorovatele, a proto je působivější dálkový průhled k Podbabě.“ A z téhož důvodu je hlavní osa náměstí komponována vůči severojižnímu směru do úhlu 45 stupňů.
Zajímavý je dejvický kopec Horní Šárka. Urbanizován byl v horečném tempu patnácti let 1925-1938 a dle výše zmíněného zámečku se čtvrti začalo říkat Hanspaulka. Hlavní komunikací stala se ulice Na Pískách, směřující severojižně na vrchol kopce, a kniha se zabývá individualizovanými domy osady Baba, které se paradoxně a dohromady staly zjevením „Esencí dobové estetiky je shluk bílých vil s rovnými střechami a kubusovým tvarem ve svahu, poskládaných šachovnicově v ulicích vlnících se podle vrstevnice tím způsobem, aby byl z každé nezastíněný výhled a zároveň byly z odstupu pozorovatelné jako hlavy na tablu.“
Oblast je památkově chráněna. I po sto letech cítíme tu jistou modernost. Mezi architekty, co zde nechali stopu, jsou Gočár, Janák, Žák, Starý, Kerhart, Koula, Machoň a Starn.
Ale ještě něco Dejvice symbolizuje. Roku 1953 uspořádal ministr Alexej Čepička soutěž na budovu Ústředního domu armády a patrně doporučil, aby se výsledná stavba podobala ruské Lomonosově univerzitě. Měla stát na Vítězném náměstí. Architekt Antoín Engel zuřil a zavrhl to. Předimenzovaná stavba nikdy nevznikla. Zato postavili hotel International, všeobecně dnes známý i z filmu Šakalí léta.
Původně byl určen pro důstojníky, pro ruské poradce a politické delegace. Po dokončení ho každopádně provozovala cestovní kancelář Čedok. I pro jistou bizarnost (ale nejen ji) je dnes komplex chráněn.
Exkluzivní i monumentální byl hanspaulský hotel Praha (1981), který před deseti roky nechal zbořit Petr Kellner (a jeho PPL). Sice úplně nepasoval do vilové zástavby, ale velmi suverénně kopíroval svažitý terén a je ho možná škoda.
Vývoj Dejvic naštěstí nekončí a stále není hotovo ani Vítězné náměstí. Aktuálně tu byl dokončen - Jakubem Ciglerem navržený - Victoria Palace, ale proluka je vedle, před vysokoškolským kampusem. Pozemky už jsou skoupeny, nová soutěž proběhla a vyhrály dva ateliéry. Postaví tu do kontextu zapadající věc, kdo ale zná původní návrh náměstí od Engla, bude dál postrádat bránu do Technické ulice: ikonický prvek původního návrhu.
Ve stejné edici jako kniha Kateřiny Bečkové se chystají nejméně ještě publikace Hlubočepy, Vršovice a Střešovice a devět svazků řady existuje. Vedle díla Bubeneč / Dejvice i Holešovice-Bubny, Břevnov, Strašnice, Vinohrady, Žižkov, Karlín, Libeň a Smíchov.
Kateřina Bečková: Bubeneč / Dejvice. Siamská dvojčata pražského severozápadu. Vydalo Muzeum hlavního města Prahy. 2024. 328 stran.
Bubeneč / Dejvice - Kateřina Bečková | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Nacistova dcera
Ostrovní vraždy dle Gruberova receptu
Po lešení na Týnský chrám i Nerudův antisemitismus
Mezi tichem přírody a křehkostí štěstí: Čtenářský prosincový deník
Reálný domov bez nároku na dokonalost
Václav Cílek o Řípu
Londýnská fantasy Alana Moorea
Symbióza číselné logiky a psaných textů
Třicet let Živlu
Jak vypadal typický Foglarův tábor?
Foglarovka ve formě deníku z Ukrajiny
Fenomén záchranka: Adrenalin, etika a příběhy z hranice života
Starý britský a americký horor podle Patrika Linharta
Za oponou Stínadel
Kdo byli Inklingové a kdo Charles Williams
A co když... Kristus dožil v Indii???
Listopad 2025: Měsíc ženských hlasů a hlubokých propojení
Lidé, kteří mají rádi psy, mají rádi lidi, kteří mají rádi psy
Historický průřez fascinací člověka umělým životem
Bratři bagři v betonové říši
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.