ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
středa 30.4.2025, svátek má
Blahoslav
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Otcovi psí smrt (druhý díl)Otcovi psí smrt (díl první)Tři hořkosladké básněUpíří kousnutí A p o k a l y p s aNad ránem svítá
Nejčtenější za 14 dní
Mučivý thriller V pasti - s Anthonym Hopkinsem a Billem SkarsgårdemKnížka o Babičce a její autorce je mistrovské díloDalajlámova Moudrost štěstíKVÍZ: Dramatická úmrtí našich celebritTip na výlet: Zahraniční klenot SanssouciKrajina vlků – Místo činu: RolavaNicolas Cage v psychologickém thrilleru THE SURFERStories / Příběhy – Bohemia balet představil nový repertoárHrady CZ po 20.Jana Kirschner, Lenny a Krásný ztráty LiveGolden Kids od zítřka opět spoluKapela Cirku La Putyka – nové album na vinylu i online
O momentu dospění
25.10.2024 Ivo Fencl Literatura
Dospělý jedinec není jednoznačně definován. A přerod od dítěte neproběhne za vteřinu. Je pozvolný. Ale… Zpětně si přesto vybavujeme chvíle, kdy to s námi hnulo.
Každopádně dospělost souvisí s přijetím odpovědnosti za vlastní život. Ale za úplně celý?
Ano, celý. Jak ovšem poznáme, že jsme odpovědnostně už posbírali všechny jeho fazety? A jsou přece mnozí lidé (známe je), kteří si žijí dál a dál, aniž fakticky dospěli. Někteří procházejí svět následkem toho neúspěšně, ale jiní úspěšně. Taky díky tomu. Dospěl Bradbury?
A čtete-li biografii básníka Nezvala (roku 2024 vyšla jedna od Krystyny Wanatowiczové a bude nepochybně oceněna), skutečný moment dospění toho muže sotva najdeme.
Ta kniha naopak zdůrazňuje, že se na letní prázdniny vracíval z Prahy do domu rodičů v Brně, kde ve svém pokojíku nejpilněji pracoval: psal a propadal se zpátky do dětství, které si v sobě ale v mnohém uchovával permanentně a všude.
Zvláště muži někdy dospívají pozdě. Ale k otázce konkrétní odpovědnosti a jejího přijetí.
Problém nelze zúžit pouze na přístup k vydělávání peněz, ale když to uděláme, dostaneme každopádně jednu definici. Člověk dospěl, již se nenechává živit.
Sám jsem podobný moment zažil ve čtyřiadvaceti. Anebo první a možná nejpodstatnější z více těchto momentů. Je pravda, že předtím jsem byl dva roky na vojně a více let vysokých školách, což bych jako ryzí dítě také nezvládl, ale normálně pracovat jsem začal na podzim roku 1988, což je šestatřicet let.
Stal jsem se kartografem a pohyboval se díky tomu velmi volně v přírodě, ale i jako jeden ze šroubků při tvorbě map. Bavilo mě to? Zprvu ne moc. Práci jsem bral jako nutné zlo a jinak jsem si četl a snil jsem a bavil se a také ledacos psal… a ještě byl omámen světem.
Začátkem roku 1989 mě šéf přeřadil z jisté obce do obce jiné a říkejme jí Újezd. Dodám, že to tenkrát nejinak chodilo - u geodézie. Geodet K či X žil celý týden na lokalitě a nevracel se domů a dnes je to nepředstavitelné a lidé se mi smějí, když o tom vyprávím. I proto, že jsem obětí jejich smíchu, zachytil jsem románově ty vzpomínky na onen čas a sadu zvratů. Na jistou iniciaci, kdy už jsem konečně přestal být jen kluk a začal být i muž. Anebo z podstatné části. A líčím, jak jsem se potkal s novým kolegou a nakolik jsem zprvu „jel“ v původní koleji. Žil jsem dál svými sny a nebyl (dostatečně) odpovědný. Nevysmíval jsem se vlastní práci, to ani trochu ne, ale situace by výsměchu napomáhala. Roku 1989 sice došlo k převratu, jak víme, ale teprve v listopadu, zatímco v lednu se vše teprve kulo. Chystalo. A došlo mj. i na tzv. Palachův týden. Zprávy dorazily taky do Újezda, kde jsme pracovali, i když já laxně, zatímco kolega a kamarád Jan Prokop s větší vážností. Ale ano, každý jsme měli vedle práce vlastní zájmy, takže Honza cvičil na kytaru a zpíval a dnes je člen kapely Brutus. Tu hudbu a literární pokusy jsme nicméně negenerovali v pracovní době a naopak spíš vyhlíželi kontroly, které se vynořovaly v šéfově podobě. Šlo však i o dobu, kdy bylo pracovat ještě povinné a jinak jste se stali tzv. příživníkem. V občanském průkazu jsem povolání musel mít a nebál se o něj, i když jsem někdy trochu švindloval. Nebál jsem se o práci ze dvou důvodů. Z ještě klučičí naivity a kvůli vědomí oné „povinnosti“.
