Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

ISSN 1802-2863 . Tiráž ... Dnes je čtvrtek 15.5.2025, svátek má Žofie

Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy

Autorský web
Nejnovější příspěvky
Próza
Poezie
Miniškola tvůrčího psaní

Ostatní
Redakce

Upíří kousnutí

14.04.2025 Ivo Fencl Próza

Upíří kousnutí Jak se ničí upír, ví dnes každý. Je to tak notoricky známé, až je to trapné. Chápou to i malé děti. Méně je známo, že se vyskytuje i neobvyklá metoda. Upíra zmenšíte - a uvězníte v láhvi.
Vtip? Trochu. Když se ale zaberete do studia téhle mytologie, posléze zjistíte, že se vampýři zmenšují sami. Jsou to ale letmé zmínky a vždy se sype od toho. Pryč. Proč, je jasné: upír jako trpaslík se stává směšným.

Že se umí změnit v mlhu i všelijaká, i celkem malá, zvířata? V pořádku. Ale zahradní trpaslík? Obyvatel cukrářské rakvičky? Ne! Upír, a to je také pravda, vegetuje zvláštním způsobem, po svém. Asi jako květina. Nejinak jej berme. On je zlo, které je třeba vyplít, a tím, že útočí ze všech stran všehomíra, útočí i zevnitř z nás. Což je stejné, jako byste neustále bojovali vší vůlí sami se sebou.

