ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
neděle 15.2.2026, svátek má
Jiřina
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Co znamená psát moderněStockholmský stylInspiruj se prvními větami slavných knihDo očí6 dobrých tipů pro budoucí spisovateleLÁSKA
Nejčtenější za 14 dní
Koralina aneb Vstup do jiného světa75. narozeniny Miroslava Donutila na FilmBoxuNová příležitost pro radost: Pošli pohledToxické vztahy s filmy i knihamiSherlock a rozdmýchávání první světové válkyO některých nedostatcích foglarovek aneb Tučapského přísnostCo se stane s vaším tělem, když vynecháte snídani?Co znamená psát moderněTichá pocta Janě BrejchovéSeriál KUKAČKY vytáhl laťku do výšky a pak se z něj stala telenovelaJason Mason: Můj otec byl MIBRýže je pro ptáky dobrou náhradou, ale...
Zpověď kriminalisty 2: Zločinci za mnou chodili žádat o věnování do knihy!
27.12.2024 Pavla Hložková Společnost
Karel Fořt se narodil v roce 1947 v Praze-Dejvicích. Většinu kariéry strávil ve službě kriminální policie v Klatovech, kde se zasloužil o objasnění stovek případů. Od roku 1990 do konce kariéry v roce 2007 byl zástupcem ředitele policie v Klatovech. Významně přispěl k založení československé sekce IPA (International Police Association) a po rozdělení ČSFR se stal prvním prezidentem IPA. S manželkou žije v Sušici, dnes působí jako spisovatel a básník. Pokračujeme v rozhovoru...
Co byste vzkázal dnešní generaci mladých kriminalistů? Na co by si měli dát pozor?
Je to otázka doby, ve které žijí a nakolik jsou schopni ji pochopit a pro ni i něco udělat, včetně svých vlastních obětí, byť pomyslných, osobních i kolektivních. Poctivá práce se vždy vyplatí a v této oblasti to platí dvojnásob! Nelze vždy očekávat, že za ni budete i pochváleni, neboť život běží mílovými kroky dál. Vlastně to pozná každý, kdo se dožil nějakého věku, ať je to na jakémkoliv postu! Poctivá práce by se vždy měla hodnotit bez jakéhokoliv přikrášlení, včetně toho politického! Politikaření do této práce rozhodně neplatí! To jsou ale běžné věci, které platily v minulosti a stejně tak v dnešku a musí platit i v budoucnosti. Jinak taková práce ztrácí svůj význam.
Co jste zažil nejzajímavějšího jako prezident IPA, na co jste nejvíce hrdý?
Víte, jsem posledně žijícím zakladatelem IPA Československé sekce z roku 1992, pak jsem byl dokonce i prvním prezidentem IPA, sekce České, ale to vše byla práce nad rámec vlastní policejní práce. Díky ní jsem se seznámil i s nejvrchnějšími strukturami v mezinárodním dění na mnoha vzájemných setkáních. Scházelo mi však dostatečné vybavení a znalost cizích jazyků, něco málo jsem uměl německy a začal chodit soukromě i na angličtinu, protože to byla nutnost! V roce 1992 jsem byl na pozvání IPA Holandské sekce a mezinárodního výboru 10 dní i s manželkou a kolegou z Bratislavy JUDr. Pavlem Slopovským právě tam, v Holandsku. První, co bylo, že se nás obou tamní pracovník, jakýsi kapitán, který měl naši delegaci na starosti, již na letišti zeptal: „Jak to bude s rozdělením vaší republiky?“ (Květen 1992) Já jsem mu odpověděl, že nejspíše k rozdělení tehdejší republiky dojde, ale že já si to nepřeji! Kdežto můj kolega ze Slovenska pronesl: „Já v to pevně věřím, a já si to přeji!“ Byli jsme tam s dalšími policisty z postkomunistických zemí, přijati i v Radě Evropy v Bruselu, kde nás školili, co je demokracie. Při té příležitosti navštívili i Anglii lodí a také jsem se tam poznal s přáteli z Maďarska, s kterými udržujeme přátelské kontakty dodnes, zrovna tak s našimi kolegy z Deggendorfu, i když stáří nám všem dává notně zabrat a pročišťuje naše řady. Seznámil jsem se díky této funkci i s mnohými významnými osobnostmi zahraničními a našimi českými. Nevychloubám se, k tomu také vedla tvrdá odříkavá práce. Když jsem pocítil faleš mezi pomyslnými kamarády, stáhl jsem se trochu do ulity a jsem spokojen. Pronesl jsem, že takový funkcionářský post se nenechá dělat z Klatov s celorepublikovou působností. Dal jsem se na psaní a spisovatelskou dráhu. Není kdovíjaká, ale stále mne baví! Jsem ve Středisku Západočeských spisovatelů v Plzni běžným, skromným a nevýrazným členem. Jsem také ve spolku „Karel Klostermann spisovatel Šumavy“ v české sekci, která spolupracuje se sekcí německou. Ten mezinárodní prvek spojení mne neopustil, možná že i proto, že můj dědeček z matčiny strany pocházel z Rakouska a zůstal v Československu po roce 1918, kdy se zde oženil, po první světové válce. Z pražské rodiny tatínka pocházela z Rakouska má babička. Provázanost dřívějšího spojení po rozdělení a rozpadu Rakouska-Uherska byla v naší rodině prostě znát.