Když se začal vrbit Palachův týden 1989, sledovali jsme bouře v Praze z dvou zdrojů. Z oficiálních a z Hlasu Ameriky. Lišilo se to. Rozhodl jsem se i proto, že musím část situace okusit na vlastní kůži, a udělal to rádoby fikaně. Z lokality jsme občas - přece jen - zajížděli domů, a to vždy ve středu odpoledne; ale ve čtvrtek ráno bylo nutno být zpátky na pracovišti. Vracíval jsem se tím pádem ranním vlakem do Újezda u Cerhovic a toho čtvrtka jsem nevystoupil. Vlak se mnou pokračoval až do Prahy a udělal jsem si výlet. Byl jsem v antikvariátech, v davech, prožil ledacos a večer se vrátil na venkov, kde „chcípl pes“. Ano, prošlo mi to. Jen kolega Honza se tvářil zaraženě a dotčeně. Chvíli se mnou nemluvil.
Z jedné strany mě chápal a neudal, ale taky jsme spolu vážně mluvili a začal jsem se možná měnit. Nebo byla proměna ještě rychlejší a měla i další důvody? Je těžké analyzovat zpětně veškeré vlastní pohnutky a znáte možná situaci, kdy si pamatujete, co jste kdysi dělali, ale už ani nechápete, proč a jak jste mohli. A některé věci se špatně vysvětlují pouze na stránce. Napsal jsem formou románu vzpomínky a zahrnul do nich i vlastní sny a některé vymyšlené situace. Zpracoval jsem tím vlastně celou řadu šoků, které má osobnost prodělala roku 1989, a když o nich teď čtu, je zřetelné, že ony momenty každý další čtenář pochopí trochu jinak. Ano, začal jsem si vážit práce. Ano, na pracovišti je výhrou mít i vzor. Ale… Svět není jednoduchý, ale spíše šílený, a podobný přerod, jako jsem prodělal já, je ve čtyřiadvaceti ještě obrovské dobrodružství. I proto bych se tam rád vrátil, ale v čase nelze cestovat. Jenom skrze vzpomínky.
Úryvek z knihy
Knihu můžete zakoupit např. v síti Kosmas
A čtete-li biografii básníka Nezvala (roku 2024 vyšla jedna od Krystyny Wanatowiczové a bude nepochybně oceněna), skutečný moment dospění toho muže sotva najdeme.
Ta kniha naopak zdůrazňuje, že se na letní prázdniny vracíval z Prahy do domu rodičů v Brně, kde ve svém pokojíku nejpilněji pracoval: psal a propadal se zpátky do dětství, které si v sobě ale v mnohém uchovával permanentně a všude.
Zvláště muži někdy dospívají pozdě. Ale k otázce konkrétní odpovědnosti a jejího přijetí.
Problém nelze zúžit pouze na přístup k vydělávání peněz, ale když to uděláme, dostaneme každopádně jednu definici. Člověk dospěl, již se nenechává živit.
Sám jsem podobný moment zažil ve čtyřiadvaceti. Anebo první a možná nejpodstatnější z více těchto momentů. Je pravda, že předtím jsem byl dva roky na vojně a více let vysokých školách, což bych jako ryzí dítě také nezvládl, ale normálně pracovat jsem začal na podzim roku 1988, což je šestatřicet let.
Stal jsem se kartografem a pohyboval se díky tomu velmi volně v přírodě, ale i jako jeden ze šroubků při tvorbě map. Bavilo mě to? Zprvu ne moc. Práci jsem bral jako nutné zlo a jinak jsem si četl a snil jsem a bavil se a také ledacos psal… a ještě byl omámen světem.
