ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
středa 15.4.2026, svátek má
Anastázie
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Jak jsem se měl před půlstoletímRobinson Zpěvák Petr Novák, já a náhrobní kámen vlakovkyVečírekMilane Špačku, tak už vylezSlaměný vdovec
Nejčtenější za 14 dní
Nová výstava v Kutné Hoře odhaluje příběh slavné mincovnyProjekt SOUSEDSKÝ KOUS aneb Sníme si to všichni!Co funguje, napodobíme? Příklad z HollywooduAngličtinářkou na Západočeské univerzitěKdyž se Velikonoce (ne)povedou aneb svátky mezi tradicí a bizáremJeff Beal v Praze: Světová premiéra hudby k vizionářskému MetropolisDvousetletý Gustave MoreauTicho, které zůstalo v dlaních: Březnové ohlédnutíMilovník knih v roli kataOperace Viking: Série o českých špionech za studené válkyIgráček slaví padesátiny. Přejeme všechno nejlepší!Mezinárodní týdny tance slaví 40 let: v dubnu do Prahy přijedou soubory z Evropy
Lovecraft očima Michela Houellebecka
07.10.2024 Ivo Fencl Literatura
Michel Houellebecq (*1956) roku 1991 debutoval knihou literatury faktu o americkém spisovateli Howardu Phillipsi Lovecraftovi (1890-1937). Sestává z esejů Jiný svět, Úderné techniky a Holokaust. Teprve pár let nato se Houellebecq světově proslavil. Jeho první dílo vychází u nás teprve teď na podzim 2024 - a v čase, kdy už o „HPL“ bylo napsáno i vybádáno daleko, daleko víc.
Souhlasme, nějak podobně to bude. Ale vědomostní posun nemůže být záminka k zametení 35 let staré úvahy. Uvažování jedné spřízněné duše o její souputnici. To bychom jinak nepřipomněli osm nejlepších Lovecraftových próz, jak je svazek hrdě vypisuje: Volání Cthulhu (1926), Barva z kosmu (1927), Hrůza v Dunwichi (1928), Šepot v temnotách (1930), V horách šílenství (1931), Sny v čarodějnickém domě (1932), Stín nad Innsmouthem (1932), Stín z času (1934).
Který z těch hororů (všem bude sto let) je nejděsivější? Dle Houellebecqa Stín nad Innsmouthem. Líčí genetickou degeneraci atakující pokožku a schopnost vyslovovat samohlásky. Pak následuje rozklad oběhového a dýchacího systému. Pak… Jenže nejde o tento námět. Klíčem je prazvláštnost zpracování. Roli pak hraje až maniakální autorova záliba v detailech i jeho čidla zvládající nahodit kvalitní vývoj dramatu. Obě dvě ty záležitosti činí četbu povídky takřka nesnesitelnou.
Houellbecq míní: „Jako Immanuel Kant chtěl Lovecraft postavit základy morálky, které nebudou platit pro lidi, nýbrž veškeré rozumné bytosti kosmu.“ I psal fantastiku a psal ji velmi často dobře a souběžně nás nutkavě prahl vyděsit. Nás, tak jako sebe, v čemž tkvěl až masochismus. Ale na rozdíl od většiny předchozích autorů žánru se HPL zaměřil na hrůzy ze všech hrůz nejobjektivnější a oproštěné od pochybných psychologických konotací. Freudovu učení se vysmíval a měl ho za dětinský symbolismus. Byl materialista a to není v rozporu s tím, že odmalička prahl po své vlastní mytologii, která by pádný smysl poskytla i třeba (a citujme) „bytostem z plynu spirálních mlhovin“.
„Vedle hudebnosti a vedle kromobyčejné záliby ve sladkostech mají Kant a Lovecraft další společné rysy,“ vystihuje Michel Houellebecq jednu výseč záhady. Na oba padlo podezření, že tak docela nejsou lidmi. Asi přece byli, kdo ví, ale i solitér z Královce (filozof Kant), i samotář z Providence (autor obskurní beletrie) se shodli v heroické vůli přeskočit lidstvo.
Těžko říct, zda i Kant, ale Lovecraft je nenáviděl, a to navzdory tomu, nakolik gentlemansky býval shovívavý ke konvenujícím mu jednotlivcům. I s nimi si však nejradši pouze dopisoval.
