ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
neděle 11.10.2026, svátek má
Andrej
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Rudolfův (po)hřebChvála čiré radostiPůvod psaní, Páral a jiné svízeleNa cestěU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška
Nejčtenější za 14 dní
Pokusnej Motýlek otevírá tabu autoimunitních onemocnění i cestu k sebepřijetíZaniklé obceKonec pohádky?Osud budoucího filozofa KlímyRakovina dutiny ústní postihne stovky Čechů ročně. Poznejte příznakyJak psal Klíma Ladislav svá dramataVyšel televizní scénář seriálu Bouře stoletíStříbrná svatba České republiky a Cinema CityKřtíme, čteme, podporujemeDěsy MUDr. Emila TrévalaAntarktida, Arktida, kačeři a strýc SkrblíkDnes máme výročí: 9. 10. se narodil Vladimír Menšík
Tip na výlet: Litoměřice jsou diamantem severu
05.09.2024 Martina Bittnerová Společnost
Po delší době mě do Litoměřic nalákala především výstava králíků, morčat, papoušků a drůbeže. Konala se uplynulou sobotu na místním výstavišti, které je malé, ale milé. O víkendu k němu sice nejezdí veřejná doprava, ale ten kilometr a něco do kopečka zvládne každý.
Já jsem se vydala na cestu s předpovědí, že bude 23 stupňů, nicméně už při výstupu z vlaku jsem pochopila, že se zase pěkně ohřeju.
Na výstavišti ten den probíhaly i doprovodné akce pro děti, tudíž byl v halách dost hluk a zvířata docela trpěla stresem. Nicméně já jsem si při pohledu na krasavce v klecích uvědomila, že mám doma sice hezké a roztomilé králíky, ale v porovnání s výstavními plemeny bych je musela nazvat pouliční směskou. Pochopitelně bych si jako pokaždé nejméně půlku jejich vystavených kamarádů odnesla domů.
V areálu mě ještě zaujala pěkná fontánka a hlavně zajímavě řešená kavárna. Kávu jsem odložila ale na jindy, protože jsem si to zamířila zpátky dolů do centra.
Po stopách záhadného dolu Richard
Úplně náhodou jsem na mapě zahlédla podzemní expozici dolu Richard, která je přístupná z informačního centra na náměstí. Řekla jsem si, že ve sklepích se alespoň ochladím.
Bývalý důl sídlí dál od středu města a původně se skládal z nějakých čtyřiceti kilometrů chodeb. Já jsem o něm nikdy neslyšela, stejně tak i o tom, že v jeho serpentinách za války sídlila podzemní továrna, v níž pracovali chudáci vězni, protože i Litoměřice měly svůj pracovní tábor, tedy koncentrák. Samozřejmě v továrně dřeli i takzvaní totálně nasazení. V současnosti pak část bývalého dolu slouží coby podzemní úložiště nebezpečných odpadů.
Na prohlídku jsem šla kupodivu sama. Byla jsem odvedena dolů a tam ponechána osudu. V té nejnižší části, která seznamuje s nejstarší historií, jsem se necítila úplně komfortně. Každopádně, jak jsem postupovala nahoru, ten pocit stísněnosti zmizel. Přestože panely týkající se zmíněné továrny rozhodně veselé jsou. Bohužel zde umírali lidé a dost obtížně si lze představit, jak tu mohli vůbec existovat. Celý projekt měl řadu slabin, protože dělníci sabotovali, co mohli a produkce nebyla proto nejkvalitnější. Přesto se zamýšlelo přesunout sem výrobu žárovek firmy Osram, k čemuž už naštěstí nedošlo. Utajený projekt tak zůstal spíše neznámý dodnes, ostatně ho ani nepřipomíná žádný památník. Ten zůstal ve fázi nakresleného projektu, neboť na jeho realizaci chybí peníze.
Poslední část podzemí mi pak přiblížila několika snímky současné úložiště zmíněných odpadů. Při pohledu na ně jsem si vzpomněla na všechny ty vědecko-fantastické filmy, které jsem kdy shlédla.
Značně neobvyklou a o to zajímavější expozici uzavírají fotografie pána, který se v prostorách dolu pohybuje od dětství a snaží se jeho části obrazově zachytit. Vzhledem k tomu, že se jednotlivé chodby postupně propadají, stal se jejich nenahraditelným dokumentátorem.
