ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
sobota 14.12.2024, svátek má
Lýdie
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Online kurz tvůrčího psaníKráva a kreténJana Slaninová: Něco mi přeletí přes nos a řekne pišMEMENTO MORIListopad Spisovatelská inspirace
Nejčtenější za 14 dní
Ptáci, které krmíme pečivem, umírajíOnline kurz tvůrčího psaníLidé bez dějin jsou prachFOTOREPORTÁŽ: Lake Nakuru a NaivashaFilmový muzikál ČarodějkaPůlnoc je nejtemnější hodina – jak pro koho...Liška, delfín a špaček: Jak letouny Aero získaly svá zvířecí jménaPo stopách židovské obce v Plzni: Od založení po šlojířePodstatný rozdíl mezi Stalinem a klukem s pistolíČeská verze 451 stupňů FahrenheitaAdventní koncerty? Užijte si každou minutu!Filmování s režisérem Robertem Sedláčkem
Tři havárie jednoho kolaře
27.11.2024 Ivo Fencl Společnost
Kolegyně v práci mi nedávno navrhla, abych si na kolo zakoupil cosi jako dres, že budu „in“, ale mně těžko radit: vůbec nechci vyhlížet jako sportovec, ale raději jako „Angličan na vyjížďce“. Prostě jsem blbec.
Jedno se mi však upřít nedá: starám se především, abych jízdu přežil. Opatrnost, máti moudrosti. Pokaždé to nicméně nestačí, do hry hrdě vstupují další faktory a jistě, někdy potkáte smůlu.
Když mi bylo deset, na kole-Pionýru jsem jaksi brouzdal naší ulicí, a to rychle; než mě uzemnil pád alias propad. Bicykl se za jízdy zlomil!
Setkání se štěrkem jsem přežil beze zranění a otec nic řešit nemusel, ostatně to bylo moje kolo a měl jsem je v garáži osobně olejovat a čistit, kolorovat, kontrolovat a štelovat. Což jsem sice dělal, ale vlažně. Já to nepřeháněl. Ani jsem se po zlomu neštětil.
Uplynuly spousty let a vynechám veškeré kolektivní výjezdy s rodinou, to se bicyklista chová korektně. Většinou. Došlo však i na osamělý výlet po trase Domažlice-státní hranice a muselo mně již být přes třicet; teoreticky jsem tehdy mohl projet i kus Německa, ale zajímalo mě zprvu naše zarostlejší pohraničí. Dlouho, již od dětství jsem se nekoupal v rybníku Babylón, pro mě překrásném, i chtěl jsem mu - s nostalgií - pohlédnout na zoubky. Panovalo překrásné počasí, cvrlikalo vše, výpadovka nevede úplně rovně a já nějak obracel kolo na kraji onoho hlavního tahu a podle všeho na kapinku nepřehledném místě. Šílenou rychlostí se řítící sporťák mi škrtl (hau!) o přední pneumatiku a byl v tahu a má guma vybočila. Nic víc.
Jel dál, ani nepřibrzdil, a já kolo úspěšně srovnal, ale byl to „poněkud šok“, řekl by Brit. Sice trval sotva minutu, nicméně jsem zamířil domů; respektive do Domažlic, odkud jsem tenkrát vozil vlakovou poštu.
Od toho ŠKRTU jsem opatrnější, i když nikdy není vymalováno definitivně a vše vyvrcholilo deset let potom u jedné benzínové pumpy a nákupního střediska. Čtyřicet mi zhruba bylo, a propána propáníčka, co já vůbec pohledával na kole v říši pump?
Bral jsem to zkratkou ke kinu? Bůh ví, že jsem mezi stojany neměl co dělat; vždyť mi chyběla nádrž, a když už jsem se ocitl v této enklávě, bylo okamžitě místné se vymotat do bezpečí. Ale já místo útěku šlapal jako kaskadér a pitomec a míjel jakýsi stojící vůz. Šofér zevnitř otevřel přední dveře, u pumpy se do zrcátka nekouknete, a náraz mi vyrazil dech. Šikmou jizvu přes prsa jsem nosil ještě dlouho.
Někdo, snad ten řidič, mě zepředu prohmatal a na cosi se ptal. Což i já. Urazil jsem něco? Ani mé kolo (nyní osmička) nevypadalo nejlépe, i vracel jsem se do kopečku, bicykl vedl a ještě pořád lovil dech; až jsem se na špici vrchu posadil u silnice s pocitem, že zemřu, a telefonoval kamarádovi. Vzal mě autem k obvodnímu lékaři a dávám si od té chvíle opravdu pozor. Žádnou další nehodu já neměl. Ani v autě, ani jako součást pelotonu. Dokonce ani na Olympiádě v Paříži se mi nic nestalo. Já tam nebyl.
Ježdění na silnici, víte, nedoporučuji a to, že vás auťáky jsou povinny předjíždět s odstupem metr a půl, míru nenapomohlo. Naopak. O metr a půl vás páni řidiči nenávidějí víc! S výjimkami. A tak fičme, pokud jen možno, po stezkách. Ale moc překotně pálit to nesmíme ani zde, alebrž tomu brání zase bruslaři, kteří vymršťují nohy stylově do stran. A zrovna tak se tu motají flegmatické matky s kočárky a pojednou jsme nebezpečím sami. Ale na stezkách je to, řekl bych, takto asi normální a správné. Něco za něco.
