Meditovat a tvořitTichá domácnostRomeo a Julie věku pokročiléhoPromiskuita Svátky vánočníHelena Zeťová nám bohužel odešla
Co mě v lednu zaujalo na NetflixuKnižní ledenPo stopách židovské obce v Plzni IV: Když se život stane vězením5 významných kulatých výročí české kulturyFantomová bolest – česká premiéra působivého tanečního dramatu8 překvapivých faktů o kultovním Jurském parkuTanči aneb pohybovník Po kafkovsku nejen o PrazeVrcholí „Line“ edice Suprahonu – Blues Rock Line 1968-894. února, den boje proti rakovině: Počet lidí s touto diagnózou roste...Láska k temnotámForman na Letní scéně Musea Kampa
Tato epická báseň vznikla díky úkolu z lekce tvůrčího psaní Renaty Šindelářové na univerzitě třetího věku: „Vytvořte text inspirovaný dílem W. Shakespeara."
ROMEO A JULIE VĚKU POKROČILÉHO Potkali se ve vlaku dva důchodci osamělí, usměvavá bábinka a staroušek celkem smělý. Do oka si padli hned, v srdcích cosi zajiskřilo, měli si co povídat, moc dobře jim spolu bylo. Slíbili si setkání, kontakt na sebe si dali a poté si vzájemně ještě chvíli naslouchali. Ó, jaká to náhoda! že společně vystoupili ve stanici následné, kde se sobě představili. „Tykejte mi, prosím vás," řekl děda bez váhání. „Roman - to je jméno mé." „Julie jsem," řekla paní. Načež svorně kráčeli domů směrem navlas stejným, Když tu sdělil ženě muž hlasem zcela neochvějným: „Jsem letitý důchodce, zatím relativně zdravý." „Já jsem na tom podobně," žena ostýchavě praví. Oněměli úžasem, přidali smích okamžitě, když stanuli před domem, kde žil každý ve svém bytě. „Jakto, že se neznali?" starý pán si hlavu lámal. Proč dřív Julu nespatřil, nebo že by ho zrak klamal? Že jsou vlastně sousedé zde v domově seniorů, zjistili až ve chvíli, kdy výtahem jeli vzhůru. Od té doby každý den toužili se spolu vidět. Řekli si, že za lásku nebudou se přece stydět. „Smím ti říkat Romeo?" Julii se nápad rodí. Roman na to: „Určitě, lépe se to k tobě hodí." „Romeo!" a „Julie!" - tak se často svolávali, vykloněni z balkonů, aby k sobě promlouvali. Občas zašli na koncert, na kafíčko do kavárny, do kina i divadla, život zdál se šťastný, zdárný. Před domovem důchodců nachází se parčík malý. Tam pan Roman s Julií na lavičce sedávali. Držíce se za ruce, tisknouce se vroucně k sobě, jako v díle Shakespeara, jenom trochu v jiné době. Jindy chvíle trávili v obejmutí láskyplném. Někdo jim to schvaloval, jiným byli v oku trnem. Do krásného soužití zasáhl však tvrdý osud. Náhle se vše změnilo, co v pohodě bylo dosud. V domově se rozšířil virus zhoubný covidový. Jak dalece krutý byl, nelze ani popsat slovy. Julie naň zemřela jen jeden den před Romanem. Žalem srdce puklo mu, přežil noc a skonal s ránem. Tři přátelé z domova čest památce těch dvou vzdali, když z lavičky v parčíku starcům pomník udělali. Vytesali figury ze dřeva jen borového, a to dědu starého i partnerku milou jeho. Pan Roman a Julie teď zas vedle sebe sedí, a i když jsou dřevění, z očí do očí si hledí. U lavičky cedulka sousoší to popisuje: DĚDA ROMAN („ROMEO") ZAMILOVÁN DO JULIE. ![]() Autor obrázku: Marie Sabau |
Copyright © 2001 -
2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.