„Svět mě tak unavuje,“ napsal jednou, „že mě už nedokáže zaujmout nic, co by neobsahovalo aspoň dvě vraždy na stránku nebo to nepojednávalo o nepopsatelných hrůzách jiných vesmírů.“ V čem byl problém? Vlastně nikde. Podobně jako u nás Jaroslav Foglar odmítl HPL dospět.
Příčily se mu hodnoty dospělého světa a Houellebecq některé vyjmenovává ze své vlastní perspektivy. „Princip reality. Princip rozkoše. Principy soutěživosti. Nepřetržité výzvy. Sex. Princip společenského postavení.“
Taky náboženství měl ctnostný Lovecraft za pouhou sladkou iluzi a na Zemi žilo od začátku věků dodnes jen málo mužů do takové míry sycených „absolutní nicotou“ veškerého lidského snažení. Nu, a i jeho dětinskost je zřejmá - a v Lovecraftově díle nenarazíte ani na jediné slovo o penězích.
„Nenajdeme sebemenší zmínku o finanční situaci postav. Absolutně ho to nezajímá,“ upozorňuje fascinovaně Houellebeck. A co dobro a zlo a morálka? City? Podle Lovecraftova názoru jde o smyšlenky, a to - prvořadě - viktoriánské. Realitu, která jím přesto plně prostupovala, cítil jen co čirý egoismus. A to kosmicky chladný. Už roku 1918 si zaznamenal, že racionalismus „minimalizuje význam života a objem štěstí“ a vede - v mnoha případech - k sebevraždě. Potřeboval snít. I proto je četba děl tohoto materialisty rovna útěše a tou útěchou je především těm, kdo cítí averzi k životu.
„Jako většina nakažených jsem objevil Lovecrafta v šestnácti, a to prostřednictvím kamaráda,“ říká Houellbecq. Prý to pro něj představovalo šok. Netušil prý do toho momentu, čeho je literatura schopna. „A stále o tom pochybuji,“ poněvadž na Lovecraftovi ulpívá až cosi neliterárního. Jaké je řešení této záhady?
Psaní próz nebyla Lovecraftova neustálá priorita. Odstupoval od práce opakovaně a raději se do ní nikterak nenutil. Ze zkušenosti chápal, že jsou výsledky horší, když se moří, a... „Už jsem téměř rozhodnut přestat s povídkami,“ píše roku 1925 v dopise, „a toužím pouze snít, zachce-li se mi, aniž bych se vyrušoval čímkoli tak vulgárním jako zaznamenávat sen a připravovat ho k prachsprostému publikování. Ano. Došel jsem k závěru, že literatura není pro gentlemana vhodný úkol.“
Z lidských pocitů Lovecrafta vedle strachu zajímal ještě úžas - a snažil se velice obětavě uvést čtenáře až do kataleptických stavů morbidní fascinace. Vše ostatní… To leželo na podlaze pod ním odříznuto břitvou - a nijak se nemýlí v tom, že autentičnosti není bez dobrovolné zaslepenosti. Píše: „V umění nemá smysl brát zřetel na chaotičnost světa, protože chaos je tak naprostý, že ho není jakýkoli text s to vypovědět ani přibližně.“
Člověka, když to čte, pochopitelně napadne, zda neměl obroušenu vnímavost, ale to sotva. Následovně líčí tetě první dojmy z New Yorku, kde ještě předtím nikdy nebyl. „Málem… jsem estetickým vytržením omdlel. Vždyť… Ona večerní scenérie s nesčetnými světly mrakodrapů a blyštícími se odrazy a světly lodí… Třpytící se socha Svobody nalevo a jiskřivý oblouk Brooklynského mostu napravo: bylo to mocnější než sny o starověkých legendách, než verše o babylonském ohni. A pak se přidávala divná světla a přidávaly se podivné zvuky z přístavu, kam míří všechny lodě světa. Troubení mlžných rohů, lodní zvony a v dáli skřípot rumpálů. Vidiny dalekých břehů Indie. Bože, ach, udělej, abych dokázal vyjádřit kouzlo scény.“
Snil prý většinu života o plavbě přes tento Atlantik a návštěvě Anglie i celé „staré“ Evropy, ale pouť nikdy neuskutečnil. A tak (dumá H) nikdy nezvíme, co by - teprve - cítil a jak by se vyjadřoval před Notre Dame v Chartres.
