ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
čtvrtek 15.5.2025, svátek má
Žofie
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Otcovi psí smrt (díl třetí)Ranní údivOtcovi psí smrt (druhý díl)Otcovi psí smrt (díl první)Tři hořkosladké básněUpíří kousnutí
Nejčtenější za 14 dní
Tajemné město Mayů ožívá: Češi a Slováci našli nejstarší observatořCo mě v dubnu zaujalo na NetflixuZářivý úsměv bez následků: Mýty a fakta o zubních fazetáchCo mi vadí na fanouškovi Stephena KingaMůry noci a jiné horory let 1870-1912Breuer. Čech v Americe, kterého po letech objeviliTip na výlet: Na Novopacku se pěstoval spiritismusMáme to v kufru! Biografický film o Nepelovi je už natočenýNa svět objektivem hledím...Žena miluje děti, a tak si vysní ĎáblíkaKvětinové karty Lenormand: Krásky s něžným i přísným poselstvímDubnové literární čtení
Ledová je plocha
06.04.2025 Ivo Fencl Próza
Vize, že bych investoval do hokejového týmu, je mi vzdálená (vypráví hrdina této povídky). Ale je to chyba. Následkem té chyby se vlastně nikdy nedovím, jak bych se choval jako manažer anebo i kouč. Zvládl bych - například - vychvalovat vlastní klub do nebe, i když neválí?
Ne, to nezažiju. Leda... Leda si věc představit.
Jako situaci, kdy mě (mého hrdinu) zaskočí půvabná televizní reportérka, nebudu s to ji vypoklonkovat a... své kluky budu hájit, i když vážně nemají své dny.
Reportérka: „Minulá sezóna byla pro vás přímo katastrofa!“
Kouč a majitel (dále "já"): „My se dostaneme nahoru! Je pravda, že jsme loni na podzim dřepli na dno tabulky, kde je smrduté bahniště a kachny. Ale jistě jste si všimli, že si kluci hned pořídili lopatky a hrabali a… Bylo to blízko, ale předkolo jsme nezvládli.“
Reportérka: „Už popáté v řadě.“
Já: „Ty věci nejsou o počtech. Do elity jsme přece měli pár bodů a bili se do poslední sekundy. Ono bylo v něčem i lepší, že jsme utekli a vyhráli tím. Kakali jsme totiž až v klidu na WC. Ale nic nelakuju. Kluci zklamaní jsou. Brečeli moc. Měli jsme na to.“
Reportérka: „Měli? Poslední příčka, pane manažer.“
Já: „Podívejte. Ono se dá i blbě spát, ale to přece není program. Ani televizní. To není ta vaše televize a její smrduté kanály. Heleďte: na mě se plivat může, ale neprávem, a já byl v pohodě. To spaní bylo výborný.“
Reportérka: „I po porážce devět nula?“
Já: „Vy máte vždycky tu možnost jít a vletět na kluky, když si sednou v šatně, a vy rozrazíte ty dveře a je řev. Já to z filmu znám. Ale já tohle neuznávám. Proč do tý šatny chodit, když leda vyvoláte paniku? Je to jako v politice. Vy musíte vědět, že mezi vámi a kluky jsou ještě trenéři. Nebo jeden. A on přece bere plat už za to, že má nějakou tu zkušenost a ta je taková, aby si poradil sám. Na to tam je! Do toho nejde vstupovat. Ale osobně to přesto dělám, a to ve velice lidské rovině.“
Reportérka: „A to je jaká?“
Já: „A to je to, co ukazuje i vaše televize. Nešlo ani tak o výsledek, ale o to, jak kluci vypadají. Jak vypadaj při hře. A tady nebyly vidět emoce a nebylo vidět nasazení. Co by asi na to řekli diváci v Národním? A proč to nebylo vidět? Oni to zvládali, ale oni neměli bojovnost; takže já se ani nedivím, že mi trenér pak nabídl, že rezignuje.“
Reportérka: „A vy jste ho vyrazit měl!“
Já: „A proč? To nebylo o něm!“
Reportérka: „Cituji ho: Nevím si dál rady. Majitel klubu po mě chce maximum a já mám vygumováno.“
Já: „On má takový chvilky. Ale já mu řek, že je to některými konkrétními kluky. Jenže byla sezóna a to hokejistu nikdo neuvolní. A když, tak je ten kluk totálně z formy. To nepotřebujeme. Lépe je učit, co máte, a týmovosti. Elánu. Osobně se před nováčky vždy nahý postavím a řeknu: „Smradi. Musíte nechat vše na ledě a mimo led musíte kloudně zapadnout do šatny. Do kolektývu.“
Reportérka: „Takže prvořadě nejde o umění hry?“
Já: „Tady jde o to, že vy, než angažujete, byste kluka měli mít nakoukaného. A přijde, ale musí dávat góly. Jinak půjde.“
Reportérka: „A co když se takové eso ani nakoukat nedá? Někdo je přece legenda a stojí celou sezónu.“
Já: „On ale nemusí stát, že nemá kondici, a vezměte náš fatální mač, který jste v televizi poplivali. Ano, utekl nám, ačkoli jsme byli jasně lepší. Zřetelná věc. Jen jsme prohráli. Proč? Na minutku jsme vypnuli a dostali hned gól.“
Reportérka: „Ale všichni říkají, že máte mizernou produktivitu. A sráží vás to.“
Já: „Jak říká poručík Columbo: Někdy se to tak semele. A víte, co jedině nám chybělo? Góly.