Začátkem roku 1989 mě šéf přeřadil z jisté obce do obce jiné a říkejme jí Újezd. Dodám, že to tenkrát nejinak chodilo - u geodézie. Geodet K či X žil celý týden na lokalitě a nevracel se domů a dnes je to nepředstavitelné a lidé se mi smějí, když o tom vyprávím. I proto, že jsem obětí jejich smíchu, zachytil jsem románově ty vzpomínky na onen čas a sadu zvratů. Na jistou iniciaci, kdy už jsem konečně přestal být jen kluk a začal být i muž. Anebo z podstatné části. A líčím, jak jsem se potkal s novým kolegou a nakolik jsem zprvu „jel“ v původní koleji. Žil jsem dál svými sny a nebyl (dostatečně) odpovědný. Nevysmíval jsem se vlastní práci, to ani trochu ne, ale situace by výsměchu napomáhala. Roku 1989 sice došlo k převratu, jak víme, ale teprve v listopadu, zatímco v lednu se vše teprve kulo. Chystalo. A došlo mj. i na tzv. Palachův týden. Zprávy dorazily taky do Újezda, kde jsme pracovali, i když já laxně, zatímco kolega a kamarád Jan Prokop s větší vážností. Ale ano, každý jsme měli vedle práce vlastní zájmy, takže Honza cvičil na kytaru a zpíval a dnes je člen kapely Brutus. Tu hudbu a literární pokusy jsme nicméně negenerovali v pracovní době a naopak spíš vyhlíželi kontroly, které se vynořovaly v šéfově podobě. Šlo však i o dobu, kdy bylo pracovat ještě povinné a jinak jste se stali tzv. příživníkem. V občanském průkazu jsem povolání musel mít a nebál se o něj, i když jsem někdy trochu švindloval. Nebál jsem se o práci ze dvou důvodů. Z ještě klučičí naivity a kvůli vědomí oné „povinnosti“.
Když se začal vrbit Palachův týden 1989, sledovali jsme bouře v Praze z dvou zdrojů. Z oficiálních a z Hlasu Ameriky. Lišilo se to. Rozhodl jsem se i proto, že musím část situace okusit na vlastní kůži, a udělal to rádoby fikaně. Z lokality jsme občas - přece jen - zajížděli domů, a to vždy ve středu odpoledne; ale ve čtvrtek ráno bylo nutno být zpátky na pracovišti. Vracíval jsem se tím pádem ranním vlakem do Újezda u Cerhovic a toho čtvrtka jsem nevystoupil. Vlak se mnou pokračoval až do Prahy a udělal jsem si výlet. Byl jsem v antikvariátech, v davech, prožil ledacos a večer se vrátil na venkov, kde „chcípl pes“. Ano, prošlo mi to. Jen kolega Honza se tvářil zaraženě a dotčeně. Chvíli se mnou nemluvil.
Z jedné strany mě chápal a neudal, ale taky jsme spolu vážně mluvili a začal jsem se možná měnit. Nebo byla proměna ještě rychlejší a měla i další důvody? Je těžké analyzovat zpětně veškeré vlastní pohnutky a znáte možná situaci, kdy si pamatujete, co jste kdysi dělali, ale už ani nechápete, proč a jak jste mohli. A některé věci se špatně vysvětlují pouze na stránce. Napsal jsem formou románu vzpomínky a zahrnul do nich i vlastní sny a některé vymyšlené situace. Zpracoval jsem tím vlastně celou řadu šoků, které má osobnost prodělala roku 1989, a když o nich teď čtu, je zřetelné, že ony momenty každý další čtenář pochopí trochu jinak. Ano, začal jsem si vážit práce. Ano, na pracovišti je výhrou mít i vzor. Ale… Svět není jednoduchý, ale spíše šílený, a podobný přerod, jako jsem prodělal já, je ve čtyřiadvaceti ještě obrovské dobrodružství. I proto bych se tam rád vrátil, ale v čase nelze cestovat. Jenom skrze vzpomínky.
Úryvek z knihy
Knihu můžete zakoupit např. v síti Kosmas
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
AI v rukou Martina Petišky
Knížka o Babičce a její autorce je mistrovské dílo
O mém vztahu k upírům
Krajina vlků – Místo činu: Rolava
Vinnetouův odkaz
Dokonalá vražda a jiné povídky Miroslava Macka
FOTOCITÁTY přímo z duše
Březnové čtení: Od napětí k vnitřnímu klidu
Sny podle Stephena Kinga
Kouřové zrcadlo – pátrání po tajemném artefaktu pro Rudolfa II.
Mácha neumře
Historky z podsvětí filozofie s nádechem popkultury
Václav Křivanec a jeho čtyři bestsellery
Tarotové krajiny pro tiché a přemýšlivé vykladače
Strašidelno, zvláště filmové, podle Antonína Tesaře
Karel Švanda a jeho Fantomy
Ode dneška Kunderova Totožnost v audio
Desatero smyslů? Copak jich nemáme jen pět?
Jak být přirozeně krásnější?
Únorové knižní okénko
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.