Které místo na Šumavě máte nejraději? A které šumavské jezero rád navštěvujete?
Šumava mi přirostla k srdci! Mohla za to má povinná vojenská služba. Ze mne z rodilého Pražáka se snažili udělat psovoda, ale brzo je to opustilo, když zjistili mé zázemí v blízké cizině, tak jsem se rázem ocitl v Sušici, kde chodil se samopalem na zádech hlídat muniční sklad atd. Nebyl jsem dobrý voják, na Železné Rudě jsme pracovali na výstavbě bytovek pro důstojníky a tam se pod svícnem seznámili s kamarádem z Prahy se dvěma vysokoškolskými studentkami z Belgie. Ale to je další story, o které bych mohl vyprávět…. Na závěr svého vojenského působení jsem se seznámil se svojí manželkou, zamiloval se a byl z toho sňatek, který završil mé působení v Sušici dva měsíce před skončením vojny. Vzal jsem si za manželku dceru místního kováře Jana Peška a vydržel zde na Šumavě do dnešních dnů. Z jezer mám rád Čertovo! Ale psal jsem i o ostatních v mnoha spojitostech… Také jsem měl možnost ukázat své mamince jezero Javorské, nikdy nebyla jinde než doma!
Kam se rád vracíte, kde relaxujete?
Rád relaxuji na zahradě! Naplňuje mne i mé shánění materiálů pro mé příběhy, neboť díky tomu poznávám stále nové a nové lidi. Trochu mne zaskočil covid, neboť mi nevyšly šumavské hospody, které jsem měl připraveny k vydání.
Jak vám byla při vaší profesi nápomocná vaše manželka? Myslíte, že tím partnerství nebo rodina mohly třeba trochu trpět?
To je pravda, rodina v takových případech vždy trpí! Díky svému nepopulárnímu zaměstnání a zaneprázdnění (časovému) jsem neměl čas na děti i rodinu, tak jak si to všichni její členové zasluhovali. Měl jsem dvě děti, syna a dceru. Syn šel v mých šlépějích a tragicky zahynul jako policista. V té době byl u Ochranných služeb (ústavních činitelů) v Praze. Naposledy jsme spolu pracovali v Klatovech, kam přijel jako doprovod (objektové ochrany) tehdejšího předsedy vlády pana profesora Václava Klause a já měl na starosti celé bezpečnostní opatření na okrese Klatovy. Nebylo to poprvé ani naposledy.
Vdova po někdejším šéfovi pražské mordparty Markoviče Eva pro Blesk nedávno uvedla, že často chodil domů z práce třeba ve 2 ráno. Dokonce i s vrahy si někdy dokázal vybudovat až osobní vztah, choval se lidsky, dokonce měla někdy pocit, že by je snad i pozval domů na kafe. Díky tomu měl zřejmě tak dobrou úspěšnost při objasňování případů. Byl jste na tom třeba trochu podobně? :)
Jiřího Markoviče jsem osobně znal, jezdil jsem za ním na Prášily, kde měl chalupu. I jeho ženu a některé členy jeho rodiny. Připravuji v jedné ze svých knížek vzpomínku na něho i s příběhem. Otevřená cesta ke zločinu ne vždy znamená, že si najdete cestu k jeho pachatelům. Ne s každým z nich si padnete do noty, profesionální rámec přístupu k nim je, ale jak již to bývá, někdo je vám více sympatičtější než ten druhý… Práce kriminalisty a vyšetřovatele kontakty s pachateli a jejich okolím více než předpokládá a je žádoucí. Setkáte se se zatvrzelostí a neústupností, protože vás skoro všichni z nich berou jako svého nepřítele. Ne však všichni. Záleží vždy na mnoha okolnostech…
Představte si, že za mnou také chodili mí pachatelé, co jsem o nich zase napsal, když se vrátili z kriminálu a žádali po mně knížku i s věnováním, ale přesto se zase do toho kriminálu vrátili. To byl jejich úděl. Změnit se nedokázali! I když i světlé výjimky existovaly.