Dracula si nikdy nenechá vnutit jakoukoli taktiku a umí využít každou skulinu vaší strategie. Už se domníváte, že jste ho dobili a ono „shnilé jablko“ rozšlápli, a přece je jako úhoř, vyklouzne a zneužije vás - bez sebemenších skrupulí - a zničí všechny vaše blízké. V knize Jednou kousnutý, dvojnásob plachý je prezentována představa, že ho musíme i pilně zaklínat; následně už jen cituji:
„Vidíš?“ zvedl jsem lahvičku, asi jako bych toužil připít Kristu, a na skle byl pan Ježíš opravdu zobrazen. Ale ukřižovaný. A nehovořil jsem k němu, hovořil jsem k Hraběti:
„I pro tebe zemřel a zašel jsem daleko, ale zajdu ještě dál. Proč? Abych tě z pekel osvobodil, démone. Ty, který neznáš ostychu, který mi je bohužel vlastní. Ty, který neklečíš na hrachu, ale panuješ Zemi. Ty, který vraždíš ve velkém a jsi řezník a chřtán a chrlič a Lovecraftův sen. Ty, který neuctíváš starosty a pliveš na prahy veškerých chrámů! Ty, který neznáš starost o chleba. Ty, který pohrdáš láskou. Ty, který nemáš ani s nemocnými slitování; ty, který páráš a mrskáš a neuhasíš hořící. Ty, který šťastně dusíš víru, a ty, co popravuješ horoucí vírou. Běsníš nad malomocnými.
Ostrove odříznutý od sebe. Ty, co bouříš, co ulamuješ údy. Ty, který srkáš a chlemtáš a zase vše ven dávíš; ty, který vstřebáváš i mrtvoly. Který rozkládáš. Ty, který vstáváš z hrobů bez ohledu na staletí. Ty, který pilně dojíš lidskou krev. Ty, který dojíš i poslední sušenku podvyživeného dítěte - a jsi blesk i láva. Netopýre! Ty, který si mezi lidmi vybíráš, tak jako mezi loutkami. Odpůrče Vatikánu, co po večírcích bravurně rozléváš nápoje do dekoltů. Tvůrče železné panny. Rakovino. Špíno Rumunska. Ty, který špikuješ. Ty, který cedíš naši krev a vynášíš ji chrabře nad oblaka a přidáváš do žabích dešťů. Ty, který sněžíš černě. Zhoubo a ničiteli podnebí. Požáre. Povodni. Ne! Víc nedovolíme! Ty zanikneš v suchu žlebu za Mrchovláčkou.
Ty, hltající lidské maso. Ty, který nesídlíš jen ve vrbě, ale v Betlémě, v chrámu, v krev sajícím autě a uvnitř balvanu. Ty, který žiješ v každém z nás. Ty, vysávající žíly. Ty, který se chvěješ jako nabobtnalý pavouk, plný jedu uprostřed pavučiny.“ A mával jsem zběsile lahvičkou, asi jako když u jihočeské Sudoměře strašili nepřátele korouhvemi… a mazali je blátem. „Vampýre plný hlíny. Satane plný splínu. Houbo plná zloby. Nádobo zhouby. Ohlodávání tvých vlastních kostí tě nikdá neomrzí a okousávání vlastního rubáše tě neukojí. Ani hltání vlastní krve tě nevzruší, ačkoli nebere konce. Satane, já tě zapovídám!
Vzdej se a buď proklet. Vrhni se na mě, jestli chceš: ve jménu Williama Petera Blattyho mě máš. Ty, který už neuškodíš dětem a který teď vlezeš do láhve! Kaj se. Hraj se mnou šachy. Slyším tě a zapovídám: i ostatní vampýry okolo. Ve jménu otce a ducha svatého, amen.“
Na chvíli jsem se - zbrocen potem - odmlčel. Navzdory hroznému chladu jsem byl opravdu zpocený a je zvláštní, že jsem se zmínil o Mrchovláčce, o té zakleté vísce. Je to divné; protože nic podobného jsem původně neplánoval říkat; ani když probíhaly přípravy.
„Pokračuj!“ řekla mi milovaná Zuzana.
„Odejdi. Rozlož se. Ve jménu papeže - a on tu se mnou pomyslně stojí. Pse pekelný! Sám náš kardinál tě drtí a… Válku válce. Buďme svorni. Mlčenlivost? Chrání nás!“
Pokřižoval jsem se přesně třikrát, ale potřetí mi (proklatě!) ujela ruka a nebyla to náhoda.
„Ve jménu Jeho Eminence kardinála Miloslava Vlkodava, chci říct Vlka,“ koktal jsem, ale zalykal jsem se a dusil - a on se hned cítil silnější. Něco nestvůrného mi se smíchem řvalo do ucha a rvalo slova od úst. Kazilo je, aby TO na prázdné flíčky vkládalo slůvka zbrusu nová. „Ve jménu umučených sardinek!“ slyšel jsem se. To přece nechci, nechci, nechci říkat!
Zvedl se vítr.
Uvnitř chrámu. „Ve jménu záhrobního mechu, slyš! Ty, kterému zaslepil chtíč na těle vyhnilé díry. Bezbřehý chřtáne, už nemáš co kálet: ne na půdě této katedrály,“ civěl jsem k zenitu a umlklým zvonům.
Tu jsme uslyšeli hřmění. K tomu… I soustředěné chroustání. A polknutí.
„Promiň, ale já jsem tu sladkou rakvičku polkla,“ řekla Zuzana. „S ním.“
„Cože?“
Byl jsem konsternován, ale ona zachovávala klid Angličanky. „A byla chutná.“
Amen.
I když… Ani hodnostáře kléru snadno nenapálíte a ďábla už vůbec ne. „Dí – dí – dí!“ rozeznělo se katedrálou. Jen ďábel se podobně směje a máte chvíle, kdy po vás jen fiští ledová ruka hrůzy. Tak mocně, že ji nesetřete. I proto čert vynalezl žert, ale smích vždycky nepomůže a pařát se sune věčně, zatímco mokváme zaživa. Hrůza je i rub každého svatebního veselí, ale nedokázal jsem to stále pochopit. „Jak jsi mohla?“
A Dracula? On uvnitř té sladké rakvičky spal.
