ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pátek 6.3.2026, svátek má
Miroslav
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
GrilovačkaPoslední autobus ujel...Soused psychopatVýslechCo znamená psát moderněStockholmský styl
Nejčtenější za 14 dní
Co mě v únoru zaujalo na NetflixuVýznamné jubileum Faye DunawayovéKdyž se pravda stane zradouKniha o vytváření reklam formou obrázkového seriálu v naší zemi během 20. věku Omar Sy v nejintimnější roli posledních let: Byl jsem cizincemKdo byl Vladimír Thiele?Každá krize je příležitost, ukážou hrdinové zlodějské černé komedieVrcholné španělské baroko před VelikonocemiUmělecko-průmyslové muzeum v roce 2026 mezi tradicí a vizíCo o nás prozrazují naše knihovny a které poklady jsme přehlédli?Svět, kam příliš často nenahlížímeMaďarský soubor Royal Ballet Fehérvár uvede v Praze taneční divadlo Kameny
Strašidelno, zvláště filmové, podle Antonína Tesaře
14.03.2025 Ivo Fencl Literatura
Antonín Tesař napsal novou knihu o filmových (ale částečně i literárních) hororech, takových knih od českých autorůl mnoho dosud není. Hned úvodem autor ne snad ležérně, ale prakticky obešel marné pokusy o přesnou definici žánru a na stránce 24 vyhlásil: „Ukazuje se, že když lidé mluví o tom, že je horor takový a takový a má takové a takové vlastnosti, většinou tím nemyslí celý hororový žánr, ale jen nějakou jeho část. A právě z takových částí se skládá tahle kniha.“
Je jich tucet, přičemž první kapitola vypráví o klasikách Universalu a ikonách tohoto hollywoodského studia: Lugosiho Draculovi, Karloffovu Frankensteinovi, Chaneyho Vlkodlakovi. „Film Dracula´s Daughter patří k pozapomenutým,“ upozorňuje Tesař. „Režíroval ho Lambert Hillyer, rutinní tvůrce westernů kategorie B společnosti Columbia, a nehrál v něm Karloff ani Lugosi. Esteticky není tak působivý, ale interpretačně si zaslouží pozornost. Je to jediný z hororů Universalu, který do popředí klade ženskou postavu (ani Frankensteinova nevěsta to nedělá) a dá se vykládat jako ambivalentní reflexe ženské emancipace. Upíří hraběnka Marya Zaleska patřila do harému hraběte Draculy, ale po jeho smrti se osamostatní, a dokonce upíra rituálně pohřbí. Sama se vyrovnává s vlastním vampyrismem, a dokonce vyhledá pomoc psychiatra dr. Gartha, který jí má její touhy po krvi zbavit. Garth vystupuje jako typický silný mužský hrdina, který zachraňuje ženy v nesnázích, což mu nejspíš dává i právo na to s nimi příležitostně sexisticky vtipkovat… Zároveň se navazuje na linii příběhů upírek s lesbickými sklony, kterou odstartovala slavná novela Carmilla (1872) irského spisovatele Josepha Sheridana Le Fanu. I když jsou v Dracula´s Daughter tyto narážky nenápadné, pořád je to film z roku 1936, který měl vliv na několik generací divaček, takže z Goldie Holdenové, představitelky hraběnky Zaleské, se stala svého druhu ikona pro lesbické publikum a film údajně inspiroval americkou spisovatelku Anne Riceovou k psaní románů o queer upírech.“
Druhá kapitola se zabývá literárním dílem Howarda Phillipse Lovecrafta, potažmo weird fiction, a jak Tesař zdůrazňuje, jde o proud, který by se „rád viděl jako vůbec nejautentičtější větev hororu“.
Dostal se tím k tématu, kterému uzdu popouští taky ve zbytku knihy, a totiž prestiže. Ony totiž zůstaly dějiny hororu i historií kulturních válek, kde skupiny, co se zrovna etablovaly, velmi rády tvrdily, že je opravdovější anebo kvalitnější jejich pojetí hrůzy.
Třetí kapitola - s podtitulem Psychotické ženy a horor pro lepší lidi - se věnuje ambiciózním filmovým hororům a pojmu elevated horror, známému z dnešní kinematografie. Analyzují se však rovněž starší „art-horrory“, spojené s arthousovým filmem, anebo - ještě starší - „prestižní horor“ klasického Hollywoodu let čtyřicátých. Ono slovo „elevated“ ale pan Tesař věru moc neprožívá a nijak je jako nálepku nemiluje. Cítí snobismus, asi právem, a raději má výš už zmíněný pojem „prestižní“. Tak či onak, náš autor se není s to přenést přes ignoranci, s jakou se právě o elevated hororu mluví jako o něčem, co loví „žánr z pokleslých hlubin“.
Že tohle Antonína Tesaře dožírá, se nedivím: sám se po celou tuhle knihu pokouší dokázat, že i ty nejpokleslejší horory mohou být, ano, z nějakého pohledu fascinující.
