Přiznám se, že mi ten objemný svazek ležel na stole nejméně dva měsíce. Ulovila jsem ho v Levných knihách, kam chodím pro podobné poklady. Už dávno jsem si zvykla, že v běžném kamenném knihkupectví toho moc k vidění není. A ani tentokrát jsem se nezmýlila.

Kniha je rozdělená na čtyři části, v té první autor věnoval velkou pozornost rodokmenu Čudů a Novotných, takže prostudoval dostupné archivní materiály. A kdo má zkušenost s podobným pátráním, musí smeknout klobouk nad tím, kolik hodin nad tím asi strávil. Už v této kapitole pak Černý konstatuje, že Němcová vým předkům literárně polepšila a to, když kupříkladu babiččin původ umístila do selského stavení, což nebyla pravda. Jiným osobám pak do značné míry změnila osud, jako třeba Viktorce, o čemž jsem napsala ve své knize Andělem nikdo z nás není. To ale odbočuji.

Každopádně babička Němcové strávila prakticky celý svůj dospělý život coby člověk bez domova odkázaný od smrti manžela na dobrodiní příbuzných. V tom můžeme vidět jakousi nestálost, kterou její vnučka do značné míry opakovala. Druhý zásadní poznatek, jenž z toho všeho vyplývá - babička stála věrně po boku svým dcerám. K Panklovým přišla hlavně proto, aby Terezii trochu ulehčila v domácích povinnostech. Třetí poznatek, který si všímavý čtenář odnese, je, že babička (rodačka z Křovic) s velkou pravděpodobností znala osobně F. L. Heka, tedy Jiráskem proslaveného F. L. Věka. Vždyť se jednalo o jejího vrstevníka.

V dalších dvou kapitolách se Černý zaměřuje přímo na Babičku, kdy se zamýšlí nad jejím přínosem a také její autorku představuje coby ojedinělý zjev naší literární scény, o jejímž uměleckém odkazu ani na vteřinu nezapochybuje. Zároveň připomíná, že motivy, které v Babičce použila, se objevují i v řadě dalších próz, protože ten snivý obrázek stařenky a lidí na venkově, byla její preromantická představa o dokonalém řádu života. Černý si pak pomáhá i poměrně známými úryvky z korespondence, v nichž se Němcová kromě jiného svěřuje, že by se ráda vrátila zpátky do svých dvanácti, třinácti let. A v tom vězí celý její tvůrčí typ. Přestože s oblibou používala osoby i skutečné události, vždycky si je přetvořila, vždycky se je snažila zasadit do příběhu, který měl nějaký mravní přesah a přitom do značné míry utíkal z mnohem prozaičtější skutečnosti. Tam, kde její generačně vzdálené kolegyně, vyobrazily hnus a opovržení, jako třeba Svobodová v Černých myslivcích, tam Němcová raději sáhla po lásce, naději a pochopení. Právě tento přístup v dnešním písemnictví dost postrádám. Přitom všichni potřebujeme někdy číst něco nesentimentálně krásného, milého a poctivého.

Možná i Václav Černý sáhl po tématu Babička z určité vnitřní touhy po něčem vlídnějším, protože jak odhaluje v dodatku, sváděl boje nejen s nepřízní režimu, nýbrž i s mnohými kolegy. Na pár stránkách tak ukazuje nepříjemnou součást literárního života. Někteří teoretici dýchají totiž zřejmě jen pro kritiku. Tudíž proto asi této knize z roku 1963 vyčetli snad všechno včetně toho, že autor nedostatečně pracoval se zdroji. Nad těmito úvahami jsem pocítila určité mrazení ze zabedněnosti vzdělaných lidí, kteří bohužel nevidí za svůj dvorek. A ten dvorek je hodně malý i v současnosti. Když jsem hledala první vydání knihy, nabídlo se mi okamžitě v jakési knižní databázi s tím, že mu komentující udělili pouhých 68 %. A už vůbec nebudu mluvit o jejich recenzích vypovídajících hlavně o značné nemoudrosti. Tím se mi opět připomnělo, proč podobné stránky  nemám ráda.

Černý totiž ve své publikaci o Babičce odvedl po všech stránkách fantastickou práci, narovnal spoustu dohadů a navíc rozebral zásadní dílo velké ženy, která mnohdy zápasila hlavně se svou neklidnou duší.
Samozřejmě Knížka o Babičce není detektivka, jíž si přihodíte do plážové tašky. Vyžaduje soustředění a také schopnost zamyslet se. Nic, co by moderní člověk nezvládl. Stačí pouze na chvíli odložit mobil.

Václav Černý, Knížka o Babičce a její autorce
nakladatelství Leda 2021 (1. vydání 1963)

Zdroj obrázku: Nakladatelství Leda