Už jinou věcí je, jak hleděl do ulic Yorku po nějakém čase, když tam opravdu žil, a je tomu právě sto let, co se (3. 3. 1924) do této megapole přiženil.
Jeho paní měla šestnáctiletou dceru, ale rozvedla se a vztahu nic nebránilo. Kromě Lovecraftovy povahy. Následovaly dva roky, po které se nechával vydržovat chotí, zatímco „hledal zaměstnání“. Sháněl je ale nejspíš natolik gentlemanským způsobem, že nestál nikomu ani za odpověď, a jak se říká v Houellebecqově knížce, „s tržní ekonomikou nebyl kompatibilní“.
Zase tak mu to nevadilo a v dubnu 1926 se vrátil k tetám do Providence. Teprve měl vytvořit svá nesmrtelná díla.
Úplným závěrem studie zkusil Michel Houellebecq ne ospravedlnit, ale vysvětlit Lovecraftův rasismus. Neuspěl. A jen dokládá, že HPL mj. navštívil čtvrť zvanou Lower East Side a příteli Belknapu Longovi po té zkušenosti suše napsal: „Organické tvory, kteří straší v té ohavné stoce, ani při nejlepší představivosti nejde označit za lidi. Je to monstrózní a nejasná kombinace člověka a améby.“
Žertoval? Těžko říct. A jinde každopádně zhurta dodává: „Doufám, že to skončí válkou… To pak teprve ukážeme árijskou sílu a provedeme masovou vědeckou deportaci… Z ní se nepůjde vyvázat. Odsud nebude návratu.“
Adolfa Hitlera nepokrytě obdivoval (ovšemže ve třicátých letech) a měl ho za „elementární sílu povolanou k obnově evropské kultury“. Nu, a nenapsal-li článeček Hitler je gentleman Ferdinand Peroutka (a nenapsal), mohl jej napsat i podepsat právě Lovecraft. A příteli Belknapu Longovi, později pobaveně nazývanému „Lovecraftova oběžnice“, se nijak nehanbil napsat, že je slabochem a přiznává to a slabošství bude i příčina, proč obdivuje sílu.
Ale tu neviděl v nacismu. Politika ho nezajímala. Síla byla pro Lovecrafta „mezi vesmíry“ a doslova píše: „Prastaří byli. Jsou. A Prastaří i navždycky budou. Ne v prostorách, které známe, ale v prostorách mezi… To Oni jsou prvotní, bez rozměru, mocní a klidní.
Člověk panuje, ale teď. Kdysi vládli Oni a brzy budou zase tady… Po létě přijde zima a po zimě léto. Trpělivě čekají a zase budou kralovat.“
A Michel Houellebecq k tomu píše: „Všechny sentimentální myšlenky se v moderní době rozsypaly. Dnes by platil za vyvrhele víc než kdy jindy. Čistota, cudnost, věrnost, slušnost… se staly jenom směšnými stigmaty. Hodnota každé bytosti se dnes měří jenom ekonomickou efektivností a erotickým potenciálem, tedy přesně tím, co Lovecraft nesnášel nejvíc.“
Dobře. Ale jeho povídky jsou zaklínadla a miliardu kilometrů daleko od imprese. Byl tvrdý, jasný a studoval vědy vlastní doby. Jeho texty pak mají přesnost pitvy a „dramatická struktura těch lepších je bohatá a jeho narativní postupy jsou odvážné,“ konstatuje Michel H. „A nestačilo by to, ale v jádru cítíme tlak stravující vnitřní síly.“
Což je tečka, nechci ale zapomenout ani na mladou generaci a (tím) úvod Stephena Kinga. Navozuje tuto myšlenku. „Literatura, zejména fantastická, je jako jeskyně. Čtenáři se tu se svými spisovateli skrývají před životem a lížeme si jizvy v podobných útočištích. Připravujeme se na další bitvu ve skutečném světě a potřeba podobných míst nikdy nepoleví, ale nejcennější jsou ve zranitelných letech mezi třináctým a sedmnáctým rokem, kdy většina čtenářů zažívá jedno až nebezpečně hluché místo. Bod, kdy knihy dětství už odložili a ještě nedrží ty dospělé… Jak víme, hodně dětí onu mezeru nejde.“
H. P. Lovecraft. Proti světu, proti životu. Ilustrovala Sabina Chalupová. Z francouzského originálu H. P. Lovecraft: Contre le monde, contre la vie přeložil Alan Beguivin. Předmluvu napsal Stephen King a přeložil ji Roman Tilcer. Ve společnosti Albatros Media vydalo nakladatelství Vyšehrad v Praze na podzim roku 2024. 112 stran.