Dočetla jsem se, že váš jmenovec Karel Fořt, katolický kněz vězněný gestapem a redaktor rádia Svobodná Evropa, pocházel z Rožmitálu pod Třemšínem, který není Sušici tak vzdálený. Nevíte, zda nejste nějak více rodově spříznění?
Krevní spříznění, pokud jsme oba věděli, jsme mezi sebou neměli. Znali jsme se však a udržovali spolu přátelský vztah. Dokladuji to i jím zaslaným posledním rozloučením…. Je pochován na Práchni u Horažďovic, na místním hřbitově, jenž u něho symbolicky vyjadřuje jeho vztah k vlastenectví. Byl jsem mu na pohřbu a občasně k jeho hrobu zavítám, položit kytičku a zapálit svíčku. Vyměnili jsme si spolu i některé z našich knih atd. I tato stať by měla dlouhého trvání. Asi jsem příliš upovídaný...
Děkuji za zajímavý rozhovor!
Zpověď kriminalisty 1: Šumava mi přirostla k srdci
Karel (Borfort) Fořt se na sklonku své kariéry u policie začal intenzivně věnovat psaní, vedle čtyř básnických sbírek vydal i několik próz povětšinou s kriminální tématikou z prostředí Šumavy: Vražda v Podlesí (2010), Anděl smrti (2011), Vražda pod Černou věží v Klatovech (2014) či Případy šumavského policejního rady (2023). Poutavá je i kniha, kterou sepsal spolu s Jitkou Maršálkovou, Šumava - Za tajemstvím horských jezer, v níž zmiňují mimo jiné pověsti s jezery spojené. Mezi nedávno vydané knihy patří i Lovy na Šumavě, v nichž autor vypráví příběhy lesáků a myslivců.
Foto: archiv Karla Fořta (na úvodním snímku vlevo na jednání v Bruselu s kolegou z Bratislavy v roce 1992, níže při křtu šumavské lavičky)
Je to otázka doby, ve které žijí a nakolik jsou schopni ji pochopit a pro ni i něco udělat, včetně svých vlastních obětí, byť pomyslných, osobních i kolektivních. Poctivá práce se vždy vyplatí a v této oblasti to platí dvojnásob! Nelze vždy očekávat, že za ni budete i pochváleni, neboť život běží mílovými kroky dál. Vlastně to pozná každý, kdo se dožil nějakého věku, ať je to na jakémkoliv postu! Poctivá práce by se vždy měla hodnotit bez jakéhokoliv přikrášlení, včetně toho politického! Politikaření do této práce rozhodně neplatí! To jsou ale běžné věci, které platily v minulosti a stejně tak v dnešku a musí platit i v budoucnosti. Jinak taková práce ztrácí svůj význam.
Co jste zažil nejzajímavějšího jako prezident IPA, na co jste nejvíce hrdý?
