ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
úterý 18.8.2026, svátek má
Helena
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Rudolfův (po)hřebChvála čiré radostiPůvod psaní, Páral a jiné svízeleNa cestěU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška
Nejčtenější za 14 dní
Znojmo podle Moniky FrecerovéOsvědčené verše z pradávné MateřídouškyDětská, ale nedětinská hrubínologieSta let by se dožil Fidel CastroCo mi přineslo červencové čtení? A jedna společná otázkaBásník HalasJohnu Dicksonu Carrovi by bylo 120 letKdo byl Frank HellerProdaná nevěsta pod širým nebem na zámku Liteň120 let od narození kouzelníka RawsonaMajor Zeman a zavražděná
Zjevné předurčení jako blbost
18.02.2025 Ivo Fencl Společnost
Jorge Luis Borges (1899-1986) je podnětný. Navzdory tomu, že ho Truman Capote ještě za Borgesova života označil za spisovatele „okrajového“. Co slovem okrajový mínil? Nevím, ale je fakt, že se Borges obíral dost speciálními tématy. Normalita ho nezajímala. Obávám se, že by u Trumana neobstál ani jakýkoli autor science fiction; ale to je fuk a jiný erudovaný badatel - Harold Bloom - řadí Borgese rovnou do kánonu Západní literatury. Očekávatelně blízko Kafky.
Abyste v Borgesovu sílu, ne-li předurčení, uvěřili taktéž vy a především vy, stačí si přečíst jakoukoli jeho prózu, třeba Nesmrtelného. Či povídku o četných shodách okolností, které finálně, a tady má jít o překvapení, nebudou podstatné.
Matematikům, vím, to vysvětlovat nemusíme, ale většina lidí si kupodivu myslí, že začne-li být podobností víc než deset, mohou, ehm, vsadit do hry benátský palác, mají-li jaký. Taky ho vsadí a čekají výhru, ale zbytečně. Projedou to. I život zcela vedle literaturu nás ostatně poučuje, že se dá najít podobností tisíce, a jestliže jste fanatik, dáte jim vždycky smysl. Omylem je akceptujete jako zjevné předurčení.
I zamilovaní vlastně jsou fanatiky a mohou srovnávat osudy „jediné pravé“ se svými. A vypadne - často - tiket s textem „my se k sobě hodíme; nesmrtelně“.
Podobná srovnávání hoďte, radím, daleko za hlavu, je-li tam louka, a radši to udělejte dřív než pozdě. Poznal jsem svého času dámu, na jméně nezáleží, a jak to v mládí chodí, uhranula. Sbližování se zadrhlo a já si zoufal a říkal: „Asi můj omyl.“ Jenže jsem současně věděl, kdy se narodila, že na Apríla. Jsem narozen 16. 4. a každopádně jsme oba paličatí Skopci a oba potomci nějaké z učitelek. Oba jsme prožili dětství s mladší sestrou jménem Eva a Ivanin syn sice není na chlup věku jako můj syn, ale syn Ivanina bratra je stejně starý na den. Asi pět let po uhranutí se můj syn a Ivanin synovec „náhodou“ narodili takřka ve stejnou hodinu toho samého roku. Mělo to něco znamenat? Pochybuji.
Vůbec nic to, podotýkám, neznamená! Jako správná fanatik (a ještě v čase svého uhranutí) jsem se ale mrkl do mapy a trochu mě zarazilo, že jsme já i Ivana vyrůstali, ehm, na sice různých ulicích - v nedalekých obcích -, avšak ulicích na totožné rovnoběžce. Na mapu jsem vtiskl průhledné pravítko a spojilo ty vzdálené uličky přes pár kopců a zůstalo absolutně vodorovné. Pořád, vím, je to málo shod. Ale na poblázněnou kebuli náhle zaťukala vzpomínka na mladou cikánku, která mi - v dávnověku - věštila z dlaně. Ještě jsme tenkrát byli dětmi a sešli jsme se na kraji louky, jen kousek od řeky. Děvče na nás asi cosi testovalo a chlubilo se a řeklo mi, že potkám nevěstu z… A jmenovala obec na rovnoběžce. Věštbu jsem okamžitě pohřbil v paměti - na desetiletí -, jenže se vynořila a já opět viděl louky a děvče od kolotoče a dokonce si vzpomněl, jak jsem jí - ani málo - nevěřil a hodil vizi za hlavu. A taky se mi vybavila její dospělácká vážnost. Nežertovala. Nebyla to jen další hra Krvavé koleno.
