Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Tiráž ...  Dnes je  sobota 9.11.2024, svátek má Bohdan 

Hledej

Spolupracujeme

www.alpress.cz

www.argo.cz

www.bioscop.cz

www.bontonfilm.cz

www.botanicka.cz

www.divadlodisk.cz

www.divadlonavinohradech.com

www.divadloviola.cz

www.dokoran.cz

www.epocha.cz

www.hostbrno.cz

www.jota.cz

www.knihykazda.cz

www.literarnistrom.cz

www.mestskadivadlaprazska.cz

www.ngprague.cz

www.supraphononline.cz

www.svandovodivadlo.cz


Můj pokus dospět aneb Palachův týden 1989

25.10.2024   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Můj pokus dospět aneb Palachův týden 1989Úryvek ze zcela nové knihy... 

Jedna dívka okolo mě dokonce vlekla brečící batole. „Rozejděte se; jinak se vystavujete nebezpečí-nebezpečí-nebezpečí,“ plil amplión slova jako oblázky a škaredě skučel. Nakonec zachrčel a zmlkl. Svatý Václav jen zíral a já to všechno viděl. Ale chtěl jsem víc a horečně se prodíral do Štěpánské. „Bože, tohle?“ Byli tu. Poprvé jsem je spatři živé. Vyskakovali z policejních vozů, které se přiřítily, a nebyli to muži, ale ještě kluci. Takže si hráli. Bicí komando. Měli obušky.
„Jakešovi Šmoulové!“ řval děda vedle mě. „Jakešovi Šmoulové!“ chytili se sloganu ostatní. Bílé přilby zaryčely jako smečka nadržených psů a koček. Vzájemně se hecovali a rozněcovali. Tu mě chytila za ruku nějaká dívka. Všichni se navzájem chytali a původní odpor k davu jsem už necítil. Nakonec… Není úžasné být součástkou převratu?
A přece jsem až do toho momentu neuznával otročinu jedince v mraveništi. Dav běsnil. Nějaký kluk mě chytil za druhou ruku a byli jsme už propojeni tři: já, holka, on. Stál jsem mezi ním a dívkou jako pánem bohem vybraný zajatec, ale netrčeli jsme tam naštěstí dlouho a byli jsme kousíčkem živoucího řetězu. Ne kůly plotu. „V jednotě - je - síla!“ řval ten kluk a já sebou reflexivně škubl. Chtěl jsem se přece světu vytrhnout. Pozdě.
Ani dívce jsem se nevytrhl. Její prsty se staly překvapivými svěráky. Vlasy jí padaly na černou zimní bundu a do tváře jsem jí neviděl, protože ji odvracela. Zvláštní byl gigantický žlutý hřeben, který křečovitě svírala prsty, jako by jím hodlala sekat. Hlasy okolo opakovaly heslo o síle a jednotě. Esenbák nás okřikl. Řetězy nakonec vždycky povolují a taky tenhle praskl a vrhlo se proti nám nadržené bicí komando. Švík. Švík. Už to jelo! Bili a bili. Najednou kupodivu všecko zmlklo. Jakési mládě v bílé bundě se kutálelo po dlažbě. Provokatér? Pochybuji. Krev klukovi rudě zastříkala tvář. Omdlel. Dva příslušníci komanda ho vlekli ke šmoulímu autu a ostatní komandéři do nás mydlili. Řetěz doopravdy pukl, ale průrvou šel do akce mladík. Zvláštní se mi zdálo, že má stejně prošívanou bundu jako zajatý a bezděky mě napadlo: Zlatá pražská mládež? Hned jsem myšlenku zapudil. „Fašisti!“ ryčel jiný mládenec. Tak ho sebrali.
Jeho dvojníka mezitím spolkla pohotová černá sanitka. „Takhle se dělá revoluce,“ zaslechl jsem dívčí alt. Stála tu ona bruneta a nedržela už mě. Paže si založila na pevných prsou a třískanici sledovala s nadhledem. Disponovala zvláštně mandlovou pletí. „Co je?“ hlesl jsem. „Provokatéři,“ kývla. A já: „Blbina.“
Vtom napodobila můj plzeňský přízvuk: „Hošánku!“ Dívala se mi zblízka do očí, až mě zamrazilo jako v ledové pohádce. Stála uprostřed vřavy jako vzpřímený vykřičník a opakovala: „Provokují. Je - jich - plná - Praha.“ Probodávala mě temnýma očima Leonardovy Mony a já povídám: „Jsem tu o-my-lem.“ A sehrál jsem etudu, jako bych si zapaloval cigaretu. Zničehonic se mi vybavilo mrtvé ticho Újezda, kde jsem právě měl pracovat. A převraty? Prvořadě akce občanů hlavních měst. Naprosto není pravda, že města ničí city, a dějiny kráčejí Paříží a ne geodety nezmapovanými končinami venkova. Přesto či právě proto se mi zastesklo po kýčovitě zanedbaných zahradách, zasněných Ladových domečcích. Není každá samota lepší než vřava? Jak jen se to ale říká? Talent se rodí v tichu, příšeří. Charakter v proudu světla.
Není ale lépe daleko od hlučících stád? Mrkl jsem na hodinky. Sandymu podle všeho právě padla. Nebýt náhlého nápadu, sedím i já v bezpečí kamrlíku a rudou pastelkou ryji do čtvrtky: odpovědně vybarvuji střechy stodol, zatímco dusají po dlažbě matičky Prahy dějiny. A co?