Víte, jsem posledně žijícím zakladatelem IPA Československé sekce z roku 1992, pak jsem byl dokonce i prvním prezidentem IPA, sekce České, ale to vše byla práce nad rámec vlastní policejní práce. Díky ní jsem se seznámil i s nejvrchnějšími strukturami v mezinárodním dění na mnoha vzájemných setkáních. Scházelo mi však dostatečné vybavení a znalost cizích jazyků, něco málo jsem uměl německy a začal chodit soukromě i na angličtinu, protože to byla nutnost! V roce 1992 jsem byl na pozvání IPA Holandské sekce a mezinárodního výboru 10 dní i s manželkou a kolegou z Bratislavy JUDr. Pavlem Slopovským právě tam, v Holandsku. První, co bylo, že se nás obou tamní pracovník, jakýsi kapitán, který měl naši delegaci na starosti, již na letišti zeptal: „Jak to bude s rozdělením vaší republiky?“ (Květen 1992) Já jsem mu odpověděl, že nejspíše k rozdělení tehdejší republiky dojde, ale že já si to nepřeji! Kdežto můj kolega ze Slovenska pronesl: „Já v to pevně věřím, a já si to přeji!“ Byli jsme tam s dalšími policisty z postkomunistických zemí, přijati i v Radě Evropy v Bruselu, kde nás školili, co je demokracie. Při té příležitosti navštívili i Anglii lodí a také jsem se tam poznal s přáteli z Maďarska, s kterými udržujeme přátelské kontakty dodnes, zrovna tak s našimi kolegy z Deggendorfu, i když stáří nám všem dává notně zabrat a pročišťuje naše řady. Seznámil jsem se díky této funkci i s mnohými významnými osobnostmi zahraničními a našimi českými. Nevychloubám se, k tomu také vedla tvrdá odříkavá práce. Když jsem pocítil faleš mezi pomyslnými kamarády, stáhl jsem se trochu do ulity a jsem spokojen. Pronesl jsem, že takový funkcionářský post se nenechá dělat z Klatov s celorepublikovou působností. Dal jsem se na psaní a spisovatelskou dráhu. Není kdovíjaká, ale stále mne baví! Jsem ve Středisku Západočeských spisovatelů v Plzni běžným, skromným a nevýrazným členem. Jsem také ve spolku „Karel Klostermann spisovatel Šumavy“ v české sekci, která spolupracuje se sekcí německou. Ten mezinárodní prvek spojení mne neopustil, možná že i proto, že můj dědeček z matčiny strany pocházel z Rakouska a zůstal v Československu po roce 1918, kdy se zde oženil, po první světové válce. Z pražské rodiny tatínka pocházela z Rakouska má babička. Provázanost dřívějšího spojení po rozdělení a rozpadu Rakouska-Uherska byla v naší rodině prostě znát.
Které místo na Šumavě máte nejraději? A které šumavské jezero rád navštěvujete?
Šumava mi přirostla k srdci! Mohla za to má povinná vojenská služba. Ze mne z rodilého Pražáka se snažili udělat psovoda, ale brzo je to opustilo, když zjistili mé zázemí v blízké cizině, tak jsem se rázem ocitl v Sušici, kde chodil se samopalem na zádech hlídat muniční sklad atd. Nebyl jsem dobrý voják, na Železné Rudě jsme pracovali na výstavbě bytovek pro důstojníky a tam se pod svícnem seznámili s kamarádem z Prahy se dvěma vysokoškolskými studentkami z Belgie. Ale to je další story, o které bych mohl vyprávět…. Na závěr svého vojenského působení jsem se seznámil se svojí manželkou, zamiloval se a byl z toho sňatek, který završil mé působení v Sušici dva měsíce před skončením vojny. Vzal jsem si za manželku dceru místního kováře Jana Peška a vydržel zde na Šumavě do dnešních dnů. Z jezer mám rád Čertovo! Ale psal jsem i o ostatních v mnoha spojitostech… Také jsem měl možnost ukázat své mamince jezero Javorské, nikdy nebyla jinde než doma!
Kam se rád vracíte, kde relaxujete?
Rád relaxuji na zahradě! Naplňuje mne i mé shánění materiálů pro mé příběhy, neboť díky tomu poznávám stále nové a nové lidi. Trochu mne zaskočil covid, neboť mi nevyšly šumavské hospody, které jsem měl připraveny k vydání.
Jak vám byla při vaší profesi nápomocná vaše manželka? Myslíte, že tím partnerství nebo rodina mohly třeba trochu trpět?
To je pravda, rodina v takových případech vždy trpí! Díky svému nepopulárnímu zaměstnání a zaneprázdnění (časovému) jsem neměl čas na děti i rodinu, tak jak si to všichni její členové zasluhovali. Měl jsem dvě děti, syna a dceru. Syn šel v mých šlépějích a tragicky zahynul jako policista. V té době byl u Ochranných služeb (ústavních činitelů) v Praze. Naposledy jsme spolu pracovali v Klatovech, kam přijel jako doprovod (objektové ochrany) tehdejšího předsedy vlády pana profesora Václava Klause a já měl na starosti celé bezpečnostní opatření na okrese Klatovy. Nebylo to poprvé ani naposledy.