H. P. Lovecraft: Proti světu, proti životu - Michel Houellebecq
Který z těch hororů (všem bude sto let) je nejděsivější? Dle Houellebecqa Stín nad Innsmouthem. Líčí genetickou degeneraci atakující pokožku a schopnost vyslovovat samohlásky. Pak následuje rozklad oběhového a dýchacího systému. Pak… Jenže nejde o tento námět. Klíčem je prazvláštnost zpracování. Roli pak hraje až maniakální autorova záliba v detailech i jeho čidla zvládající nahodit kvalitní vývoj dramatu. Obě dvě ty záležitosti činí četbu povídky takřka nesnesitelnou.
Houellbecq míní: „Jako Immanuel Kant chtěl Lovecraft postavit základy morálky, které nebudou platit pro lidi, nýbrž veškeré rozumné bytosti kosmu.“ I psal fantastiku a psal ji velmi často dobře a souběžně nás nutkavě prahl vyděsit. Nás, tak jako sebe, v čemž tkvěl až masochismus. Ale na rozdíl od většiny předchozích autorů žánru se HPL zaměřil na hrůzy ze všech hrůz nejobjektivnější a oproštěné od pochybných psychologických konotací. Freudovu učení se vysmíval a měl ho za dětinský symbolismus. Byl materialista a to není v rozporu s tím, že odmalička prahl po své vlastní mytologii, která by pádný smysl poskytla i třeba (a citujme) „bytostem z plynu spirálních mlhovin“.
„Vedle hudebnosti a vedle kromobyčejné záliby ve sladkostech mají Kant a Lovecraft další společné rysy,“ vystihuje Michel Houellebecq jednu výseč záhady. Na oba padlo podezření, že tak docela nejsou lidmi. Asi přece byli, kdo ví, ale i solitér z Královce (filozof Kant), i samotář z Providence (autor obskurní beletrie) se shodli v heroické vůli přeskočit lidstvo.
Těžko říct, zda i Kant, ale Lovecraft je nenáviděl, a to navzdory tomu, nakolik gentlemansky býval shovívavý ke konvenujícím mu jednotlivcům. I s nimi si však nejradši pouze dopisoval.
„Svět mě tak unavuje,“ napsal jednou, „že mě už nedokáže zaujmout nic, co by neobsahovalo aspoň dvě vraždy na stránku nebo to nepojednávalo o nepopsatelných hrůzách jiných vesmírů.“ V čem byl problém? Vlastně nikde. Podobně jako u nás Jaroslav Foglar odmítl HPL dospět.
Příčily se mu hodnoty dospělého světa a Houellebecq některé vyjmenovává ze své vlastní perspektivy. „Princip reality. Princip rozkoše. Principy soutěživosti. Nepřetržité výzvy. Sex. Princip společenského postavení.“
Taky náboženství měl ctnostný Lovecraft za pouhou sladkou iluzi a na Zemi žilo od začátku věků dodnes jen málo mužů do takové míry sycených „absolutní nicotou“ veškerého lidského snažení. Nu, a i jeho dětinskost je zřejmá - a v Lovecraftově díle nenarazíte ani na jediné slovo o penězích.
„Nenajdeme sebemenší zmínku o finanční situaci postav. Absolutně ho to nezajímá,“ upozorňuje fascinovaně Houellebeck. A co dobro a zlo a morálka? City? Podle Lovecraftova názoru jde o smyšlenky, a to - prvořadě - viktoriánské. Realitu, která jím přesto plně prostupovala, cítil jen co čirý egoismus. A to kosmicky chladný. Už roku 1918 si zaznamenal, že racionalismus „minimalizuje význam života a objem štěstí“ a vede - v mnoha případech - k sebevraždě. Potřeboval snít. I proto je četba děl tohoto materialisty rovna útěše a tou útěchou je především těm, kdo cítí averzi k životu.
