ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pátek 15.5.2026, svátek má
Žofie
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejčtenější za 14 dní
5 mýtů o vašem chrupu: Bílý zub, základ zdraví Když ještě děcka četlaKdyž se země nadechne a srdce zrychlí tepMichael aneb Pouze pocitologie, ale rychleEva Veberová nezemře. Narozena před 100 rokyCo ve vás zbude, když zavřete knihu? Dubnové čtení, které mi zvlnilo stránkyTři nové pohádky pro malé i velké čtenářeOmezenec putuje Českem i MoravouCharmsova poezie prvně kompletníJak nás čísla ohromují, ale i nebezpečně ochromujíHoror Hokum: Adam Scott se v děsivé irské legendě propadá do šílenstvíKdyž se konečně potkají dvě knížky
Pošetilá úvaha o písňových textech
19.03.2025 Ivo Fencl Společnost
Nikdy jsem (naštěstí) nedělal do písničkových textů, když nebudu počítat nějaké amatérské kapely vlastního mládí, jak tím prošel skoro každý. Za asi největší úspěch mám, že jsem jednou otextoval „těžkotonážní“ hardrockovou skladbu - velmi známou - od anglických Deep Purple, která se normálně jmenuje Mad Dog, jako Nejdu. Můj příběh byl o mládencově nechuti být odveden, ale problém nastal, když to měla ona kapela zahrát. Hudební úroveň Hlubokého purpuru na ni byla vysoká.
Texty už nepíši, ale poslouchám je. O to víc, že hudební nuance rozlišuji hůře. Takoví lidé hudbu rovněž chápou a milují, ale často tápeme bez textu. Klidně to může být anglicky, možná i francouzsky, ale když tam nikdo nic nezpívá, my nenadaní už pět vteřin po ukončení songu nezopakujeme ani půltón.
Naštěstí mohu uznat, že nás není tolik, a třeba synovi, když je v okolí, řeknu: „Zapískal bys melodii z Kmotra?“ A on ji zapíská. A já: „Co téma Růžový panter?“ Zapíská. Já bych nedokázal ani notu a považuji takovou schopnost za cosi úžasného. O to horší mi připadá, když některý od Boha nadaný zpěvák, dejme tomu Petr Janda, akceptuje horší text. Příkladem je podle mě i celkem populární a snesitelná píseň Olympiku Nech to být (na konci článku).
Co mi na ní vadí? Petr Janda se do toho hezky opírá, tak jako vždycky, a proti melodii nic nemám, ale text je obsahově moc banální. Je to korektní populismus první třídy. Vyzývá, abychom radši nic nedělali a hodili věc za hlavu. To samozřejmě někdy musíme, ale jinak to bylo spíš heslo režiséra Otakara Vávry. „Co radíte?“ ptali se ho, když už mu bylo takřka sto.
A Vávra tvrdě: „Házet věci za hlavu.“
Je fakt, uznávám, že tím způsobem vždy proplul. I Janda proplouvá s Nech to být, ale pro tento song se na něj vzpomínat nebude.
Je to už nějakých dvacet let, co mi telefonovala známá, že jedou s manželem na obří koncert „Kabátů“, jestli nechci jet s nimi. Tak jsem počkal u silnice, nabrali mě. Koncert se konal v zimním stadionu a plno bylo. Už tenkrát v podstatě Kabáti hráli, co dodnes, a některé ty vypalovačky snesu, ale třeba u nejznámější se vždycky mlátím do hlavy. Která to je? Samozřejmě ta začínající s úvahou, že možná na Měsíci ani „nejsou stopy“. Ten text je ozvukem hned několika konspiračních teorií a desetitisíce fanoušků ho vždy a samozřejmě zpívají nadšeně s kapelou, když dojde na další koncert někde v „kotli“. Textař se ptá, proč okolo sebe kope, kdo se topí, což je otázka ryze řečnická a odpustitelná, a konečně hovoří o „svalu“, který otáčí Zemí. Řekl bych, že jsou jednoznačně míněny Spojené státy, takže na problému zde řešeném asi něco bude, ale mně připadá celý ten text uhozený - a komu ne, ať mi vynadá. A skupina Kabát? Následuje obvykle song o burlacích na Volze, a když začala válka s Ukrajinou, samozřejmě ho hráli ještě víc. Kabát je prostě kapela, jejíž texty moc nemusím. Ale hudba (ona „pařba“), uznávám, uchvátí.
Samo sebou, že vždy byly taky texty, které se ani líbit nechtěly. Třeba velmi mladý jonák Jaroslav Foglar se kdesi setkal s - rovněž ještě mladým - Karlem Plickou, později slavným fotografem, a bylo to v Piešťanech a ještě existovalo Československo a Plicka zpíval se skauty tuto písničku, kterou velice miloval, ale hudbu jsem bohužel na internetu nenalezl: Katolík, katolík, sedni si za stolík. A který jsi luterán, ty si sedni ke dverám.