Dómské náměstí a Katedrála sv. Štěpána
Protože jsem trapně sentimentální, navíc jsem psala o Máchovi a také o něm povídám v knihovnách, rozhodla jsem se opět zajít k domu, v němž zemřel. Vzala jsem to přes Dómské náměstí, kterému soukromě přezdívám malý Vatikán. Chtěla jsem si prohlédnout zmíněnou katedrálu. Bohužel jsem narazila na cedulku – z technických důvodů zavřeno. Konal se v ní totiž pohřeb manželky jistého politika, jak jsem zjistila podle počtu podivných lidí v centru města.
Shodou okolností tento politik bydlí asi deset kroků od bývalého Máchova podnájmu a asi tak dvacet od podniku s názvem Káva s párou, o níž jsem četla jen samou chválu.
Prostředí má upravené hezky, ledová káva mi v bývalé nádražní budově skutečně chutnala, přesto bych úplně netvrdila, že jde o nějak výjimečný podnik. Nicméně pozitivní na tom posezení bylo, že jsem získala příjemné spolustolovníky, s nimiž jsme si povídali o cestování. To už dnes považuji za hodně vzácné, když se cizí lidé jen tak dají do řeči.
Les ve městě
V kavárně jsem dlouho nepobyla, protože jsem spěchala ještě do Severočeské galerie na výstavu „Ve stínu stromů“. Kromě Máchy mám ráda také krajinky malířů devatenáctého století. Pochopitelně průřez tématem nabízel i díla současných tvůrců, z nichž mě upoutala práce Adama Kašpara, který umění daleko starších kolegů posunul do modernější podoby. U jeho „Bílé Opavy“ jsem si říkala, že po dlouhé vidím práci jedince, jenž se zjevně ve škole něco naučil a neunavuje nás červenými kosočtverci na pětimetrové ploše. Zároveň musím zmínit svého oblíbeného malíře Adolfa Kosárka, jehož ztvárnění jakékoliv přírodní scenérie v sobě nese určité tajemství. Vždycky mě donutí přemýšlet nad příběhy, jež se v jeho plátnech skrytě odehrávají.
Samozřejmě výstava prezentuje další díla od Antonína Mánesa, Bedřicha Havránka, Julia Mařáka či Václava Brožíka. Mimochodem lesní výjev neminul ani Viktora Olivu, autora slavného obrazu Piják absintu, který se zjevně alespoň občas vydal z nočního podniku do přírody.
Na litoměřické galerii se mi líbí, že pod pokladnou stojí skříňky na zavazadla a navíc lze z jejího atria projít na parkány, odkud jsem spatřila střechy a dvorky na sebe nalepených domků.
Veslaři
Vzhledem k počasí a také k tomu, že se v Litoměřicích za nádražím konaly veslařské závody, zakončila jsem své putování tentokrát u řeky a asi hodinu pozorovala hemžení sportovců všeho věku. Jde ovšem o malou loděnici, tudíž si fanoušci museli sednout buď na trávu, nebo na jednu z mála laviček. A ze samotného závodu bylo vidět pouze dojíždění do cíle. Přestože jsem už na nějakých mezinárodních závodech fandila jako o život, teprve tady jsem si uvědomila, jak jsou ty lodě neskutečně úzké a dlouhé. Nedokážu si představit, že bych si do nějaké sedla a potom v ní někam odjela. O to víc mě těší, že se stále ještě mladí lidé věnují i něčemu jinému než sociálním sítím. S tímto poznáním jsem spokojeně nastoupila do vlaku domů.
Doprava
Do Litoměřic se dostanete vlakem s přestupem v Lovosicích, nebo v Ústí nad Labem. Výstup je na zastávce Litoměřice město. Odtud se pohodlně pěšky dostanete jak na výstaviště, tak do centra. Regionální jízdenky DÚK platí už z Kralup nad Vltavou, rovněž z České Lípy nebo ze stanice Mělník. V některých případech se vyplatí koupit si rovnou celodenní jízdenku.
Vstupné
Platila jsem 3 x 70 Kč. Nenašla jsem žádnou místní turistickou kartu, která by poskytovala vstupy zdarma nebo se slevou.
Stravování
V ulici, kde se nachází zmíněná galerie, jsem vyzkoušela kebab. Hned naproti najdete, ale i klasickou cukrárnu.
Na hlavním náměstí je samozřejmě otevřeno několik restaurací a kaváren. Počítejte s vyššími cenami, což se týká i „Kávy pod parou“. Litoměřice totiž rádi navštěvují němečtí sousedé.