Když mi bylo deset, na kole-Pionýru jsem jaksi brouzdal naší ulicí, a to rychle; než mě uzemnil pád alias propad. Bicykl se za jízdy zlomil!
Setkání se štěrkem jsem přežil beze zranění a otec nic řešit nemusel, ostatně to bylo moje kolo a měl jsem je v garáži osobně olejovat a čistit, kolorovat, kontrolovat a štelovat. Což jsem sice dělal, ale vlažně. Já to nepřeháněl. Ani jsem se po zlomu neštětil.
Uplynuly spousty let a vynechám veškeré kolektivní výjezdy s rodinou, to se bicyklista chová korektně. Většinou. Došlo však i na osamělý výlet po trase Domažlice-státní hranice a muselo mně již být přes třicet; teoreticky jsem tehdy mohl projet i kus Německa, ale zajímalo mě zprvu naše zarostlejší pohraničí. Dlouho, již od dětství jsem se nekoupal v rybníku Babylón, pro mě překrásném, i chtěl jsem mu - s nostalgií - pohlédnout na zoubky. Panovalo překrásné počasí, cvrlikalo vše, výpadovka nevede úplně rovně a já nějak obracel kolo na kraji onoho hlavního tahu a podle všeho na kapinku nepřehledném místě. Šílenou rychlostí se řítící sporťák mi škrtl (hau!) o přední pneumatiku a byl v tahu a má guma vybočila. Nic víc.
Jel dál, ani nepřibrzdil, a já kolo úspěšně srovnal, ale byl to „poněkud šok“, řekl by Brit. Sice trval sotva minutu, nicméně jsem zamířil domů; respektive do Domažlic, odkud jsem tenkrát vozil vlakovou poštu.
Od toho ŠKRTU jsem opatrnější, i když nikdy není vymalováno definitivně a vše vyvrcholilo deset let potom u jedné benzínové pumpy a nákupního střediska. Čtyřicet mi zhruba bylo, a propána propáníčka, co já vůbec pohledával na kole v říši pump?
Bral jsem to zkratkou ke kinu? Bůh ví, že jsem mezi stojany neměl co dělat; vždyť mi chyběla nádrž, a když už jsem se ocitl v této enklávě, bylo okamžitě místné se vymotat do bezpečí. Ale já místo útěku šlapal jako kaskadér a pitomec a míjel jakýsi stojící vůz. Šofér zevnitř otevřel přední dveře, u pumpy se do zrcátka nekouknete, a náraz mi vyrazil dech. Šikmou jizvu přes prsa jsem nosil ještě dlouho.
Někdo, snad ten řidič, mě zepředu prohmatal a na cosi se ptal. Což i já. Urazil jsem něco? Ani mé kolo (nyní osmička) nevypadalo nejlépe, i vracel jsem se do kopečku, bicykl vedl a ještě pořád lovil dech; až jsem se na špici vrchu posadil u silnice s pocitem, že zemřu, a telefonoval kamarádovi. Vzal mě autem k obvodnímu lékaři a dávám si od té chvíle opravdu pozor. Žádnou další nehodu já neměl. Ani v autě, ani jako součást pelotonu. Dokonce ani na Olympiádě v Paříži se mi nic nestalo. Já tam nebyl.
Ježdění na silnici, víte, nedoporučuji a to, že vás auťáky jsou povinny předjíždět s odstupem metr a půl, míru nenapomohlo. Naopak. O metr a půl vás páni řidiči nenávidějí víc! S výjimkami. A tak fičme, pokud jen možno, po stezkách. Ale moc překotně pálit to nesmíme ani zde, alebrž tomu brání zase bruslaři, kteří vymršťují nohy stylově do stran. A zrovna tak se tu motají flegmatické matky s kočárky a pojednou jsme nebezpečím sami. Ale na stezkách je to, řekl bych, takto asi normální a správné. Něco za něco.
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Společnost
Po stopách židovské obce v Plzni II. : Od požáru ke zlatému andělovi
Adventní prohlídky plzeňského pivovaru
Peškovka – prostor pro mladé tvůrce
FOTOREPORTÁŽ: Lake Nakuru a Naivasha
Čudla v seriálu
Ptáci, které krmíme pečivem, umírají
Adventní koncerty? Užijte si každou minutu!
O naději a víře
Po stopách židovské obce v Plzni: Od založení po šlojíře
Podstatný rozdíl mezi Stalinem a klukem s pistolí
Butovice na Vánoce
I advent může být hořký...
Královna surrealismu Toyen hlasem Elišky Balzerové
Z čeho je mi vážně moc smutno
Liška, delfín a špaček: Jak letouny Aero získaly svá zvířecí jména
Neratov: Příběh kostela pro všechny
Ota Filip jako ten poslední ze starých deníků
Plast je past
FOTOPOSTŘEHY: Pes mnoha tváří
Další články v rubrice Společnost
Copyright © 2001 -
2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.