Jistou nemilosrdnost Slováci, a to už se zapomnělo, ostatně projevili svého času nejen vůči luteránům, ale i vůči nám Čechůnům: na začátku války vznikl fašistický Slovenský štát a najednou jsme nebyli na jeho teritoriu vítáni, což se proklamovalo i sloganem „Čecha do mecha a mech do Dunaja.“
Naštěstí však vznikají především texty, které se líbit chtějí, a některé se chtějí líbit tak strašně, strašně, strašně moc, až se přelíbily.
Neříkám, že to jsou výslovně kýče. Možná ne. Ale vyrostly ze své podoby do bizarního symbolu a vrostly do „své“ hudby, která z nich nakonec udělala cosi absolutně absurdního. Jednou z takových písní, kde to všichni mysleli dobře, ale dopadlo to jako často, anžto dojemnost kapku přepískli, je song Vždyť fůru přátel máš v zeleném údolí z předrevolučního televizního seriálu: Přátelé zeleného údolí + text - YouTube. Bohužel už nevím, v jakém filmu pak zpívá tu samou píseň Bolek Polívka ve chvíli nejvyšší ožralosti, aby symbolizoval i nejhlubší ironii. Ona písnička umí prostě mnohé nechtěně pobavit, zatímco část vnímatelů ji samozřejmě dokáže brát vážně, já jim to neberu. Ale těžko odpouštět textaři České slavice Lucie Bílé, který se pokusil vystihnout celou její kariéru a napsal mj. slova „denně se dnes koupu ve štěstí“ anebo „i když život mi dal do těla, vstanu jak fénix z popela“. Zpívat něco podobného hraničí totiž s rouháním se; ale zpěvačka má očividně jiný názor - a hle: „Mám nová křídla, létám výš než dřív!“ Atd.
Kde prostě zůstaly staré zlaté časy, kdy ještě Honza Vyčítal textoval prostými slovy „Říkal to Jim Bridger, já měl jsem v noci sen, pod Sedmou kavalérií, že krví zrudla zem!“ Jest to taky trochu divné, ale ta bitva koneckonců proběhla, vše sedí… a legendární stopař Jim Bridger koneckonců existoval. Toto beru jako statromilec na milost, a protože cítím, že i tady je dost na diskusi, už radši s varováními končím. „A kmen Siouxů je statečný a svůj kraj dobře zná, proč Custer neposlouchal ta slova varovná!“
A zde je už klasické, a přece lehce alibistické Nech to být:
Olympic - Nech to být (3.5.1977)
Naštěstí mohu uznat, že nás není tolik, a třeba synovi, když je v okolí, řeknu: „Zapískal bys melodii z Kmotra?“ A on ji zapíská. A já: „Co téma Růžový panter?“ Zapíská. Já bych nedokázal ani notu a považuji takovou schopnost za cosi úžasného. O to horší mi připadá, když některý od Boha nadaný zpěvák, dejme tomu Petr Janda, akceptuje horší text. Příkladem je podle mě i celkem populární a snesitelná píseň Olympiku Nech to být (na konci článku).
Co mi na ní vadí? Petr Janda se do toho hezky opírá, tak jako vždycky, a proti melodii nic nemám, ale text je obsahově moc banální. Je to korektní populismus první třídy. Vyzývá, abychom radši nic nedělali a hodili věc za hlavu. To samozřejmě někdy musíme, ale jinak to bylo spíš heslo režiséra Otakara Vávry. „Co radíte?“ ptali se ho, když už mu bylo takřka sto.
A Vávra tvrdě: „Házet věci za hlavu.“
Je fakt, uznávám, že tím způsobem vždy proplul. I Janda proplouvá s Nech to být, ale pro tento song se na něj vzpomínat nebude.
Je to už nějakých dvacet let, co mi telefonovala známá, že jedou s manželem na obří koncert „Kabátů“, jestli nechci jet s nimi. Tak jsem počkal u silnice, nabrali mě. Koncert se konal v zimním stadionu a plno bylo. Už tenkrát v podstatě Kabáti hráli, co dodnes, a některé ty vypalovačky snesu, ale třeba u nejznámější se vždycky mlátím do hlavy. Která to je? Samozřejmě ta začínající s úvahou, že možná na Měsíci ani „nejsou stopy“. Ten text je ozvukem hned několika konspiračních teorií a desetitisíce fanoušků ho vždy a samozřejmě zpívají nadšeně s kapelou, když dojde na další koncert někde v „kotli“. Textař se ptá, proč okolo sebe kope, kdo se topí, což je otázka ryze řečnická a odpustitelná, a konečně hovoří o „svalu“, který otáčí Zemí. Řekl bych, že jsou jednoznačně míněny Spojené státy, takže na problému zde řešeném asi něco bude, ale mně připadá celý ten text uhozený - a komu ne, ať mi vynadá. A skupina Kabát? Následuje obvykle song o burlacích na Volze, a když začala válka s Ukrajinou, samozřejmě ho hráli ještě víc. Kabát je prostě kapela, jejíž texty moc nemusím. Ale hudba (ona „pařba“), uznávám, uchvátí.