Pořád málo shod! Ale má pečlivá matka mi v raném dětství vedla kroniku a jednou mě napadlo, že se podívám, není-li tam záznam ze dne Ivanina narození 1. dubna 1967. Sám jsem narozený 16. dubna 1964 a 1. 4. mi tedy nebyly ani tři roky. Ono to není málo a duše tříletého, říká se, nezměněna zůstane do sta let.
„Zrovna ten den tam zápis nebude,“ věděl jsem smutně. Ale byl. Je tam. Čtu: „Nečekaná nemoc. Překvapivě trvala jen den. V noci blouznil. 2. dubna znova zdráv.“ Tečka.
A kdyby mi byla Ivana ukradena, do té kroniky bych se na onen flíček nepodíval. Jenže mi dotyčná připadala na pár let jako kus vlastního osudu, i zjistil jsem tohle. Nelze navíc popřít, že se jmenuji Fencl a její příjmení znělo divně podobně: Elznic. A já jí psával a znal číslo jejího „rovnoběžkového“ rodného domu (336) a numero našeho domu je 633. Neříká se tomu i oficiálně „zjevné předurčení“? Možná. Ale sečtu-li ta čísla, vyjde 999. Když cifru otočím nohama vzhůru, dostanu 666 (Číslo ďábla). Ha. Mělo mě to před dotyčnou femme fatale dokonce varovat? Nevím. A kdybych užil jen ta fakta, vznikla by průměrná povídka-nesmysl, ale jiná věc je, že se mi to stalo. Opravdu. V životě. Že to není fikce.
Přesto shody nedokazují moc. Proč ne? Existuje x-krát víc NESHOD a utopily by pár banálních podobností nejenom v Bezdrevu, nýbrž v moři. Kdo chce, věří. Kdo nechce, toho víře ani papež spřežením nenaláká. Kdysi jsem podobné shody měl za jadýrka a znamínka osudu, ale představuji si už dnes pravý opak. „Ty a já?“ Nesmysl! Je to konstrukt. Ne Borges, ale upachtěnost. Asi jako v písni Mirka Černého o vraždách Lincolna a Kennedyho. Za hlavu na louku s podobnými bludy.
Country Beat Jiřího Brabce s Mirkem Černým - O sto let pozdeji - YouTube
Matematikům, vím, to vysvětlovat nemusíme, ale většina lidí si kupodivu myslí, že začne-li být podobností víc než deset, mohou, ehm, vsadit do hry benátský palác, mají-li jaký. Taky ho vsadí a čekají výhru, ale zbytečně. Projedou to. I život zcela vedle literaturu nás ostatně poučuje, že se dá najít podobností tisíce, a jestliže jste fanatik, dáte jim vždycky smysl. Omylem je akceptujete jako zjevné předurčení.
I zamilovaní vlastně jsou fanatiky a mohou srovnávat osudy „jediné pravé“ se svými. A vypadne - často - tiket s textem „my se k sobě hodíme; nesmrtelně“.
Podobná srovnávání hoďte, radím, daleko za hlavu, je-li tam louka, a radši to udělejte dřív než pozdě. Poznal jsem svého času dámu, na jméně nezáleží, a jak to v mládí chodí, uhranula. Sbližování se zadrhlo a já si zoufal a říkal: „Asi můj omyl.“ Jenže jsem současně věděl, kdy se narodila, že na Apríla. Jsem narozen 16. 4. a každopádně jsme oba paličatí Skopci a oba potomci nějaké z učitelek. Oba jsme prožili dětství s mladší sestrou jménem Eva a Ivanin syn sice není na chlup věku jako můj syn, ale syn Ivanina bratra je stejně starý na den. Asi pět let po uhranutí se můj syn a Ivanin synovec „náhodou“ narodili takřka ve stejnou hodinu toho samého roku. Mělo to něco znamenat? Pochybuji.