„Co tě to posedlo?“ A sjel blesk do věže nad námi a snad budeme pohřbeni i spolu s modelem Betléma. Nepokradeš, nesesmilníš, nedotkneš se ženy bližního svého, a aha, ani rakvičku plnou Draculy nikdy nesežereš!
„Zuzano. Nesníš upíra. Tak zní jedenácté přikázání. Nepolkneš ďábla. A ty… Já tě miluju, ale… Nepsané krédo jsi porušila.“
Byla jen žena. Začala cosi blábolit. Slyšel jsem: „Co o hraběti stále hovoříš jen jako o potkanovi? Nebo si snad myslíš, že mě nepřitahuje?“
Co se to dělo se Zuzanou, se mnou, s katedrálou, se světem a s plamínky svíček? Prohráváme? Zuzanin tón zůstával veselý, ale zmlkla, a když se znovu ozvala, už se jen svíjel. Dracula ji dusil zevnitř a je hrozné, že zrovna v momentech, kdy jsem se do ní asi definitivně zamiloval. „A tak přicházím já, dobře znáš můj hlas…“ A vždy se najde bard, ano, bard, co ke svinstvu tupě řve: „Umí!“
Dotáhnu ještě Zuzanu k zadnímu vchodu? Už na začátku jsme si měli uvědomit, že se nic nemění a co je svět světem, nikoli kluci jako já, ale upíří modly jako ON… dostávají pod duchnu nažhavené krásky, aby je poutali pomyslnými řemeny, obalovali pavučinami a okouzlovali silou své rumunské krve! Nebo se pletu?
Stál jsem tu a katedrála se tetelila spolu se mnou. Svíce plápolaly v průvanu a my dva umírali jako v průchodu. Přituhlo - a já byl bloud, že jsem Zuzanu sem do kostelíka vůbec bral. Byla to chyba a ona podlehla Draculově moci. Je nezdolný. Je přírodní úkaz. Jenže to ještě nebylo nejhorší. I lidstvo jako takové selhávalo. Ostatně… Kdo první vymyslel, že se dají lidé zaživa stáhnout z kůže? Snad upír?
Kdo první přišel na to, že se dají nabodávat na kůly? Snad upír? A kdo první uhádl, že lze popravovat pod studenou sprchou? Upír? Kýchl jsem. Vysníváme si romantické nemrtvoly, abychom obešli hnusné pravdy, a tisíce lidí nejsou upíry a stačí, že jsou zvířaty.
Tu někdo stiskl skrytou páčku orchestriónu a strnulý Betlém se začal rozjíždět, asi jako kolotoč v Hitchcockově filmu. Lup, lup, lup: tam dole něco drhne. Snad lidské obratle? Miniaturní Betlém ožil. Tři králové rytmicky zvedali hlavy, ale zdálo se, že hrají karty. A přece ještě Josefovi podávali dary a vše okolo cvakalo a putovalo a drhlo. Jako v orloji. Kráčejí takto poslušně jen vězňové?
Ty postavičky Betléma byly upevněny na řetězových pásech a nemohly si vybírat a tam, někde v hloubi stroje, udatně pracovala vyřezávaná soukolí. Hřídele, vačky a odporné zuby netvorů zapadaly vzájemně do sebe jako milenci. Nikdy neuvěřím, že nad námi nepracuje ještě Někdo; na to je lidské oko moc složité, a svou milovanou lékařku Zuzanu jsem naštěstí podcenil. Někde se odrazila ode dna: už nechraptěla. Zase hovořila s klidem a její tón byla moc a síla, která obemkla jako tlustá deka sípění malého ďábla, vzpínajícího se v hloubi jejího hrdla. Chtěla mi něco říct.
„Slyšel jsi někdy o Snagovském jezeru?“ zeptala se - a některé svíčky dohořívaly.
„Aby ne. Hrály se tam kdysi šachy. Dvakrát tam bodoval Aljechin. Co vím, on byl světová jednička od roku dvacet sedm až do smrti, přičemž umřel někdy po válce.“
„Jenže jednoho roku nevyhrál.“
„1936?“
„Ano. To klání s upírem. Na Snagově. Vyprávěli o tom kdysi mému dědovi, když jsme navštívili tamní klášter. Panovala vedra, mistrovství už končilo. Šachová federace ještě tenkrát měla věci pod kontrolou a Bobby Fischer, pán všech upírů, měl teprve přijít… pamatuju i hostesky, ale nejvíc průvodce Borejšu. Z autobusu nás přímo vyhazoval a postrkával jako figury. Mlel naučeně o Hraběti. O spárech hradu, o jeho zálibách a vášních. I šachu. Dracula nikdy neprohrál.
Jsou tam vlastně dva hroby. Svrchní se zvířaty odvrací pozornost vylupovačů, byla to už osvědčená metoda Egypťanů, a teprve spodní je Draculův. Ostrov i jezero jsou dodnes oblíbené letovisko a obyvatelé nedaleké Bukurešti se tam nebojí slunit.“
„Prý se tam dodnes udržují divné pověsti,“ povídám.
„Aby ne. Borejša jich znal…“
„A která… Která je nejhroznější?“
„O kostele potopeným pod hladinu. Odpočívá v náruči stříbřitého jezera - a Dracula se tamodtud vynořuje.“
„Ale to je plk. Upír a voda?“
Z jiného jezera stínů se do sakristie pojednou vylupovaly bytosti a my byli zaskočeni, ale byly tu, obstoupily nás. Zlo? Dobro? Zničehonic jsem spatřil, kdo je v kruhu. Kardinál Vlk! On sám. Bohu slepě oddaný hodnostář. Přišel… a prozatím jsem věřil, že nebude ani upírem kousnutý, ani plachý.
Jednou kousnutý, dvojnásob plachý - Ivo Fencl | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví

Komentáře čtenářů

ISSN 1802-2863 . Tiráž

Copyright © 2001 - 2025 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0512 s

Jméno:		Email:
Nadpis:
Komentář:
Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům: Jaký je součin tří a čtyř?

Autorský web

Nejčtenější za 14 dní

Spolupracujeme

Upíří kousnutí

Komentáře čtenářů

Několik posledních článků v rubrice Próza