ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pondělí 12.10.2026, svátek má
Marcel
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Rudolfův (po)hřebChvála čiré radostiPůvod psaní, Páral a jiné svízeleNa cestěU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška
Nejčtenější za 14 dní
Pokusnej Motýlek otevírá tabu autoimunitních onemocnění i cestu k sebepřijetíKonec pohádky?Osud budoucího filozofa KlímyRakovina dutiny ústní postihne stovky Čechů ročně. Poznejte příznakyJak psal Klíma Ladislav svá dramataVyšel televizní scénář seriálu Bouře stoletíKřtíme, čteme, podporujemeStříbrná svatba České republiky a Cinema CityDěsy MUDr. Emila TrévalaAntarktida, Arktida, kačeři a strýc SkrblíkKonec zrcadlového bludištěDnes máme výročí: 9. 10. se narodil Vladimír Menšík
Náročný den
12.10.2024 Renata Šindelářová Próza
Svou práci veterinární asistentky miluju, a to i přestože se občas do řady dobře končících případů propašuje smutná tragédie. Postupně jsem si na to zvykla. Rozlišuju situace.
Pokud jde o starého psa, který mě pohledem plným utrpení prosí o rychlý konec, není to vlastně tak strašné. Milosrdnost úkonu otupí jeho děsivý úděl. Naopak mě napadlo, že v tomhle jsme ke zvířatům vstřícnější než k lidem, kteří běžně nemají podobnou možnost volby.
Horší případ nastává, když se na vyšetřovacím stole ocitne mládě. Pokud se tak navíc přihodí zbytečně, kvůli lidské ignoranci, hlouposti či neopatrnosti, vzbudí to ve mně vždycky stejnou negativní reakci. Pohrdání. Nenávist k majiteli, který to dopustil. Přestože vím, že nemůže být z principu krutý, když přivedl miláčka k nám; nepatří do sorty skutečných trýznitelů zvířat. Jen těžko svůj hněv ovládám, takže se pro jistotu vyhýbám očnímu kontaktu, nevydržela bych mlčet.
Soustředím se na tvář svého šéfa, zažehávám v jeho výrazu naději. Vždycky existuje šance, že veterinář ještě přijde na nějaký další nápad, jak pacienta vyrvat z náruče smrti. Bezvýhradně Kryštofovi věřím, obdivuju ho. Je to jedinečný diagnostik, dokonalý chirurg a navíc výjimečně citlivý a ohleduplný muž. Se svými pacienty soucítí a k lidským klientům se chová výhradně zdvořile – dokonce i k těm, kteří si to podle mě vůbec nezaslouží.
Dnešní ordinační hodiny zpestřuje vpád zřízence ostrovského útulku. S sebou táhne hubeného, velmi zanedbaného psa střední velikosti, srst samý šrám a žmolek, jedno ucho mu plápolá kolem hlavy jako vlajka napůl žerdi. Celou čekárnu a následně ordinaci naplňuje nezaměnitelný pach nekrotizující tkáně. Zcela zřejmě je zapotřebí amputace.
Ošetřovatel rychle vysvětluje situaci. Pes se už nějakou dobu potuluje mezi Horní Blatnou a Abertamy, je bez obojku, čip nemá, nikdo ho nezná. Odchytili ho policajti a odvezli k nim do Ostrova. Jejich péče ale nestačí, je potřeba ho pečlivě ošetřit, ověřit, zda nemá vzteklinu, poté po uzdravení naočkovat.
„Tak ukaž, podíváme se, co se ti stalo,“ obrací se Kryštof na chlupáče, který si ho nedůvěřivě prohlíží. Z hrdla se dere výhružné zavrčení.
„Choval se agresivně?“ ověřuje lékař u jeho doprovodu.
„Dal nám zabrat. Zatím je dost vyděšený.“
„Tak ho radši nejdřív trochu zklidníme. Bereniko, připrav sedator,“ nařizuje.„Bude mít tak kolem dvaceti kilo,“ odhaduje, aby mohl spočítat dávku.