Samo sebou, že vždy byly taky texty, které se ani líbit nechtěly. Třeba velmi mladý jonák Jaroslav Foglar se kdesi setkal s - rovněž ještě mladým - Karlem Plickou, později slavným fotografem, a bylo to v Piešťanech a ještě existovalo Československo a Plicka zpíval se skauty tuto písničku, kterou velice miloval, ale hudbu jsem bohužel na internetu nenalezl: Katolík, katolík, sedni si za stolík. A který jsi luterán, ty si sedni ke dverám.
Jistou nemilosrdnost Slováci, a to už se zapomnělo, ostatně projevili svého času nejen vůči luteránům, ale i vůči nám Čechůnům: na začátku války vznikl fašistický Slovenský štát a najednou jsme nebyli na jeho teritoriu vítáni, což se proklamovalo i sloganem „Čecha do mecha a mech do Dunaja.“
Naštěstí však vznikají především texty, které se líbit chtějí, a některé se chtějí líbit tak strašně, strašně, strašně moc, až se přelíbily.
Neříkám, že to jsou výslovně kýče. Možná ne. Ale vyrostly ze své podoby do bizarního symbolu a vrostly do „své“ hudby, která z nich nakonec udělala cosi absolutně absurdního. Jednou z takových písní, kde to všichni mysleli dobře, ale dopadlo to jako často, anžto dojemnost kapku přepískli, je song Vždyť fůru přátel máš v zeleném údolí z předrevolučního televizního seriálu: Přátelé zeleného údolí + text - YouTube. Bohužel už nevím, v jakém filmu pak zpívá tu samou píseň Bolek Polívka ve chvíli nejvyšší ožralosti, aby symbolizoval i nejhlubší ironii. Ona písnička umí prostě mnohé nechtěně pobavit, zatímco část vnímatelů ji samozřejmě dokáže brát vážně, já jim to neberu. Ale těžko odpouštět textaři České slavice Lucie Bílé, který se pokusil vystihnout celou její kariéru a napsal mj. slova „denně se dnes koupu ve štěstí“ anebo „i když život mi dal do těla, vstanu jak fénix z popela“. Zpívat něco podobného hraničí totiž s rouháním se; ale zpěvačka má očividně jiný názor - a hle: „Mám nová křídla, létám výš než dřív!“ Atd.
Kde prostě zůstaly staré zlaté časy, kdy ještě Honza Vyčítal textoval prostými slovy „Říkal to Jim Bridger, já měl jsem v noci sen, pod Sedmou kavalérií, že krví zrudla zem!“ Jest to taky trochu divné, ale ta bitva koneckonců proběhla, vše sedí… a legendární stopař Jim Bridger koneckonců existoval. Toto beru jako statromilec na milost, a protože cítím, že i tady je dost na diskusi, už radši s varováními končím. „A kmen Siouxů je statečný a svůj kraj dobře zná, proč Custer neposlouchal ta slova varovná!“
A zde je už klasické, a přece lehce alibistické Nech to být:
Olympic - Nech to být (3.5.1977)
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Společnost
Omezenec putuje Českem i Moravou
Když se země nadechne a srdce zrychlí tep
Kousek přírody zpátky
Fejeton o teple
Jsem snad cyklo králík? Relax na kole
Operace Viking: Série o českých špionech za studené války
Igráček slaví padesátiny. Přejeme všechno nejlepší!
Milovník knih v roli kata
Nová výstava v Kutné Hoře odhaluje příběh slavné mincovny
Když se Velikonoce (ne)povedou aneb svátky mezi tradicí a bizárem
Rodinné zázemí je základ, ale pořád to není všechno
Když Chuck Norris odešel, Smrt si pro něj přišla se sklopenou hlavou
Projekt SOUSEDSKÝ KOUS aneb Sníme si to všichni!
Gastronomický survival: Proč v Kambodži sepnout ruce a v Itálii schovat kečup?
Umělecko-průmyslové muzeum v roce 2026 mezi tradicí a vizí
Jezuité změnili tvář Kutné Hory. Výstava vypráví jejich příběh
FOTOREPORTÁŽ: Kanáry v zimě? Ideální...
Všude kolem nás rostou cyklostezky, je jich ale dost?
SWAP festival: Týden udržitelného sdílení napříč Českem
Jaký hrnek máte nejraději?
Další články v rubrice Společnost
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.