„Jako většina nakažených jsem objevil Lovecrafta v šestnácti, a to prostřednictvím kamaráda,“ říká Houellbecq. Prý to pro něj představovalo šok. Netušil prý do toho momentu, čeho je literatura schopna. „A stále o tom pochybuji,“ poněvadž na Lovecraftovi ulpívá až cosi neliterárního. Jaké je řešení této záhady?
Psaní próz nebyla Lovecraftova neustálá priorita. Odstupoval od práce opakovaně a raději se do ní nikterak nenutil. Ze zkušenosti chápal, že jsou výsledky horší, když se moří, a... „Už jsem téměř rozhodnut přestat s povídkami,“ píše roku 1925 v dopise, „a toužím pouze snít, zachce-li se mi, aniž bych se vyrušoval čímkoli tak vulgárním jako zaznamenávat sen a připravovat ho k prachsprostému publikování. Ano. Došel jsem k závěru, že literatura není pro gentlemana vhodný úkol.“
Z lidských pocitů Lovecrafta vedle strachu zajímal ještě úžas - a snažil se velice obětavě uvést čtenáře až do kataleptických stavů morbidní fascinace. Vše ostatní… To leželo na podlaze pod ním odříznuto břitvou - a nijak se nemýlí v tom, že autentičnosti není bez dobrovolné zaslepenosti. Píše: „V umění nemá smysl brát zřetel na chaotičnost světa, protože chaos je tak naprostý, že ho není jakýkoli text s to vypovědět ani přibližně.“
Člověka, když to čte, pochopitelně napadne, zda neměl obroušenu vnímavost, ale to sotva. Následovně líčí tetě první dojmy z New Yorku, kde ještě předtím nikdy nebyl. „Málem… jsem estetickým vytržením omdlel. Vždyť… Ona večerní scenérie s nesčetnými světly mrakodrapů a blyštícími se odrazy a světly lodí… Třpytící se socha Svobody nalevo a jiskřivý oblouk Brooklynského mostu napravo: bylo to mocnější než sny o starověkých legendách, než verše o babylonském ohni. A pak se přidávala divná světla a přidávaly se podivné zvuky z přístavu, kam míří všechny lodě světa. Troubení mlžných rohů, lodní zvony a v dáli skřípot rumpálů. Vidiny dalekých břehů Indie. Bože, ach, udělej, abych dokázal vyjádřit kouzlo scény.“
Snil prý většinu života o plavbě přes tento Atlantik a návštěvě Anglie i celé „staré“ Evropy, ale pouť nikdy neuskutečnil. A tak (dumá H) nikdy nezvíme, co by - teprve - cítil a jak by se vyjadřoval před Notre Dame v Chartres.
Už jinou věcí je, jak hleděl do ulic Yorku po nějakém čase, když tam opravdu žil, a je tomu právě sto let, co se (3. 3. 1924) do této megapole přiženil.
Jeho paní měla šestnáctiletou dceru, ale rozvedla se a vztahu nic nebránilo. Kromě Lovecraftovy povahy. Následovaly dva roky, po které se nechával vydržovat chotí, zatímco „hledal zaměstnání“. Sháněl je ale nejspíš natolik gentlemanským způsobem, že nestál nikomu ani za odpověď, a jak se říká v Houellebecqově knížce, „s tržní ekonomikou nebyl kompatibilní“.
Zase tak mu to nevadilo a v dubnu 1926 se vrátil k tetám do Providence. Teprve měl vytvořit svá nesmrtelná díla.
Úplným závěrem studie zkusil Michel Houellebecq ne ospravedlnit, ale vysvětlit Lovecraftův rasismus. Neuspěl. A jen dokládá, že HPL mj. navštívil čtvrť zvanou Lower East Side a příteli Belknapu Longovi po té zkušenosti suše napsal: „Organické tvory, kteří straší v té ohavné stoce, ani při nejlepší představivosti nejde označit za lidi. Je to monstrózní a nejasná kombinace člověka a améby.“
Žertoval? Těžko říct. A jinde každopádně zhurta dodává: „Doufám, že to skončí válkou… To pak teprve ukážeme árijskou sílu a provedeme masovou vědeckou deportaci… Z ní se nepůjde vyvázat. Odsud nebude návratu.“
Adolfa Hitlera nepokrytě obdivoval (ovšemže ve třicátých letech) a měl ho za „elementární sílu povolanou k obnově evropské kultury“. Nu, a nenapsal-li článeček Hitler je gentleman Ferdinand Peroutka (a nenapsal), mohl jej napsat i podepsat právě Lovecraft. A příteli Belknapu Longovi, později pobaveně nazývanému „Lovecraftova oběžnice“, se nijak nehanbil napsat, že je slabochem a přiznává to a slabošství bude i příčina, proč obdivuje sílu.