Jsou dějiny víc než kolega a přítel? Ale není spíš Újezd venkovská rakev? A právě při vzpomínce na tamní kočky se mnou smýkl dav a dotlačil mě osudově k dívce. Opakoval jsem truchlivě: „Vážně! Jsem tu omylem.“ Pohotově a pohodově opáčila: „Já taky.“
Lhala? Stála uprostřed vřavy nezúčastněně a vzrušovala mě. Podobala se mi postojem a nefilmovala nic. Ani nefingovala. Byla svá. „Jsem z Plzně.“ „Já z Berouna. Sabrina.“ Usmála se divně a dav nás opět poponesl jako lodičky. Bylo čtvrt a mělo už být půl. Uchopil nás zástup co teplé moře a smýkl našimi mladými těly k domu potravin a vážně jsme se stávali potravou. Vedle ječela hysterická paní: „Lidi, v Opletalce skopali dvanáctiletýho kluka!“ Tu jsem spatřil další kordón.
Očividně se nás pokoušeli odříznout od ostatních. „Necítíš, jak je to divadlo připravené?“ zašeptala mi svůdná Berouňanka. „Chceš bejt loutkou? To já nikdá. Jsou pouhý majetek.“ Jenže jsem se slyšel, jak křičím: „Možná jsme majetek, ale je to aspoň Průšo, ne?“ A dodnes nevím, nakolik vážně jsem to říkal, ale vášnivě určitě. A tohle byla odveta za Únor čtyřicet osm a valila se. Lidi vstoupili do ulic a mezi lidmi i napůl utopená, nepřítomná dívka mimo přístav, která to celé - jako pravá pražská čarodějka - snad ovládala telepaticky. Nebo si to myslela. Dělala pitvorná zednářská znamení a mumlala: „Jen hlupák vstoupí bez pozvání, jen hlupák mluví bez optání, jen idiot věří tomu, v co se věřit nedá.“
Zničehonic mě dav od Sabriny odřízl… Najednou jsem stál uprostřed skupinky v centru Václaváku a řítilo se proti mně pět rozběsněných Jakešových Šmoulů. A bili. Už třetí rána mě srazila. Ještě si kopli. Mohl jsem být rád, že nebylo těch petard víc. Hnali mě s rukama za zády k výkladní skříni domu potravin, kde vyčkával policejní autobus, a s rukama za hlavou se o kapotu opíralo asi deset rozkročených mladíků. Hlavně mladé můžete jako kriminální živly označkovat vždycky, protože nikdy (a to je dobře) nemají ujasněné politické názory.
Sotva jsem položil dlaně na studenou karosérii autobusu, šlehl mě někdo přes nohy pendrekem; takže jsem upadl. „Seber se, hovado!“
„Takhle se chovalo gestapo,“ komentoval to stařecký hlásek a já se po dědulovi vděčně ohlédl - a hned to schytal do spánku. Navzdory ráně jsem dál jasně viděl. Bezděky se mi vybavilo, jak jednou míč Antonínu Panenkovi málem vymáčkl oko. To mé dál pozorovalo, jak se vydráždění policajti vrhají na okolostojící.
Jednoho kluka hnali kopanci do postranní ulice. Hvězdičky se mi ještě točily před očima, ale obě dál registrovaly, že cpou do auta nějakou holku. Sabrina? Ne. Měla jiné boty. Dva muži po mém boku to dostali přes záda. Pak nás začali natlačovat do policejního antonu. Všiml jsem si, že dvojici vedle mě nemohlo být víc než čtrnáct. Nato jsem asi na chvíli omdlel a vezli nás dlouho; tak tohle jsem si nenaplánoval, tak tohle jsem si zavařil.
Teprve když anton otevřeli, mohl jsem proběhnout úhlednou uličkou z mlátících pendreků. „Svlíknout bundy!“ řval někdo: ne, tohle nebyl antikvariát. Připadalo mi, že by nás ty pomyslné bestie rády svlékli do naha. Byli jsme na dlouhé chodbě a museli si stoupnout ke zdi. Obušky surově dopadaly, a kdo naznačil obranu, ještě dostal přidáno. „Tak vám se v Československu blbě žije, kurvy? Já ti dám svobodu, lemple! Zastraní hajzlové!“
„Buzeranti!“ vykřikl na oplátku někdo z nás mydlených. A oni: „Teprve vám ukážem gestapo!“ Jako v mlze jsem všecko vnímal a musím citovat po pár hodinách vydané Rudé právo:
„Organizátoři bouří přivedli na Václavské náměstí úmyslně řadu křiklounů a výtržníků, ale přišli také mladí bez jakýchkoli politických zkušeností a lidé, kteří mají o takzvané západní demokracii a svobodě zcela abstraktní a naivní představy. Některým nebylo ještě ani třináct a jeden nám pověděl, že je to přece senzace. Něco takovýho jsme s klukama ještě nezažili. Vzrůšo, sranda a prča! Co dodat? Asi jen: republiku si rozvracet nedáme.“
A co dodal sám doktor práv Husák, svým spravedlivě přeskakujícím hlasem? „Moc v této zemi patří pracujícím. Vybojovali ji v těžkých zápasech a socialismus byl jejich volba. Návrat k poměrům buržoazní republiky je nepřijatelný, je zcela vyloučen. Zdůrazněme to, soudruzi. Zdůrazněme to jednoznačně, ať už se to komukoli nelíbí!“

Více o knize:  O momentu dospění
Zakoupit ji můžete např. v síti Kosmas
 


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . Tiráž

Copyright © 2001 - 2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.5722 s