Za čtvrt hodiny se všichni tři skláníme nad spícím a už pouze jednouchým psem. Zvíře má po celém těle několik zranění, většinou čerstvých. Kryštof rány pečlivě čistí. „Musel se někde porvat, tohle mu způsobily jiné zuby,“ soudí. Ukazuje na pohmožděná místa. „Tohle spíš vypadá jako od nějaké tyče. Ale jako tulák se nenarodil, musel být na řetězu, podívejte na ten sedřený, olysalý krk. Nohy má přitom stavěné dobře, kosti jsou pevné, takže ve štěněcím věku byl živený správně. Teď mu budou tak dva a půl až tři roky.“
Kdyby pacient nevypadal tak zuboženě, byla by to vlastně moc krásná, zlatohnědá border kolie sprsknutá s labradorským retrívrem. Takový pes má předpoklady pro přátelskou náturu, inteligenci, lovecké pudy a potřebu dostatku pohybu. Těžko soudit o agresivitě, to už záleží na jeho předešlých zkušenostech. Ke svým zraněním mohl přijít pouze v sebeobraně.
„Myslím, že bude vychovatelnej,“ potvrzuje mé myšlenky ošetřovatel.
„Akorát že bez toho ucha si ho nikdo nevezme. Ten zůstane v útulku až do důchodu,“ předpovídá mu se zachmuřeným výrazem sudičky, jež navzdory svému přesvědčení musí vyřknout zápornou věštbu.
Začínám tušit, že mi tahle věta uvízne v hlavě a s úpornou paličatostí se tam bude držet hodně, hodně dlouho. Probíhá to tak vždycky, když mám dojem, že bych mohla zvířeti pomoci.
Po skončení ordinační doby uklízíme s Kryštofem ordinaci. Lékař přerovnává krabičky léků, které jsme v rychlosti vytáhli ze skříňky a nevrátili zpět. Já se chopím kýblu s hadrem. Operační i vyšetřovací stůl sice otíráme po každém pacientovi, přesto je potřeba ho na konci pracovního dne důkladně vydezinfikovat. Setřít se musí také podlaha.
Při práci pokukuju po svém nadřízeném. Vypadá roztomile, jak se soustředí na přepočítávání lahviček před chystanou objednávkou. V plášti mu to sluší, působí důležitě – čímž se ovšem potvrzuje pouze fakt, že podléhám syndromu uniforem. Kryštofa si přitom vážím především za jeho laskavost a obětavost. Tenhle chlap ztělesňuje všechny moje představy nejen o ideálním muži, ale o ideálním člověku vůbec.
Všimne si, že ho sleduju, a zarazí se. „Promiň, nevnímal jsem. Potřebovala jsi něco?“ Dívá se na mě svýma laskavýma očima, a aniž by to tušil, rozechvívá ve mně nejistotu. Obvykle se nestarám o to, jak vypadám, ale když na mě spočine jeho pohled, najednou si uvědomuju, co všechno jsem mohla dnes ráno udělat lépe. Vyčesat si vlasy vysoko, protože mi jednou podobný účes pochválil. Nanést na víčka trochu vínové barvy, protože ta krásně kontrastuje s mými zelenými duhovkami…
„Ne, nic,“ vyrazím ze sebe a vracím se k práci.
Úryvek z románu Vlků se nebojím
Zajímavosti o knize
Hodnocení na databázi knih
Soustředím se na tvář svého šéfa, zažehávám v jeho výrazu naději. Vždycky existuje šance, že veterinář ještě přijde na nějaký další nápad, jak pacienta vyrvat z náruče smrti. Bezvýhradně Kryštofovi věřím, obdivuju ho. Je to jedinečný diagnostik, dokonalý chirurg a navíc výjimečně citlivý a ohleduplný muž. Se svými pacienty soucítí a k lidským klientům se chová výhradně zdvořile – dokonce i k těm, kteří si to podle mě vůbec nezaslouží.
Dnešní ordinační hodiny zpestřuje vpád zřízence ostrovského útulku. S sebou táhne hubeného, velmi zanedbaného psa střední velikosti, srst samý šrám a žmolek, jedno ucho mu plápolá kolem hlavy jako vlajka napůl žerdi. Celou čekárnu a následně ordinaci naplňuje nezaměnitelný pach nekrotizující tkáně. Zcela zřejmě je zapotřebí amputace.
Ošetřovatel rychle vysvětluje situaci. Pes se už nějakou dobu potuluje mezi Horní Blatnou a Abertamy, je bez obojku, čip nemá, nikdo ho nezná. Odchytili ho policajti a odvezli k nim do Ostrova. Jejich péče ale nestačí, je potřeba ho pečlivě ošetřit, ověřit, zda nemá vzteklinu, poté po uzdravení naočkovat.
