ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
sobota 11.4.2026, svátek má
Izabela
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Jak jsem se měl před půlstoletímRobinson Zpěvák Petr Novák, já a náhrobní kámen vlakovkyVečírekMilane Špačku, tak už vylezSlaměný vdovec
Nejčtenější za 14 dní
Nová výstava v Kutné Hoře odhaluje příběh slavné mincovnyÓdy na Ostrov pokladů a Roberta Prague Film Festival 2026: V kině Pilotů se bude nahlížet „za obraz“Milionový Jan Zrzavý objektem lupuCo funguje, napodobíme? Příklad z HollywooduMéně známé počiny devadesátníka Zdeňka SvěrákaProjekt SOUSEDSKÝ KOUS aneb Sníme si to všichni!Jedno horké indické léto: Proměny a bolesti bengálské společnostiMarná lásky snahaAngličtinářkou na Západočeské univerzitěCo mě v březnu zaujalo na NetflixuKdyž se Velikonoce (ne)povedou aneb svátky mezi tradicí a bizárem
85 roků by bylo spisovateli Jiřímu Navrátilovi
25.09.2024 Ivo Fencl Literatura
Spisovatel Jiří Navrátil (1939-2019) by se dožil v neděli 22. září pětaosmdesátky. Zemřel před pěti lety, zjara 2019. Někde mám jeho vizitku a stojí na ní „promovaný filolog“. Byl dlouholetým redaktorem nakladatelství Mladá fronta, prozaikem a posléze taky básníkem.
Setkal jsem se s ním teprve v Celetné 11, kde prý kdysi duchové roztrhali spiritistu Ulrycha a kde v letech devadesátých sídlilo nakladatelství Hynek, do něhož odešel po epizodě, kdy pracoval jako kronikář v senátu. Stali jsme se přáteli, napsali spolu knížečku Ranní sny do tehdy existující edice Tvary a on sám prosadil ve stejné edici zveřejnění mé prózy Smíš zůstat mrtev. Během procházek Prahou mi taky ukázal dům, ve kterém žil již jako chlapec (byl synem soudce), ale původem byl až z Valašského Meziříčí, Kyjova, Kelčan a Holešova a v metropoli žil teprve od roku 1948.
Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (1962) a jen chvíli pracoval jako průvodce v Památníku národního písemnictví a zaměstnanec Městské knihovny, kde taky poznal knihovnu pojízdnou. Do nakladatelství nastoupil roku 1965 roku 1997 odtud odcházel po dvaatřicet letech nerad. V nakladatelství Hynek pracoval v letech 1997-2001 a domu nesporně pomohl, ale těšil se do důchodu. S manželkou hodně navštěvovali divadlo, a třebaže Navrátil napsal jen jedinou hru, a to ještě televizní, právě divadlem hodně žil. Byl to ještě kulturní člověk ve smyslu „starých dobrých časů“, jeho literární styl je cizelovaný a v některých aspektech připomíná styl Ladislava Fukse. Vzpomínám na příhodu, která Navrátila vyvedla z míry jenom na chvíli, ale důkladně. Arnošt Lustig, když se vrátil, navštívil s oprávněnou jistotou a plný euforie, že vydá své knihy, také nakladatelství Hynek, přičemž Navrátil neodolal a řekl mi (těsně po této návštěvě): „Domníváš se, že jsem já horší spisovatel?“
Ano, každé srovnávání je vždy ošemetné, ale uvědomil jsem si, že mě to skutečně na chvíli napadlo. Navrátil byl obecně zaskočen kreditem „navrátilců“, kteří snadno vydali cokoli, a mj. Arnošta Lustiga kritizoval za to, že své staré knihy přepisuje.
V nakladatelství Hynek seděl proti paní Brabcové a velice mu vyhovovalo, že měl volné středy. Majitel domu Petr Sacher byl velkodušný, a když tyto středy skončily, Jiřímu se to pochopitelně nelíbilo. Na druhé straně se mi svěřil, že když je sám doma (jeho žena ještě také chodila do zaměstnání), nemá stání. Ne vždy se dokázal soustředit na psaní, a když jsem ho poznal, dokonce překvapivě odložil prózu a psal cyklus veršů do časopisů Literární noviny i Tvar. Zveřejněny jsou pouze tam a knižně doposud nevyšly, ačkoli si to zasluhují; Navrátil je všechny vydal pod pseudonymem Petr Dapit a nesly se přibližně v tomto duchu (úryvek z básně City moje - studii k poemě Dým z března 1997 - zveřejněné Literárkami 14. července 1999):
bože bože v jakém je to všechno propojení domyslet se nechce
bože bože proč se takhle spletli proč já proč já dýmu unik…
bože bože vyčítat si záměnu tu hroznou do smrti své budu
bože bože proč je bratr můj už mrtvý a proč já proč já žiju…
o čem přesvědčit se pozůstalé snaží co nám bez ustání namlouvají
vím že nejsou to až tak pádné směrodatné důvody a argumenty
vím však taky že bratrova smrt ve sklepě nestojí jen na nich
konce nedohlédnu nikdy nikdy nikdy nesložím ten obraz celý
dým mně ošleh tváře víčka spálil mysl oslepil mi zasáh duši
nevěděl jsem nevím co po takhle křivolakém mládí přijde
nevěděl jsem mevím že mi Emil Juliš bude k dýmu listy psáti
nevěděl jsem nevím že se s dýmem Arnoštovi lágr zase vrátí
nevěděl jsem nevím že se za odlivu potkám taky s Jeseninem…
Navrátil se mi o tragické smrti svého bratra opakovaně zmiňoval a podle všeho si ji nejen vyčítal. Považoval ji za vraždu a domníval se, že měla ve věci prsty StB. Dokonce se snad domníval, že zemřít měl on sám.