Čtvrtá kapitola sleduje fenomén krvavého gore filmu, především italského, a pátá část se naopak věnuje těm výtvorům, na něž alternativní hororové fandomy shlížejí svrchu jako na „obyčejný mainstream“. Autor plynně vypráví o triu literárně-filmových hitů Rosemary má děťátko, Vymítač ďábla a Přichází Satan. Na čas tyto knihy a filmy udělaly z hororů bestsellery a blockbustery a mj. je charakterizuje silná snaha vytvořit uvěřitelno. Zdání, že se satanem špikované události státi mohly. To pojetí ona díla sbližuje i s Čelistmy, příběhem nefantaskním, ale nepochybně děsivým.
Šestá kapitola Rodina je základ strachu představuje Stephena Kinga. Sedmá se obírá americkým fenoménem cult cinema, spojeným s osobnostmi jako Romero, Cronenberg a Tobe Hooper. Osmá kapitola Svět podle Neřáda je o naturalistických hororech, tělesném strachu a zóně, ve které je těsno a dusno, ačkoli nedoznala vliv nadpřirozených příšer.
Devátá kapitola představuje téma alternativní sexuality, osobně ale nechápu, proč ho vyčleňovat. S desátou kapitolou vycestujeme mimo „prožluklý“ Západ a všecko se, kur-a, přece nevaří jenom v Americe, ne? Nevaří, i najdeme na cestách jiné kinematografie, u nichž se někdy transformoval v autonomní hororovou tradici místní folklór. Hlavní pozornost tu nicméně není věnována Nigérii, ale východnímu bloku.
Jedenáctá kapitola komentuje nedávno založenou „kolonku“ eco-hororu, a ještě ji dostuduji, ale koneckonců ani já nijak nepochybuji, že to byl právě Eco, kdo si „přisvojil mnohá starší díla, aby je posunul do nového kontextu“J.
Dvanáctá a finální kapitola pak stopuje pojetí hrůzna jako (výraznější) mystifikace, a to od přelomového „prvního internetového hororu“ Záhada Blair Witch přes multimediální experimenty po současné fenomény na webu, což je mj. creepypasta a online horor.
Osobně pojatým doslovem knihu opatřil Ivan Adamovič, vzpomínající na své někdejší nadšení z (nikoli nadpřirozeného) hororu Mlčení jehňátek (1992), ale především vzpomínající na svou až egomaniakální práci na Encyklopedii fantastického filmu. Dřel i na Kanárských ostrovech (1994) a „odborníků na oblast moc nebylo, tak jsem do okruhu autorů zapojil prakticky všechny, kteří měli v té době něco nakoukáno a žánr nějakým způsobem sledovali: od filmového historika Věroslava Háby přes publicistu Ondřeje Neffa po pár přátel ze sci-fi fandomu.“
Autor skvělé knihy V domě je příšera Antonín Tesař (*1983) je tak trochu současný Ježíš filmové publicistiky a nepochybně redaktor (bezvadného) dvouměsíčníku Cimepur i dramaturg Festivalu otrlého diváka. Spolupracuje s časopisem A2, webem ČT Art a Radiem Wave. A už před touhle knihou se stal spoluautorem dvou velmi důležitých publikací o popkultuře - Planeta Nippon (2017) a Krev, slzy a sperma (téhož roku).
Antonín Tesař: V domě je příšera. Proč se nebát hororu v literatuře a filmu. Doslov Ivan Adamovič. Nakladatelství Paseka. Praha 2025. 352 stran.
V domě je příšera - Antonín Tesař | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví
Druhá kapitola se zabývá literárním dílem Howarda Phillipse Lovecrafta, potažmo weird fiction, a jak Tesař zdůrazňuje, jde o proud, který by se „rád viděl jako vůbec nejautentičtější větev hororu“.
Dostal se tím k tématu, kterému uzdu popouští taky ve zbytku knihy, a totiž prestiže. Ony totiž zůstaly dějiny hororu i historií kulturních válek, kde skupiny, co se zrovna etablovaly, velmi rády tvrdily, že je opravdovější anebo kvalitnější jejich pojetí hrůzy.
Třetí kapitola - s podtitulem Psychotické ženy a horor pro lepší lidi - se věnuje ambiciózním filmovým hororům a pojmu elevated horror, známému z dnešní kinematografie. Analyzují se však rovněž starší „art-horrory“, spojené s arthousovým filmem, anebo - ještě starší - „prestižní horor“ klasického Hollywoodu let čtyřicátých. Ono slovo „elevated“ ale pan Tesař věru moc neprožívá a nijak je jako nálepku nemiluje. Cítí snobismus, asi právem, a raději má výš už zmíněný pojem „prestižní“. Tak či onak, náš autor se není s to přenést přes ignoranci, s jakou se právě o elevated hororu mluví jako o něčem, co loví „žánr z pokleslých hlubin“.
