ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
pondělí 12.10.2026, svátek má
Marcel
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Rudolfův (po)hřebChvála čiré radostiPůvod psaní, Páral a jiné svízeleNa cestěU nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška
Nejčtenější za 14 dní
Pokusnej Motýlek otevírá tabu autoimunitních onemocnění i cestu k sebepřijetíKonec pohádky?Osud budoucího filozofa KlímyRakovina dutiny ústní postihne stovky Čechů ročně. Poznejte příznakyJak psal Klíma Ladislav svá dramataVyšel televizní scénář seriálu Bouře stoletíKřtíme, čteme, podporujemeStříbrná svatba České republiky a Cinema CityDěsy MUDr. Emila TrévalaAntarktida, Arktida, kačeři a strýc SkrblíkKonec zrcadlového bludištěDnes máme výročí: 9. 10. se narodil Vladimír Menšík
Otcovi psí smrt (díl třetí)
10.05.2025 Aleš Misař Próza
Tři sourozenci se po dvaceti letech sejdou u jednoho stolu, každý v ruce s nečekanou pozvánkou od jejich otce, který je také zaskočil po dlouhých letech odmlky. Jak se k tomu sourozenci postaví? Chtějí s ním navázat kontakt? Chtějí ho vůbec vidět? A jaké jsou jeho pohnutky? Když spolu aktéři začnou mluvit, nejen že se vynoří staré pravdy, ale objeví se i jedna velká rodinná záhada. Třetí díl povídky, která líčí leckdy ožehavý vztah rodiče-děti, můžete číst zde:
3
V předsíni měl výklenek zakrytý závěsem a určený původně pro smetáky, košťata a podobnou čisticí výzbroj, ale teď tam stála jen krejčovská panna, a ne ledajaká, ale povýšená na plukovnici. Odkud ta hodnost? Panna sama o sobě byla hmotnou památkou na jeho ženu, jejímž koníčkem napůl z dlouhé chvíle, napůl z potřeby naplnit volný čas důstojnické manželky, bylo navrhování šatů. Panu Nebeskému smutným dědictvím panna zůstala a z jeho pověření nosila někdejší služební uniformu a stála na stráži v tom depozitáři jako výjimečný exponát národopisného muzea. Uniforma byla poseta mozaikou nášivek a zvonkohrou řádů, po kalhotách se spouštěly červené proužky lampasů. Nájemník ten stejnokroj od služební panny přebíral a oblékal na sebe pouze a výlučně jen na své narozeniny. A tak každý rok v tento den, který měl patřit jen jemu (jako by ostatní dny nezůstával sobě sama napospas), aby skrze svou osobu oslavoval i Pohraniční stráž. Po bytě se pohybovala figura plukovníka a dunění vojenských bot rozechvívalo stěny i sklo ve vitrínách. Tehdy plukovník pro sebe uvařil špagety, kterým dával na své poměry až hraběcí přídomek bolognese, ačkoli šlo o jednoduchý recept opsaný od někoho na služebně. Tehdy si plukovník s výrazem supa mířícího k zemi za jistou kořistí nalil na milimetr přesně šampaňské, poté pozdravil „republice sláva“, nato osamělá šarže usedla za stůl a zahájila osamělý oběd a do cinkotu příboru se vmíchal šelest metálů. Přitom nehnul brvou, zachovával si kamennou tvář z úcty k tradicím kdysi tak čestného povolání. Ale tentokrát se rozhodl zavedené rituály radikálně změnit. Člověk jménem Jindřich Nebeský se chystal přijmout dlouho a napjatě očekávanou návštěvu.
---
V kritický den se dva bratři a jedna sestra sešli v Robertově bytě se značným předstihem, aby probrali svůj plán s dárkem pro otce. Podlouhlá bonbonu podobná kapsle ležela na stole v krabičce po jakémsi šperku. Drželi si od věci odstup svědčící o jisté bázni. I Markéta zjihla, a jestliže doposud ji poháněla spravedlivá zloba vůči otci, před touhle smrtonosnou maličkostí se pozastavila s pokorou a rozpaky. „A není tajemstvím, kde jsi k tý věci přišel?“ ptala se zaraženě.
„To mám od švagra. Takový handlíř to je, sežene cokoli od prvního igráčka až do posledního talíře z Titaniku, ale teprve teď mám od něj něco užitečného,“ ukázal ke stolu, jako by uváděl hvězdu večera.
„Co tě to stálo? Nemáme ti přispět?“ ptala se pohotově Markéta a Eduard už sahal do náprsní kapsy obstarožního saka.
„Chcete mě naštvat? Tohle nezaplatíte, to má nevyčíslitelnou hodnotu, ale účel to splní,“ ohradil se Robert.
„Je to úžasná věc, jen jestli to není falzum,“ Eduard vytáhl odborné slovo, ale tato strojená pochyba jen měla oddálit, co bylo neodvratné.