Zdroj obrázků: M. Bittnerová
Na výstavišti ten den probíhaly i doprovodné akce pro děti, tudíž byl v halách dost hluk a zvířata docela trpěla stresem. Nicméně já jsem si při pohledu na krasavce v klecích uvědomila, že mám doma sice hezké a roztomilé králíky, ale v porovnání s výstavními plemeny bych je musela nazvat pouliční směskou. Pochopitelně bych si jako pokaždé nejméně půlku jejich vystavených kamarádů odnesla domů.
V areálu mě ještě zaujala pěkná fontánka a hlavně zajímavě řešená kavárna. Kávu jsem odložila ale na jindy, protože jsem si to zamířila zpátky dolů do centra.
Po stopách záhadného dolu Richard
Úplně náhodou jsem na mapě zahlédla podzemní expozici dolu Richard, která je přístupná z informačního centra na náměstí. Řekla jsem si, že ve sklepích se alespoň ochladím.
Bývalý důl sídlí dál od středu města a původně se skládal z nějakých čtyřiceti kilometrů chodeb. Já jsem o něm nikdy neslyšela, stejně tak i o tom, že v jeho serpentinách za války sídlila podzemní továrna, v níž pracovali chudáci vězni, protože i Litoměřice měly svůj pracovní tábor, tedy koncentrák. Samozřejmě v továrně dřeli i takzvaní totálně nasazení. V současnosti pak část bývalého dolu slouží coby podzemní úložiště nebezpečných odpadů.
Na prohlídku jsem šla kupodivu sama. Byla jsem odvedena dolů a tam ponechána osudu. V té nejnižší části, která seznamuje s nejstarší historií, jsem se necítila úplně komfortně. Každopádně, jak jsem postupovala nahoru, ten pocit stísněnosti zmizel. Přestože panely týkající se zmíněné továrny rozhodně veselé jsou. Bohužel zde umírali lidé a dost obtížně si lze představit, jak tu mohli vůbec existovat. Celý projekt měl řadu slabin, protože dělníci sabotovali, co mohli a produkce nebyla proto nejkvalitnější. Přesto se zamýšlelo přesunout sem výrobu žárovek firmy Osram, k čemuž už naštěstí nedošlo. Utajený projekt tak zůstal spíše neznámý dodnes, ostatně ho ani nepřipomíná žádný památník. Ten zůstal ve fázi nakresleného projektu, neboť na jeho realizaci chybí peníze.
Poslední část podzemí mi pak přiblížila několika snímky současné úložiště zmíněných odpadů. Při pohledu na ně jsem si vzpomněla na všechny ty vědecko-fantastické filmy, které jsem kdy shlédla.
Značně neobvyklou a o to zajímavější expozici uzavírají fotografie pána, který se v prostorách dolu pohybuje od dětství a snaží se jeho části obrazově zachytit. Vzhledem k tomu, že se jednotlivé chodby postupně propadají, stal se jejich nenahraditelným dokumentátorem.
Dómské náměstí a Katedrála sv. Štěpána
Protože jsem trapně sentimentální, navíc jsem psala o Máchovi a také o něm povídám v knihovnách, rozhodla jsem se opět zajít k domu, v němž zemřel. Vzala jsem to přes Dómské náměstí, kterému soukromě přezdívám malý Vatikán. Chtěla jsem si prohlédnout zmíněnou katedrálu. Bohužel jsem narazila na cedulku – z technických důvodů zavřeno. Konal se v ní totiž pohřeb manželky jistého politika, jak jsem zjistila podle počtu podivných lidí v centru města.
Shodou okolností tento politik bydlí asi deset kroků od bývalého Máchova podnájmu a asi tak dvacet od podniku s názvem Káva s párou, o níž jsem četla jen samou chválu.
Prostředí má upravené hezky, ledová káva mi v bývalé nádražní budově skutečně chutnala, přesto bych úplně netvrdila, že jde o nějak výjimečný podnik. Nicméně pozitivní na tom posezení bylo, že jsem získala příjemné spolustolovníky, s nimiž jsme si povídali o cestování. To už dnes považuji za hodně vzácné, když se cizí lidé jen tak dají do řeči.
