Rok 1940 byl rokem dalších únavných nařízení pro židovské obyvatelstvo. Museli opustit jak hospodářský život, tak i kulturní. Herci svá divadla, spisovatelé redakce, milovníci kultury sály, kina, zájmové kroužky, spolky. Již v roce 1939 tíhu takového nařízení pocítil např. Hugo Haas, který dostal právě kvůli svému původu výpověď z Národního divadla. 
by tíha nařízeních nebyla malá, nesmělo se díky židovskému původu působit v soudnictví a ve veřejné správě. Svobodná zaměstnání také byla zakázána. Výuční a opravňovací listy musely být odevzdány. Jména soudců, notářů, advokátů byla vymazána. Vše, co jste pro společnost vykonal, neexistovalo. Jen v Plzni bylo ze seznamu vymazáno 22 advokátů. Společenský i pracovní život se zhroutil.

Vyhláška ministerstva financí ze dne 23.ledna zmocnila Spořitelnu města Plzně k vedení vázaných „židovských“ účtů.

Ve smyslu vládního nařízení ze dne 4.července 1939 o právním postavení Židů ve veřejném životě, přistoupil Městský úřad v Plzni k vydání vlastní vyhlášky - Vyloučení židů z veřejných služeb. A tak učitelé, úředníci, soudci i jiní státní úředníci přišli o plno svých kolegů a velmi často i významných lokálních osobností.

V červenci 1940 ztratili židovští lékaři oprávnění  k výkonu lékařské praxe. V Plzni ji mohlo vykonávat pouze osm lékařů, pěti odborným a třem praktickým, kteří mohli působit pouze v rámci židovské komunity. Ordinace musela být označena nápisem „židovský lékař“.

Zákaz vykonávání služby mimo židovskou komunitu se vztahoval i na veterináře v Plzni. Přestupky mohly být potrestány pokutou ve výši 100 000,- nebo vězením. Při představě, že nový vůz značky Škoda stál kolem 30 tis. korun, se jednalo o nemalou částku.

Další zákazy na sebe nenechaly dlouho čekat. Chceš nakopit, musíš počkat. Nákupní doba je totiž pro židovskou obec omezena, a to od 10.30 do 12.00 a od 16.30 do 18.00. Chceš jít ven, musíš znát vyhlášku. Chceš cestovat tramvají, autobusem? Musíš znát vyhlášku, sednout si na vyhrazené místo, v určitý čas. Vlastnít řidičský průkaz bylo již také jen fikcí.

Gestapem bylo vydáno také nařízení ohledně šperků a drahých kovů. Každý židovský držitel musel dát šperky odhadnout znalci, kteří nebyli určeni gestapem. V Plzni většinou odhadovali zlatníci Kunc v Americké ulici a zlatník Čákora v Sedláčkově ulici. Po odhadu musel majitel uložit šperky u některé banky v Plzni.

K výhradnímu přechodnému ubytování Židů určilo Policejní ředitelství svou vyhláškou nejprve hotel Merkur v Nádražní třídě ( dnešní Nádražní ulice). 

Od 1.září 1940 nesměli židovští žáci navštěvovat žádnou českou školu a začalo zatýkání tzv.inteligence. 
Tak, kde se musely rodiny vystěhovat a memohly s sebou vzít všechen majetek, uprosily většinou známé k jeho uskladnění a nebo své věci uskladňovaly ve veřejných skladech jako Panýrek, J. C. Sobotka a v garážích např. Central garáže v Plzni.

Často s nadějí, že až válka skončí, vše bude možné si vyzvednout. V Plzni bylo  zbylé zařízení těchto bytů dále odváženo do synagogy a na bývalé výstaviště. V synagoze bylo uskladněno zhruba 2 000 kusů koberců, peřin. Obrazy se zde nenacházely. Uskladněn zde byl i vzácný goblén v hodnotě 5 000 000 Kč z majetku Elišky Immergutové.

Rok 1941 se nesl ve znamení takových absurdních nařízení jako zakáz chytání ryb. Následovalo odevzdání filatelistických sbírek do bank a peněžních ústavů, které byly určeny k vedení židovských vkladů. Od dubna byl v Plzni zakázán pohyb židovského obyvatelstva v Bolevci, Božkově a sezení na lavičkách na Německém nábřeží. Též bylo zakázáno provozování hudby Židy.

V Úředních listech města Plzně se lze dále dočíst, že v dalších měsících následoval zákaz prodeje určitého zboží. Rovněž darování vyjmenovaných potravin bylo trestné. Jednalo se o ovoce (čerstvé, sušené, konzervované), ořechy, marmelády, džemy, sýry, cukrovinky, ryby, rybí konzervy, drůbež, zvěřinu ( včetně konzerv). Tento zákaz platil pro pěstitele, výrobce i obchodníky. Ministerstvo vydalo i vyhlášku, která se týkala zákazu prodeje vína a lihovin. Osud mnohých měl i tak být následující rok završen. Deportace se blížily.

Roku 1942 se budova Sokola v dnešních Štruncových sadech stala svědkem smutné události. Stovky lidí, mužů, žen a dětí trávily dny a noci společně v hlavním sále i přilehlých prostorách sokolovny. V den odjezdu byli odvedeni vojáky, kdy každý z nich měl na krku cedulku se jménem, s písmenem označující transport a osobním číslem v transportu. Stejné označení měly i jejich zavazadla. Nejstarší deportovaná byla devadesátiletá Marie Ebenová ( zemřela čtvrtý den po příjezdu do Terezína ), nejmladší osobou byla osmiměsíční Eva Fischerová, která přežila s matkou v Terezíně.

Mezi 17. - 26. lednem 1942 byly ve třech velkých skupinách vyvezeny z města více než dva tisíce plzeňských Židů všech sociálních vrstev a profesí. Vyvezeny byly celé rodiny, staří lidé a velmi malé děti. Cílem těchto vlakových souprav bylo pevnostní město Terezín, vybrané R. Heydrichem k soustředění všech osob židovského původu z území protektorátu. Plzeňské transporty byly označeny písmeny R, S a T. a byly mezi prvními. Společně s plzeňskými odjelo dalších 540 židů z Rokycanska, Kralovicka, Radnicka, Zbirožska, Blovicka, Manětínska, Hořovicka.

V plzeňském městském archivu se nacházejí transportní lístky pouze k prvnímu transportu. Tímto transportem R odjelo do Terezína 18. ledna 1942 z Plzně a okolí 1000 osob. Transport přežilo 73 lidí. Transportováno bylo 54 dětí do 15 let. Osm z nich se dožilo osvobození.

Druhý plzeňský transport S dorazil do Terezína 22.ledna 1942. V tomto transportu byla 1001 osoba. Z tohoto transportu se vrátilo 64 lidí.

Třetí plzeňský transport T přijel do Terezína 26. ledna 1942. Odvezeno s ním bylo 604 lidí. Konce války se dožily pouze 204 osoby.

Odkaz na předešlé články:
Po stopách židovské obce v Plzni IV: Když se život stane vězením
 

Zdroje:

 AM Plzně, ÚL města Plzně, rok 1940

Kárný, M., Terezínská pamětní kniha

AM Plzně, Správa národního majetku movitého