„Tak ukaž, podíváme se, co se ti stalo,“ obrací se Kryštof na chlupáče, který si ho nedůvěřivě prohlíží. Z hrdla se dere výhružné zavrčení.
„Choval se agresivně?“ ověřuje lékař u jeho doprovodu.
„Dal nám zabrat. Zatím je dost vyděšený.“
„Tak ho radši nejdřív trochu zklidníme. Bereniko, připrav sedator,“ nařizuje.„Bude mít tak kolem dvaceti kilo,“ odhaduje, aby mohl spočítat dávku.
Za čtvrt hodiny se všichni tři skláníme nad spícím a už pouze jednouchým psem. Zvíře má po celém těle několik zranění, většinou čerstvých. Kryštof rány pečlivě čistí. „Musel se někde porvat, tohle mu způsobily jiné zuby,“ soudí. Ukazuje na pohmožděná místa. „Tohle spíš vypadá jako od nějaké tyče. Ale jako tulák se nenarodil, musel být na řetězu, podívejte na ten sedřený, olysalý krk. Nohy má přitom stavěné dobře, kosti jsou pevné, takže ve štěněcím věku byl živený správně. Teď mu budou tak dva a půl až tři roky.“
Kdyby pacient nevypadal tak zuboženě, byla by to vlastně moc krásná, zlatohnědá border kolie sprsknutá s labradorským retrívrem. Takový pes má předpoklady pro přátelskou náturu, inteligenci, lovecké pudy a potřebu dostatku pohybu. Těžko soudit o agresivitě, to už záleží na jeho předešlých zkušenostech. Ke svým zraněním mohl přijít pouze v sebeobraně.
„Myslím, že bude vychovatelnej,“ potvrzuje mé myšlenky ošetřovatel.
„Akorát že bez toho ucha si ho nikdo nevezme. Ten zůstane v útulku až do důchodu,“ předpovídá mu se zachmuřeným výrazem sudičky, jež navzdory svému přesvědčení musí vyřknout zápornou věštbu.
Začínám tušit, že mi tahle věta uvízne v hlavě a s úpornou paličatostí se tam bude držet hodně, hodně dlouho. Probíhá to tak vždycky, když mám dojem, že bych mohla zvířeti pomoci.
Po skončení ordinační doby uklízíme s Kryštofem ordinaci. Lékař přerovnává krabičky léků, které jsme v rychlosti vytáhli ze skříňky a nevrátili zpět. Já se chopím kýblu s hadrem. Operační i vyšetřovací stůl sice otíráme po každém pacientovi, přesto je potřeba ho na konci pracovního dne důkladně vydezinfikovat. Setřít se musí také podlaha.
Při práci pokukuju po svém nadřízeném. Vypadá roztomile, jak se soustředí na přepočítávání lahviček před chystanou objednávkou. V plášti mu to sluší, působí důležitě – čímž se ovšem potvrzuje pouze fakt, že podléhám syndromu uniforem. Kryštofa si přitom vážím především za jeho laskavost a obětavost. Tenhle chlap ztělesňuje všechny moje představy nejen o ideálním muži, ale o ideálním člověku vůbec.
Všimne si, že ho sleduju, a zarazí se. „Promiň, nevnímal jsem. Potřebovala jsi něco?“ Dívá se na mě svýma laskavýma očima, a aniž by to tušil, rozechvívá ve mně nejistotu. Obvykle se nestarám o to, jak vypadám, ale když na mě spočine jeho pohled, najednou si uvědomuju, co všechno jsem mohla dnes ráno udělat lépe. Vyčesat si vlasy vysoko, protože mi jednou podobný účes pochválil. Nanést na víčka trochu vínové barvy, protože ta krásně kontrastuje s mými zelenými duhovkami…
„Ne, nic,“ vyrazím ze sebe a vracím se k práci.
Úryvek z románu Vlků se nebojím
Zajímavosti o knize
Hodnocení na databázi knih
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Próza
Rudolfův (po)hřeb
U nosu
Rada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška
Tisíckrát pozdravujeme tebe
Pánská volenka
Pomsta
Otylka
Úkryt
Pšouk
Manifestoval jsem
Jak jsem se měl před půlstoletím
Zpěvák Petr Novák, já a náhrobní kámen vlakovky
Milane Špačku, tak už vylez
Poslední autobus ujel...
Výslech
Soused psychopat
Stockholmský styl
Opít ji růží!
Školím, školíš, školíme
„Ale zrovna tam může mít milence, kdo ví…“
Další články v rubrice Próza
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.