Les ve městě
V kavárně jsem dlouho nepobyla, protože jsem spěchala ještě do Severočeské galerie na výstavu „Ve stínu stromů“. Kromě Máchy mám ráda také krajinky malířů devatenáctého století. Pochopitelně průřez tématem nabízel i díla současných tvůrců, z nichž mě upoutala práce Adama Kašpara, který umění daleko starších kolegů posunul do modernější podoby. U jeho „Bílé Opavy“ jsem si říkala, že po dlouhé vidím práci jedince, jenž se zjevně ve škole něco naučil a neunavuje nás červenými kosočtverci na pětimetrové ploše. Zároveň musím zmínit svého oblíbeného malíře Adolfa Kosárka, jehož ztvárnění jakékoliv přírodní scenérie v sobě nese určité tajemství. Vždycky mě donutí přemýšlet nad příběhy, jež se v jeho plátnech skrytě odehrávají.
Samozřejmě výstava prezentuje další díla od Antonína Mánesa, Bedřicha Havránka, Julia Mařáka či Václava Brožíka. Mimochodem lesní výjev neminul ani Viktora Olivu, autora slavného obrazu Piják absintu, který se zjevně alespoň občas vydal z nočního podniku do přírody.
Na litoměřické galerii se mi líbí, že pod pokladnou stojí skříňky na zavazadla a navíc lze z jejího atria projít na parkány, odkud jsem spatřila střechy a dvorky na sebe nalepených domků.
Veslaři
Vzhledem k počasí a také k tomu, že se v Litoměřicích za nádražím konaly veslařské závody, zakončila jsem své putování tentokrát u řeky a asi hodinu pozorovala hemžení sportovců všeho věku. Jde ovšem o malou loděnici, tudíž si fanoušci museli sednout buď na trávu, nebo na jednu z mála laviček. A ze samotného závodu bylo vidět pouze dojíždění do cíle. Přestože jsem už na nějakých mezinárodních závodech fandila jako o život, teprve tady jsem si uvědomila, jak jsou ty lodě neskutečně úzké a dlouhé. Nedokážu si představit, že bych si do nějaké sedla a potom v ní někam odjela. O to víc mě těší, že se stále ještě mladí lidé věnují i něčemu jinému než sociálním sítím. S tímto poznáním jsem spokojeně nastoupila do vlaku domů.
Doprava
Do Litoměřic se dostanete vlakem s přestupem v Lovosicích, nebo v Ústí nad Labem. Výstup je na zastávce Litoměřice město. Odtud se pohodlně pěšky dostanete jak na výstaviště, tak do centra. Regionální jízdenky DÚK platí už z Kralup nad Vltavou, rovněž z České Lípy nebo ze stanice Mělník. V některých případech se vyplatí koupit si rovnou celodenní jízdenku.
Vstupné
Platila jsem 3 x 70 Kč. Nenašla jsem žádnou místní turistickou kartu, která by poskytovala vstupy zdarma nebo se slevou.
Stravování
V ulici, kde se nachází zmíněná galerie, jsem vyzkoušela kebab. Hned naproti najdete, ale i klasickou cukrárnu.
Na hlavním náměstí je samozřejmě otevřeno několik restaurací a kaváren. Počítejte s vyššími cenami, což se týká i „Kávy pod parou“. Litoměřice totiž rádi navštěvují němečtí sousedé.
Zdroj obrázků: M. Bittnerová
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Společnost
Křtíme, čteme, podporujeme
Rakovina dutiny ústní postihne stovky Čechů ročně. Poznejte příznaky
Lucie Ernestová: Miluj svůj život 2027
Lago di Garda: Italský rekordman vás okouzlí svou malebností
Téměř 92 000 marných pokusů dovolat se pomoci: Krizové lince hrozí zánik
Slyšet Havla. Český rozhlas připomene dvojí výročí nově objevenými nahrávkami
Jak pracuje AI
Zpráva z hořící laboratoře: Výzkum pidimozku
S umělou inteligencí lze mluvit jako s člověkem
Šok z umělé inteligence
David Copperfield má kulatiny
Osvědčené verše z pradávné Mateřídoušky
100 let od narození Ludvíka Vaculíka
Sta let by se dožil Fidel Castro
Neviditelné pasti očima autorek: Co nás drží v šachu a jak najít cestu ven?
Jak překonat autismus
3 lahodné smoothie drinky: Osvěžení plné vitamínů
Narodí se morče znova? Úvaha o smrti
Muzeum války 1866: Na Chlumu ožívá největší bitva českého území
Mikulovské muzeum slaví 100 let výstavou o tom, co návštěvník běžně nevidí
Další články v rubrice Společnost
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.