Ale kluci vytvářeli šance, i když trefovali tyčky: to bylo o smůle. Tyčka, to je vždycky o smůle; a postupně jsme padali dolů a to se vám sekne do hlavy a to taky znáš. Ne? Nechci bulit na špatným hrobě, ale vžijte se do kluků. Nedají ani jeden gól za pětadvacet zápasů. Co si po té sérii asi myslíte? Správně! Že už gól nedáte až do důchodu. Ani jednou. Vy jste tam ale nestáli, vy se válíte u piva ve studiu! Ti kluci trpí a brankář jim pak připadá větší než fotbalová branka. Ono to hraje proti nim a nemohou za ten pocit. A ještě víc mi vadilo, že si nepomáhali; tým je přitom jeden z nejlepších a měli jsme šance v dlouhé řadě přesilovek!“
Reportérka: „Kapitán toho týmu Pajda nedal za sezónu ani gól. Si ho držíte pro okrasu?“
Já: „To není jen on. Zvažovaly se i jiné výměny. Celou sestavou to chtělo zamíchat jako v hrníčku, ze kterého upíjím. Ale když už výměnu, tak to musí dát smysl a kvalitu potřebujete i zpátky: o tom to je! Takže jsme to nechali. S Pajdou jsme v jednání a scházíme se a já ho mám rád, on dal kraji moc a je chytrej, a dokud to bude moje, bude pokračovat; a když ne jako kapitán, na jiné pozici. I kdyby měl, he he he, dělat ministra kultury.“
Reportérka: „V tom posun nevidím.“
Já: „Je tu. To se celé posunuje po trati. Při hře pět na pět jsme přece obstáli a já tady držím statistiku a v početní nevýhodě jsme druhý nejlepší tým celé ligy a ti kluci jsou na tom kondičně per-fekt-ně. Bohužel nám chyběly góly. Na začátku jsme se ještě hledali a pak už hra konečně VY-PA-DA-LA. A tak jsem šťasten. Dobře spím! A jsem šťasten i díky tomu, že jsem udržel trenéra. Je na co navazovat. Jdeme správným směrem - a my to zlomíme. Děláme maximum. Pochopitelně to stojí peníze: bez peněz nejde nic. A tak jsme před sezónou navýšili rozpočet - a znovu během sezóny, no, a teď navýšíme potřetí. Sice jen o patnáct procent, i tak ale děkuji sponzorům, a málo jich není. Bez nich by hokej zanikl, a pokud chceme hokej hezký… a pokud se vůbec chceme posouvat po ploše, my ten rozpočet musíme navyšovat per-ma-nent-ně. Na to je i zákon.“
Reportérka: „Teď mi ale říkají, že vám šest kluků odejde.“
Já: „Je čas. Nechci ještě zveřejnit nové tváře. Ale sestavu znám a tým je postaven, i když ještě čekáme beka a útočníka.“
Reportérka: „Já se nějak bojím, že zůstanete v kopru.“
Já: „Ne. Ale vše je dobou, a ta je taková, že vídám jasný faul, ale je odpuštěn. A následuje naopak trest za fér hru. Proč? Nevím. A dlouhodobě mi u kluků sere absence emocí.