Vdova po někdejším šéfovi pražské mordparty Markoviče Eva pro Blesk nedávno uvedla, že často chodil domů z práce třeba ve 2 ráno. Dokonce i s vrahy si někdy dokázal vybudovat až osobní vztah, choval se lidsky, dokonce měla někdy pocit, že by je snad i pozval domů na kafe. Díky tomu měl zřejmě tak dobrou úspěšnost při objasňování případů. Byl jste na tom třeba trochu podobně? :)
Jiřího Markoviče jsem osobně znal, jezdil jsem za ním na Prášily, kde měl chalupu. I jeho ženu a některé členy jeho rodiny. Připravuji v jedné ze svých knížek vzpomínku na něho i s příběhem. Otevřená cesta ke zločinu ne vždy znamená, že si najdete cestu k jeho pachatelům. Ne s každým z nich si padnete do noty, profesionální rámec přístupu k nim je, ale jak již to bývá, někdo je vám více sympatičtější než ten druhý… Práce kriminalisty a vyšetřovatele kontakty s pachateli a jejich okolím více než předpokládá a je žádoucí. Setkáte se se zatvrzelostí a neústupností, protože vás skoro všichni z nich berou jako svého nepřítele. Ne však všichni. Záleží vždy na mnoha okolnostech…
Představte si, že za mnou také chodili mí pachatelé, co jsem o nich zase napsal, když se vrátili z kriminálu a žádali po mně knížku i s věnováním, ale přesto se zase do toho kriminálu vrátili. To byl jejich úděl. Změnit se nedokázali! I když i světlé výjimky existovaly.
Dočetla jsem se, že váš jmenovec Karel Fořt, katolický kněz vězněný gestapem a redaktor rádia Svobodná Evropa, pocházel z Rožmitálu pod Třemšínem, který není Sušici tak vzdálený. Nevíte, zda nejste nějak více rodově spříznění?
Krevní spříznění, pokud jsme oba věděli, jsme mezi sebou neměli. Znali jsme se však a udržovali spolu přátelský vztah. Dokladuji to i jím zaslaným posledním rozloučením…. Je pochován na Práchni u Horažďovic, na místním hřbitově, jenž u něho symbolicky vyjadřuje jeho vztah k vlastenectví. Byl jsem mu na pohřbu a občasně k jeho hrobu zavítám, položit kytičku a zapálit svíčku. Vyměnili jsme si spolu i některé z našich knih atd. I tato stať by měla dlouhého trvání. Asi jsem příliš upovídaný...
Děkuji za zajímavý rozhovor!
Zpověď kriminalisty 1: Šumava mi přirostla k srdci
Karel (Borfort) Fořt se na sklonku své kariéry u policie začal intenzivně věnovat psaní, vedle čtyř básnických sbírek vydal i několik próz povětšinou s kriminální tématikou z prostředí Šumavy: Vražda v Podlesí (2010), Anděl smrti (2011), Vražda pod Černou věží v Klatovech (2014) či Případy šumavského policejního rady (2023). Poutavá je i kniha, kterou sepsal spolu s Jitkou Maršálkovou, Šumava - Za tajemstvím horských jezer, v níž zmiňují mimo jiné pověsti s jezery spojené. Mezi nedávno vydané knihy patří i Lovy na Šumavě, v nichž autor vypráví příběhy lesáků a myslivců.
Foto: archiv Karla Fořta (na úvodním snímku vlevo na jednání v Bruselu s kolegou z Bratislavy v roce 1992, níže při křtu šumavské lavičky)
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Společnost
Všude kolem nás rostou cyklostezky, je jich ale dost?
SWAP festival: Týden udržitelného sdílení napříč Českem
Tichá pocta Janě Brejchové
Nová příležitost pro radost: Pošli pohled
Rýže je pro ptáky dobrou náhradou, ale...
Ochrana Země? Defenzíva nestačí
Sebevědomý úsměv: Jak dosáhnout přirozeně bílých zubů?
Toxické vztahy s filmy i knihami
Co se stane s vaším tělem, když vynecháte snídani?
Víte, proč ptáci ignorují šípky?
Zastihl jsem odcházející kouzlo
Chvála předčítání
Jeden krtek jaro nedělá
Proč přidat do kávy olivový olej?
Rukověť pro posluchače zpráv
Cestovatel musí být i objevitel, jinak zůstává turistou
Hemodialýza v domácím prostředí: Nová naděje pro pacienty s onemocněním ledvin
Když péče o blízkého přerůstá přes hlavu: přehled služeb, které vám mohou ulevit
Potřeba domácí péče výrazně poroste, mnoho lidí ji přitom stále nevyužívá
Co dělat, když petarda zasáhne oko? Často rozhodují minuty
Další články v rubrice Společnost
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.