Navrátil zveřejnil mezi lety 1969 a 2013 dvanáct knih a jeden výbor z povídek. Takřka do konce sedmdesátých let si vystačil s rodným Valašskem, kam jsou situovány jak romány, tak povídky. V osmdesátých letech vydal už pouze dva romány, odmlčel se a roku 2000 přišel s prózou o básníku Jeseninovi, jehož city se prolínají s citovými chvěními Navrátilova vlastního mládí. Je to ryzí fikce, byť základní fakta Jeseninova života (a jeho sebevražda) odpovídají.
Poslední Navrátilova kniha Sirotci z války je podle všeho už starším textem, její základ patrně vznikl už v letech šedesátých a odlesk oné doby, kdy se začalo mluvit o Kafkovi či absurdním dramatu, z jejích řádek vystupuje. Knihu mi věnoval na valné hromadě Obce spisovatelů a bylo to bohužel naposled, co jsem ho viděl. Byl to asi nejcitlivější muž-gentleman, kterého jsem poznal, a úsek jeho stálé citové situace možná dobře vystihne má krátka vzpomínka na slova o spisovateli Viktoru Fischlovi (1912-2006), kterého si vážil: „A ta paní redaktorka si to, Ivo, neuhlídala a ujelo jí taky nějaké to hrubější slovo, ale to neměla, vždyť pan Fischl je člověkem noblesním, tak to se nehodilo.“ A Jiří Navrátil, chci tím naznačit, sice nebyl žádný Mirek Dušín, ale patřil ještě mezi redaktory, jací dnes fakticky chybějí. Prahl objevovat mladé tvůrce a taky po nich šel. Bral je vážně a radil distingovaně. Nesnažil se knihy vytvářet spolu s nimi, ale chápal, že existuje cosi, čemu říkal nikoli sám „vidění“. „On má zase jiné to, ehm, vidění,“ říkával. Je patrně nedoceněn, protože nezařaditelný, a má-li být jeho dílo zapomenuto, zůstává otázkou pouze někomu. Aspoň část toho díla totiž velmi silně žije.
Sirotci z války - Jiří Navrátil | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví
Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (1962) a jen chvíli pracoval jako průvodce v Památníku národního písemnictví a zaměstnanec Městské knihovny, kde taky poznal knihovnu pojízdnou. Do nakladatelství nastoupil roku 1965 roku 1997 odtud odcházel po dvaatřicet letech nerad. V nakladatelství Hynek pracoval v letech 1997-2001 a domu nesporně pomohl, ale těšil se do důchodu. S manželkou hodně navštěvovali divadlo, a třebaže Navrátil napsal jen jedinou hru, a to ještě televizní, právě divadlem hodně žil. Byl to ještě kulturní člověk ve smyslu „starých dobrých časů“, jeho literární styl je cizelovaný a v některých aspektech připomíná styl Ladislava Fukse. Vzpomínám na příhodu, která Navrátila vyvedla z míry jenom na chvíli, ale důkladně. Arnošt Lustig, když se vrátil, navštívil s oprávněnou jistotou a plný euforie, že vydá své knihy, také nakladatelství Hynek, přičemž Navrátil neodolal a řekl mi (těsně po této návštěvě): „Domníváš se, že jsem já horší spisovatel?“
Ano, každé srovnávání je vždy ošemetné, ale uvědomil jsem si, že mě to skutečně na chvíli napadlo. Navrátil byl obecně zaskočen kreditem „navrátilců“, kteří snadno vydali cokoli, a mj. Arnošta Lustiga kritizoval za to, že své staré knihy přepisuje.