Oni za to nemohou, ale neměl bych to být já, kdo za ně hraje. Stát jim za zadky a dělat roztleskávačku. I ten trenér přece má emoce spíš tlumit. My ty kluky nemůžeme hecovat, aby se bili, to nedává smysl, že je hecujeme. Když to nevychází z nich, je to na prd. A když jsem byl ještě kluk a sledoval už hokej, tak pořád všichni chtěli na led a mastit to a sami se hecovali. Existovali lídři. Zbláznili mužstvo. Kam se ti chlapi scvrkli? Ti dnes nejsou sice masochisti, ale někdy… Když má kluk hlavu dole a obdrží dělo, je to jeho chyba! Jste jednou terč u mantinelu, a tak musíte chápat, že dělo přijde. A nechám svou kebuli nahoře, než vlítnu mezi soupeře. Strkají hlavu dolů schválně, aby soupeř slízl větší pokuty? Já nevím. Ale co vidím? Že se extraliga zdvihla pekelně, že tu kvalita jen roste a především, pánové i dámy, já bych ponechal věci i navzdory všemu řečenému... ještě o něco volnější průběh.“
Reportérka: „Už popáté v řadě.“
Já: „Ty věci nejsou o počtech. Do elity jsme přece měli pár bodů a bili se do poslední sekundy. Ono bylo v něčem i lepší, že jsme utekli a vyhráli tím. Kakali jsme totiž až v klidu na WC. Ale nic nelakuju. Kluci zklamaní jsou. Brečeli moc. Měli jsme na to.“
Reportérka: „Měli? Poslední příčka, pane manažer.“
Já: „Podívejte. Ono se dá i blbě spát, ale to přece není program. Ani televizní. To není ta vaše televize a její smrduté kanály. Heleďte: na mě se plivat může, ale neprávem, a já byl v pohodě. To spaní bylo výborný.“
Reportérka: „I po porážce devět nula?“
Já: „Vy máte vždycky tu možnost jít a vletět na kluky, když si sednou v šatně, a vy rozrazíte ty dveře a je řev. Já to z filmu znám. Ale já tohle neuznávám. Proč do tý šatny chodit, když leda vyvoláte paniku? Je to jako v politice. Vy musíte vědět, že mezi vámi a kluky jsou ještě trenéři. Nebo jeden. A on přece bere plat už za to, že má nějakou tu zkušenost a ta je taková, aby si poradil sám. Na to tam je! Do toho nejde vstupovat. Ale osobně to přesto dělám, a to ve velice lidské rovině.“
Reportérka: „A to je jaká?“
Já: „A to je to, co ukazuje i vaše televize. Nešlo ani tak o výsledek, ale o to, jak kluci vypadají. Jak vypadaj při hře. A tady nebyly vidět emoce a nebylo vidět nasazení. Co by asi na to řekli diváci v Národním? A proč to nebylo vidět? Oni to zvládali, ale oni neměli bojovnost; takže já se ani nedivím, že mi trenér pak nabídl, že rezignuje.“
Reportérka: „A vy jste ho vyrazit měl!“
Já: „A proč? To nebylo o něm!“
Reportérka: „Cituji ho: Nevím si dál rady. Majitel klubu po mě chce maximum a já mám vygumováno.“
Já: „On má takový chvilky. Ale já mu řek, že je to některými konkrétními kluky. Jenže byla sezóna a to hokejistu nikdo neuvolní. A když, tak je ten kluk totálně z formy. To nepotřebujeme. Lépe je učit, co máte, a týmovosti. Elánu. Osobně se před nováčky vždy nahý postavím a řeknu: „Smradi. Musíte nechat vše na ledě a mimo led musíte kloudně zapadnout do šatny. Do kolektývu.“
Reportérka: „Takže prvořadě nejde o umění hry?“
Já: „Tady jde o to, že vy, než angažujete, byste kluka měli mít nakoukaného. A přijde, ale musí dávat góly. Jinak půjde.“
Reportérka: „A co když se takové eso ani nakoukat nedá? Někdo je přece legenda a stojí celou sezónu.“
Já: „On ale nemusí stát, že nemá kondici, a vezměte náš fatální mač, který jste v televizi poplivali. Ano, utekl nám, ačkoli jsme byli jasně lepší. Zřetelná věc. Jen jsme prohráli. Proč? Na minutku jsme vypnuli a dostali hned gól.“
Reportérka: „Ale všichni říkají, že máte mizernou produktivitu. A sráží vás to.“
Já: „Jak říká poručík Columbo: Někdy se to tak semele. A víte, co jedině nám chybělo? Góly.