Vůbec nic to, podotýkám, neznamená! Jako správná fanatik (a ještě v čase svého uhranutí) jsem se ale mrkl do mapy a trochu mě zarazilo, že jsme já i Ivana vyrůstali, ehm, na sice různých ulicích - v nedalekých obcích -, avšak ulicích na totožné rovnoběžce. Na mapu jsem vtiskl průhledné pravítko a spojilo ty vzdálené uličky přes pár kopců a zůstalo absolutně vodorovné. Pořád, vím, je to málo shod. Ale na poblázněnou kebuli náhle zaťukala vzpomínka na mladou cikánku, která mi - v dávnověku - věštila z dlaně. Ještě jsme tenkrát byli dětmi a sešli jsme se na kraji louky, jen kousek od řeky. Děvče na nás asi cosi testovalo a chlubilo se a řeklo mi, že potkám nevěstu z… A jmenovala obec na rovnoběžce. Věštbu jsem okamžitě pohřbil v paměti - na desetiletí -, jenže se vynořila a já opět viděl louky a děvče od kolotoče a dokonce si vzpomněl, jak jsem jí - ani málo - nevěřil a hodil vizi za hlavu. A taky se mi vybavila její dospělácká vážnost. Nežertovala. Nebyla to jen další hra Krvavé koleno.
Pořád málo shod! Ale má pečlivá matka mi v raném dětství vedla kroniku a jednou mě napadlo, že se podívám, není-li tam záznam ze dne Ivanina narození 1. dubna 1967. Sám jsem narozený 16. dubna 1964 a 1. 4. mi tedy nebyly ani tři roky. Ono to není málo a duše tříletého, říká se, nezměněna zůstane do sta let.
„Zrovna ten den tam zápis nebude,“ věděl jsem smutně. Ale byl. Je tam. Čtu: „Nečekaná nemoc. Překvapivě trvala jen den. V noci blouznil. 2. dubna znova zdráv.“ Tečka.
A kdyby mi byla Ivana ukradena, do té kroniky bych se na onen flíček nepodíval. Jenže mi dotyčná připadala na pár let jako kus vlastního osudu, i zjistil jsem tohle. Nelze navíc popřít, že se jmenuji Fencl a její příjmení znělo divně podobně: Elznic. A já jí psával a znal číslo jejího „rovnoběžkového“ rodného domu (336) a numero našeho domu je 633. Neříká se tomu i oficiálně „zjevné předurčení“? Možná. Ale sečtu-li ta čísla, vyjde 999. Když cifru otočím nohama vzhůru, dostanu 666 (Číslo ďábla). Ha. Mělo mě to před dotyčnou femme fatale dokonce varovat? Nevím. A kdybych užil jen ta fakta, vznikla by průměrná povídka-nesmysl, ale jiná věc je, že se mi to stalo. Opravdu. V životě. Že to není fikce.
Přesto shody nedokazují moc. Proč ne? Existuje x-krát víc NESHOD a utopily by pár banálních podobností nejenom v Bezdrevu, nýbrž v moři. Kdo chce, věří. Kdo nechce, toho víře ani papež spřežením nenaláká. Kdysi jsem podobné shody měl za jadýrka a znamínka osudu, ale představuji si už dnes pravý opak. „Ty a já?“ Nesmysl! Je to konstrukt. Ne Borges, ale upachtěnost. Asi jako v písni Mirka Černého o vraždách Lincolna a Kennedyho. Za hlavu na louku s podobnými bludy.
Country Beat Jiřího Brabce s Mirkem Černým - O sto let pozdeji - YouTube
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Společnost
Osvědčené verše z pradávné Mateřídoušky
100 let od narození Ludvíka Vaculíka
Sta let by se dožil Fidel Castro
Neviditelné pasti očima autorek: Co nás drží v šachu a jak najít cestu ven?
Jak překonat autismus
3 lahodné smoothie drinky: Osvěžení plné vitamínů
Narodí se morče znova? Úvaha o smrti
Muzeum války 1866: Na Chlumu ožívá největší bitva českého území
Mikulovské muzeum slaví 100 let výstavou o tom, co návštěvník běžně nevidí
Vzpomínka na západočeského výtvarníka
Bradbury a Karlštejn
Když vás vývoj zklame, byl to sen
Není sviní každý, komu perlu předhodíte
Před válkou studovala architekturu, dnes zachraňuje psy z fronty
15 let po zavraždění Simony Monyové
Svobodomyslné postřehy ze Světa knihy 2026
Povím-li Rómeo, musím říct Alfa
Omezenec putuje Českem i Moravou
Když se země nadechne a srdce zrychlí tep
Kousek přírody zpátky
Další články v rubrice Společnost
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.