Ale tu neviděl v nacismu. Politika ho nezajímala. Síla byla pro Lovecrafta „mezi vesmíry“ a doslova píše: „Prastaří byli. Jsou. A Prastaří i navždycky budou. Ne v prostorách, které známe, ale v prostorách mezi… To Oni jsou prvotní, bez rozměru, mocní a klidní.
Člověk panuje, ale teď. Kdysi vládli Oni a brzy budou zase tady… Po létě přijde zima a po zimě léto. Trpělivě čekají a zase budou kralovat.“
A Michel Houellebecq k tomu píše: „Všechny sentimentální myšlenky se v moderní době rozsypaly. Dnes by platil za vyvrhele víc než kdy jindy. Čistota, cudnost, věrnost, slušnost… se staly jenom směšnými stigmaty. Hodnota každé bytosti se dnes měří jenom ekonomickou efektivností a erotickým potenciálem, tedy přesně tím, co Lovecraft nesnášel nejvíc.“
Dobře. Ale jeho povídky jsou zaklínadla a miliardu kilometrů daleko od imprese. Byl tvrdý, jasný a studoval vědy vlastní doby. Jeho texty pak mají přesnost pitvy a „dramatická struktura těch lepších je bohatá a jeho narativní postupy jsou odvážné,“ konstatuje Michel H. „A nestačilo by to, ale v jádru cítíme tlak stravující vnitřní síly.“
Což je tečka, nechci ale zapomenout ani na mladou generaci a (tím) úvod Stephena Kinga. Navozuje tuto myšlenku. „Literatura, zejména fantastická, je jako jeskyně. Čtenáři se tu se svými spisovateli skrývají před životem a lížeme si jizvy v podobných útočištích. Připravujeme se na další bitvu ve skutečném světě a potřeba podobných míst nikdy nepoleví, ale nejcennější jsou ve zranitelných letech mezi třináctým a sedmnáctým rokem, kdy většina čtenářů zažívá jedno až nebezpečně hluché místo. Bod, kdy knihy dětství už odložili a ještě nedrží ty dospělé… Jak víme, hodně dětí onu mezeru nejde.“
H. P. Lovecraft. Proti světu, proti životu. Ilustrovala Sabina Chalupová. Z francouzského originálu H. P. Lovecraft: Contre le monde, contre la vie přeložil Alan Beguivin. Předmluvu napsal Stephen King a přeložil ji Roman Tilcer. Ve společnosti Albatros Media vydalo nakladatelství Vyšehrad v Praze na podzim roku 2024. 112 stran.
H. P. Lovecraft: Proti světu, proti životu - Michel Houellebecq
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Rebecca Campbell: Karty pradávných kamenů
Marně vzpomínám na Zoru
Námořník z domu s cimbuřím
Ticho, které zůstalo v dlaních: Březnové ohlédnutí
Angličtinářkou na Západočeské univerzitě
Jedno horké indické léto: Proměny a bolesti bengálské společnosti
Ódy na Ostrov pokladů a Roberta
Milionový Jan Zrzavý objektem lupu
Děloha může vydělat i půl milionu, ale čtvrt stačilo
Nejedlý dědečkem - a co z toho vzniklo
Radovy Šlápoty a výstřiky
Memy a mýty československého národa
Bezohledná architektura čínského mocenského vzestupu
Zamilovaný román z poštovního prostředí aneb HARAŠ!
Mezi barvami a tichem: Co mi únorové knihy prozradily o světě i mně samé
Svět, kam příliš často nenahlížíme
Griša - zkáza a naděje
Griša - Bouře a vzdor
Griša - světlo a stíny
Jsi moje
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.