V nakladatelství Hynek seděl proti paní Brabcové a velice mu vyhovovalo, že měl volné středy. Majitel domu Petr Sacher byl velkodušný, a když tyto středy skončily, Jiřímu se to pochopitelně nelíbilo. Na druhé straně se mi svěřil, že když je sám doma (jeho žena ještě také chodila do zaměstnání), nemá stání. Ne vždy se dokázal soustředit na psaní, a když jsem ho poznal, dokonce překvapivě odložil prózu a psal cyklus veršů do časopisů Literární noviny i Tvar. Zveřejněny jsou pouze tam a knižně doposud nevyšly, ačkoli si to zasluhují; Navrátil je všechny vydal pod pseudonymem Petr Dapit a nesly se přibližně v tomto duchu (úryvek z básně City moje - studii k poemě Dým z března 1997 - zveřejněné Literárkami 14. července 1999):
bože bože v jakém je to všechno propojení domyslet se nechce
bože bože proč se takhle spletli proč já proč já dýmu unik…
bože bože vyčítat si záměnu tu hroznou do smrti své budu
bože bože proč je bratr můj už mrtvý a proč já proč já žiju…
o čem přesvědčit se pozůstalé snaží co nám bez ustání namlouvají
vím že nejsou to až tak pádné směrodatné důvody a argumenty
vím však taky že bratrova smrt ve sklepě nestojí jen na nich
konce nedohlédnu nikdy nikdy nikdy nesložím ten obraz celý
dým mně ošleh tváře víčka spálil mysl oslepil mi zasáh duši
nevěděl jsem nevím co po takhle křivolakém mládí přijde
nevěděl jsem mevím že mi Emil Juliš bude k dýmu listy psáti
nevěděl jsem nevím že se s dýmem Arnoštovi lágr zase vrátí
nevěděl jsem nevím že se za odlivu potkám taky s Jeseninem…
Navrátil se mi o tragické smrti svého bratra opakovaně zmiňoval a podle všeho si ji nejen vyčítal. Považoval ji za vraždu a domníval se, že měla ve věci prsty StB. Dokonce se snad domníval, že zemřít měl on sám.
Navrátil zveřejnil mezi lety 1969 a 2013 dvanáct knih a jeden výbor z povídek. Takřka do konce sedmdesátých let si vystačil s rodným Valašskem, kam jsou situovány jak romány, tak povídky. V osmdesátých letech vydal už pouze dva romány, odmlčel se a roku 2000 přišel s prózou o básníku Jeseninovi, jehož city se prolínají s citovými chvěními Navrátilova vlastního mládí. Je to ryzí fikce, byť základní fakta Jeseninova života (a jeho sebevražda) odpovídají.
Poslední Navrátilova kniha Sirotci z války je podle všeho už starším textem, její základ patrně vznikl už v letech šedesátých a odlesk oné doby, kdy se začalo mluvit o Kafkovi či absurdním dramatu, z jejích řádek vystupuje. Knihu mi věnoval na valné hromadě Obce spisovatelů a bylo to bohužel naposled, co jsem ho viděl. Byl to asi nejcitlivější muž-gentleman, kterého jsem poznal, a úsek jeho stálé citové situace možná dobře vystihne má krátka vzpomínka na slova o spisovateli Viktoru Fischlovi (1912-2006), kterého si vážil: „A ta paní redaktorka si to, Ivo, neuhlídala a ujelo jí taky nějaké to hrubější slovo, ale to neměla, vždyť pan Fischl je člověkem noblesním, tak to se nehodilo.“ A Jiří Navrátil, chci tím naznačit, sice nebyl žádný Mirek Dušín, ale patřil ještě mezi redaktory, jací dnes fakticky chybějí. Prahl objevovat mladé tvůrce a taky po nich šel. Bral je vážně a radil distingovaně. Nesnažil se knihy vytvářet spolu s nimi, ale chápal, že existuje cosi, čemu říkal nikoli sám „vidění“. „On má zase jiné to, ehm, vidění,“ říkával. Je patrně nedoceněn, protože nezařaditelný, a má-li být jeho dílo zapomenuto, zůstává otázkou pouze někomu. Aspoň část toho díla totiž velmi silně žije.
Sirotci z války - Jiří Navrátil | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Ticho, které zůstalo v dlaních: Březnové ohlédnutí
Angličtinářkou na Západočeské univerzitě
Jedno horké indické léto: Proměny a bolesti bengálské společnosti
Ódy na Ostrov pokladů a Roberta
Milionový Jan Zrzavý objektem lupu
Děloha může vydělat i půl milionu, ale čtvrt stačilo
Nejedlý dědečkem - a co z toho vzniklo
Radovy Šlápoty a výstřiky
Memy a mýty československého národa
Bezohledná architektura čínského mocenského vzestupu
Zamilovaný román z poštovního prostředí aneb HARAŠ!
Mezi barvami a tichem: Co mi únorové knihy prozradily o světě i mně samé
Svět, kam příliš často nenahlížíme
Griša - zkáza a naděje
Griša - Bouře a vzdor
Griša - světlo a stíny
Jsi moje
Marná lásky snaha
Perla
Kingovské příběhy Ronalda Malfiho
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.