Že tohle Antonína Tesaře dožírá, se nedivím: sám se po celou tuhle knihu pokouší dokázat, že i ty nejpokleslejší horory mohou být, ano, z nějakého pohledu fascinující.
Čtvrtá kapitola sleduje fenomén krvavého gore filmu, především italského, a pátá část se naopak věnuje těm výtvorům, na něž alternativní hororové fandomy shlížejí svrchu jako na „obyčejný mainstream“. Autor plynně vypráví o triu literárně-filmových hitů Rosemary má děťátko, Vymítač ďábla a Přichází Satan. Na čas tyto knihy a filmy udělaly z hororů bestsellery a blockbustery a mj. je charakterizuje silná snaha vytvořit uvěřitelno. Zdání, že se satanem špikované události státi mohly. To pojetí ona díla sbližuje i s Čelistmy, příběhem nefantaskním, ale nepochybně děsivým.
Šestá kapitola Rodina je základ strachu představuje Stephena Kinga. Sedmá se obírá americkým fenoménem cult cinema, spojeným s osobnostmi jako Romero, Cronenberg a Tobe Hooper. Osmá kapitola Svět podle Neřáda je o naturalistických hororech, tělesném strachu a zóně, ve které je těsno a dusno, ačkoli nedoznala vliv nadpřirozených příšer.
Devátá kapitola představuje téma alternativní sexuality, osobně ale nechápu, proč ho vyčleňovat. S desátou kapitolou vycestujeme mimo „prožluklý“ Západ a všecko se, kur-a, přece nevaří jenom v Americe, ne? Nevaří, i najdeme na cestách jiné kinematografie, u nichž se někdy transformoval v autonomní hororovou tradici místní folklór. Hlavní pozornost tu nicméně není věnována Nigérii, ale východnímu bloku.
Jedenáctá kapitola komentuje nedávno založenou „kolonku“ eco-hororu, a ještě ji dostuduji, ale koneckonců ani já nijak nepochybuji, že to byl právě Eco, kdo si „přisvojil mnohá starší díla, aby je posunul do nového kontextu“J.
Dvanáctá a finální kapitola pak stopuje pojetí hrůzna jako (výraznější) mystifikace, a to od přelomového „prvního internetového hororu“ Záhada Blair Witch přes multimediální experimenty po současné fenomény na webu, což je mj. creepypasta a online horor.
Osobně pojatým doslovem knihu opatřil Ivan Adamovič, vzpomínající na své někdejší nadšení z (nikoli nadpřirozeného) hororu Mlčení jehňátek (1992), ale především vzpomínající na svou až egomaniakální práci na Encyklopedii fantastického filmu. Dřel i na Kanárských ostrovech (1994) a „odborníků na oblast moc nebylo, tak jsem do okruhu autorů zapojil prakticky všechny, kteří měli v té době něco nakoukáno a žánr nějakým způsobem sledovali: od filmového historika Věroslava Háby přes publicistu Ondřeje Neffa po pár přátel ze sci-fi fandomu.“
Autor skvělé knihy V domě je příšera Antonín Tesař (*1983) je tak trochu současný Ježíš filmové publicistiky a nepochybně redaktor (bezvadného) dvouměsíčníku Cimepur i dramaturg Festivalu otrlého diváka. Spolupracuje s časopisem A2, webem ČT Art a Radiem Wave. A už před touhle knihou se stal spoluautorem dvou velmi důležitých publikací o popkultuře - Planeta Nippon (2017) a Krev, slzy a sperma (téhož roku).
Antonín Tesař: V domě je příšera. Proč se nebát hororu v literatuře a filmu. Doslov Ivan Adamovič. Nakladatelství Paseka. Praha 2025. 352 stran.
V domě je příšera - Antonín Tesař | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Literatura
Mezi barvami a tichem: Co mi únorové knihy prozradily o světě i mně samé
Svět, kam příliš často nenahlížíme
Zeyer nebyl bůh, ale čtěme ho dál
Co o nás prozrazují naše knihovny a které poklady jsme přehlédli?
Kdo byl Vladimír Thiele?
Emanuel z Lešehradu věru nebyl literární velikán, ale...
Hercule Poirot přehledně
První letošní novinky edice Hlas
5 valentýnských citátů z knih
Tajnosti Londýna podle Alama Moora
Ozvěny nedovřených stránek: Lednové ticho
Hemingwayovi: Zpráva o jedné toxické rodině
Jiří Dědeček nejen o sobě
Jason Mason: Můj otec byl MIB
O některých nedostatcích foglarovek aneb Tučapského přísnost
Sherlock a rozdmýchávání první světové války
Koralina aneb Vstup do jiného světa
Kniha hřbitova
Kdo je Jane Marplová?
Kdo byl Charles Williams
Další články v rubrice Literatura
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.