Paní doktorka se Náprstkovými zabývala většinu svého života, ostatně jako dlouholetá pracovnice zmíněného muzea těžila z jeho přebohaté knihovny. Nakonec došlo i na Ferdinanda, což považuji za logické vyústění všech jejích snah o popularizaci odkazu jeho výjimečné rodiny. Tím, že Ferdinand nebyl významným malířem či spisovatelem, nutilo ji to sáhnout výrazně do jeho soukromí, čemuž se většina odborných publikací úzkostlivě vyhýbá.

Ferdinand se stal klasickou černou ovcí rodiny, až ho matka, paní Fingerhutová, trochu upozadila. Zřejmě to ovlivnilo i vztah obou inteligentních, ale zároveň dost svérázných bratrů. Autorka se k tomuto aspektu opakovaně vrací. U Ferdinanda hovoří o žárlivosti. Na mě to dělá spíše dojem určité citové nenaplněnosti, jíž Vojta třeba sublimoval tím, že se po návratu z Ameriky horečně věnoval filantropii. Ferdinand sice nezakládal po jeho vzoru muzejní sbírky, ale miloval divadlo a nechyběl také na žádném vlasteneckém podniku. Chopil se třeba náročné organizace pohřbu Karla Havlíčka Borovského.

Bohužel se smolně oženil s mladinkou dívkou, která pak neváhala opustit svého muže i dcery. Ovšem nezůstala jedinou vyvolenou, rád se rovněž dvořil jiným ženám včetně Boženy Němcové. Zároveň si potrpěl na dobré jídlo, ačkoliv se v jeho původním domově o gurmánství nedalo hovořit. Dodnes si pamatuji poznámku z dopisu, že jeho švagrová napekla a darovala buchty o velikosti cihel, které podobně i chutnaly.

To vše autorka důsledně popisuje velmi čtivou formou. Z jejích řádků jsem přesto vycítila jistou nedořečenost, jako by se některým otázkám vyhýbala, nebo je usekla v půli. Pochopitelně knihy tohoto typu studuji z pozice docela poučené čtenářky. Proto mě mrzí, že se do publikace nevešlo více konkrétních vzpomínek Ferdinandových vrstevníků. Určitě by pomohly k dotvoření ucelenější představy o jeho zajímavém životě i temperamentu. Autorka totiž hlavně těžila přímo z jeho dochovaných písemností, jež mu sice nahlížejí na dno duše, ovšem k lepší představě jim něco chybí.

Musím také poctivě přiznat, že jsem se na několika místech takzvaně zasekla, což mě donutilo se v textu trochu únavně vracet. Ovšem to připisuji na vrub editorského zásahu. Knihu k vydání z autorčiny pozůstalosti totiž připravil Jan Šejbl, přičemž je možné, že pracoval s ne zcela dokončeným materiálem.

Každopádně paní doktorka uměla zpracovávat reálie poutavým způsobem, tudíž kniha osloví nejen milovníky literatury faktu, ale také ctitele historických románů. A já osobně se těším na to, až se nějaký mladý pracovník muzea znovu ponoří do dostupných zdrojů a napíše ještě rozsáhlejší publikaci. Ferdinand Náprstek si ten návrat na pomyslné výsluní zaslouží.

Zdroj obálky: Ferdinand Pravoslav Náprstek: Labužník života - Národní muzeum