Ale kluci vytvářeli šance, i když trefovali tyčky: to bylo o smůle. Tyčka, to je vždycky o smůle; a postupně jsme padali dolů a to se vám sekne do hlavy a to taky znáš. Ne? Nechci bulit na špatným hrobě, ale vžijte se do kluků. Nedají ani jeden gól za pětadvacet zápasů. Co si po té sérii asi myslíte? Správně! Že už gól nedáte až do důchodu. Ani jednou. Vy jste tam ale nestáli, vy se válíte u piva ve studiu! Ti kluci trpí a brankář jim pak připadá větší než fotbalová branka. Ono to hraje proti nim a nemohou za ten pocit. A ještě víc mi vadilo, že si nepomáhali; tým je přitom jeden z nejlepších a měli jsme šance v dlouhé řadě přesilovek!“
Reportérka: „Kapitán toho týmu Pajda nedal za sezónu ani gól. Si ho držíte pro okrasu?“
Já: „To není jen on. Zvažovaly se i jiné výměny. Celou sestavou to chtělo zamíchat jako v hrníčku, ze kterého upíjím. Ale když už výměnu, tak to musí dát smysl a kvalitu potřebujete i zpátky: o tom to je! Takže jsme to nechali. S Pajdou jsme v jednání a scházíme se a já ho mám rád, on dal kraji moc a je chytrej, a dokud to bude moje, bude pokračovat; a když ne jako kapitán, na jiné pozici. I kdyby měl, he he he, dělat ministra kultury.“
Reportérka: „V tom posun nevidím.“
Já: „Je tu. To se celé posunuje po trati. Při hře pět na pět jsme přece obstáli a já tady držím statistiku a v početní nevýhodě jsme druhý nejlepší tým celé ligy a ti kluci jsou na tom kondičně per-fekt-ně. Bohužel nám chyběly góly. Na začátku jsme se ještě hledali a pak už hra konečně VY-PA-DA-LA. A tak jsem šťasten. Dobře spím! A jsem šťasten i díky tomu, že jsem udržel trenéra. Je na co navazovat. Jdeme správným směrem - a my to zlomíme. Děláme maximum. Pochopitelně to stojí peníze: bez peněz nejde nic. A tak jsme před sezónou navýšili rozpočet - a znovu během sezóny, no, a teď navýšíme potřetí. Sice jen o patnáct procent, i tak ale děkuji sponzorům, a málo jich není. Bez nich by hokej zanikl, a pokud chceme hokej hezký… a pokud se vůbec chceme posouvat po ploše, my ten rozpočet musíme navyšovat per-ma-nent-ně. Na to je i zákon.“
Reportérka: „Teď mi ale říkají, že vám šest kluků odejde.“
Já: „Je čas. Nechci ještě zveřejnit nové tváře. Ale sestavu znám a tým je postaven, i když ještě čekáme beka a útočníka.“
Reportérka: „Já se nějak bojím, že zůstanete v kopru.“
Já: „Ne. Ale vše je dobou, a ta je taková, že vídám jasný faul, ale je odpuštěn. A následuje naopak trest za fér hru. Proč? Nevím. A dlouhodobě mi u kluků sere absence emocí.
Oni za to nemohou, ale neměl bych to být já, kdo za ně hraje. Stát jim za zadky a dělat roztleskávačku. I ten trenér přece má emoce spíš tlumit. My ty kluky nemůžeme hecovat, aby se bili, to nedává smysl, že je hecujeme. Když to nevychází z nich, je to na prd. A když jsem byl ještě kluk a sledoval už hokej, tak pořád všichni chtěli na led a mastit to a sami se hecovali. Existovali lídři. Zbláznili mužstvo. Kam se ti chlapi scvrkli? Ti dnes nejsou sice masochisti, ale někdy… Když má kluk hlavu dole a obdrží dělo, je to jeho chyba! Jste jednou terč u mantinelu, a tak musíte chápat, že dělo přijde. A nechám svou kebuli nahoře, než vlítnu mezi soupeře. Strkají hlavu dolů schválně, aby soupeř slízl větší pokuty? Já nevím. Ale co vidím? Že se extraliga zdvihla pekelně, že tu kvalita jen roste a především, pánové i dámy, já bych ponechal věci i navzdory všemu řečenému... ještě o něco volnější průběh.“
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Próza
Otcovi psí smrt (díl třetí)
Otcovi psí smrt (druhý díl)
Otcovi psí smrt (díl první)
Upíří kousnutí
Jak to bohužel chodilo v armádě
Zpověď zapadlého písmáka aneb Co jste nenapsali ve školce, v penzi nenapíšete
Helena Zeťová nám bohužel odešla
Kráva a kretén
Můj pokus dospět aneb Palachův týden 1989
Spisovatelská inspirace
Duše zesnulých se tuto noc vracejí na zemský povrch
Náročný den
Nezapomeň na pětadvacátý dodatek ústavy
O chválu stojím!!! Moc. A přece…
Podstata nelidskosti
Ó, rána mého dětství
Zázračně splněné přání
Dotazník
Zpackané lívance
Další články v rubrice Próza
Copyright © 2001 -
2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.