„Už zase mluvíš jako knížka! Myslíš jako, že je to falešné? Tak hlavně nezkoušej pravost, jako se to dělá u mincí, a potěžkej si ji a oba se pěkně seznamte – cyankáli,“ Robert vzal kapsli z krabičky opatrně jak ptáče vypadlé z hnízda zdvihl ji do výše očí. První ji nabídl Markétě. „Blázníš? Co když to rozbiju? V tom je smrt,“ bránila se.
„Ani já se do toho nehrnu, i když dáreček to je nápaditý,“ zamudroval Eduard, šermoval před sebou rukama.
„Že se nehrneš. Jenže někdo mu ten dáreček musí předat,“ řekl přísně Robert a k úlevě bratra i sestry vrátil věc nazpět do měkce vystlané krabičky.
„Na mě se nedívej!“ vyjekla Markéta.
„Je vůbec legální mít tohle v držení?“ namítal opatrně Eduard. Robert se na něj nevrle podíval. „Samé pochyby a jen pochyby, ty jsem od vás nechtěl slyšet. A jak byste to chtěli jinak udělat? Tasit revolver? Tady se nabízí možnost provést to potichu, cudně a bez zbytečného bordelu. Zkrátka to necháme na něm. Víc už vás zodpovědnosti zbavit nemůžu.“
„Cudně? A jakou máme záruku, že to udělá, jak my chceme? Stačí drobnost a něco se zvrtne! Víš, s čím si zahráváme?“ řekl Eduard.
„Vím. A co by se mělo zvrtnout? Buď konkrétní, prosím tě. Hlavně když si to omylem nevezme nikdo z nás,“ ušklíbl se Robert.
„Jak to vlastně probíhá, když to člověk polkne?“ zajímala se Markéta.
Robert jí trpělivě vysvětlil krátký průběh skonu uživatele kapsle.
„Rychle a milosrdně,“ shrnul to Eduard.
„Stejně nechci být u toho, až to udělá,“ rozhodla se jeho sestra.
„Prosím tě, zbytečné strachy, stejně to neudělá,“ chlácholil Eduard.
„V klidu, dárky si zásadně vždycky rozbaloval až po oslavě a sám,“ podotkl Robert.
„Jak asi skousne tenhle,“ vytáhl Eduard slovní hříčku, ale Markéta ho uťala věcností. „Robe, a tak přihodíme nějaké další dárky, ať se naše specialita trochu ztratí!“ Robert přikývl. „S tím počítám. Berte to jako normální gratulaci k narozeninám. Přijdeme tam, prohodíme pár povrchních vět, potřeseme rukou, předáme dárky včetně téhle speciality a zase půjdeme.“
„My ani mluvit nemusíme, vysvětlovat by měl on,“ řekla Markéta.
„Ani se tam nebudeme extrémně zdržovat. Nestojí za to, abychom u něj ztráceli čas, s tím jsme asi zajedno,“ řekl Robert. „Popřejeme mu a hned zase půjdeme.“
„Jasně a ostatní už bude na něm,“ odtušila Markéta a vzpomněla si na tolik potřebnou cigaretu.
„Zajisté. Ryba a návštěva začínají smrdět po dvou hodinách,“ zasmál se Eduard, ale opět se svou průpovídkou zůstal sám a bez reakce.
---
Vlastně nevěděl, v jakém přesně okamžiku přišel o své děti. Kdysi tak hojné a patřičně hlučné rodinné návštěvy plné hovoru dospělých a povyku dětí řídly, a aniž by kdokoli co řekl nebo vysvětlil, potichu vymizely. Ani nechtěl pátrat po tom, jaký vliv na to měly jeho snachy a zeť, pravda byla taková, že ztratil přehled o počtu svých vnoučat. Až příliš snadno ale přijal domněnku, že za to může jeho práce. Jsem padouch a nechtějí se mnou mít nic do činění! Stydí se za mě, líp to vyjádřit nedokážu. Ale já se za sebe nestydím, aspoň ne za to, co jsem udělal ve službách své vlasti, a tak vznikla propast mezi námi. Tohle zdůvodnění se naučil opakovat sám před sebou, kdykoli myšlenkou zalétl k rodině. Když se potom jeho synové a dcery jako na povel a jeden po druhém odstěhovali za hranice okresu, nedozvěděl by se o tom, nebýt klevet v okolí. Beztoho však jeho odhodlání vypátrat pohřešované brzy kleslo k nule, na druhou stranu ani potomci se neobtěžovali jej kontaktovat. Nedrásalo ho to skoro vůbec: Bude to tak lépe pro všechny zúčastněné, mávl za tím rukou, předpokládal, že oni uvažují stejně. Tak nechal léta plynout a neprošlapané cesty zarůstaly trávou mlčení.
Kdo ho trápil nejvíce a kdo byl zároveň z pohřešovaných největší záhadou? Ten nejmladší, Benjamín. Myslel si, že k němu tíhne a je tím, čemu se říká tatínkův chlapeček. Už to vypadalo dobře, když ho brával na Den dětí ke své jednotce, docela už se sžil s flintou, střílení přišel na chuť, jezdil s ním do lesa trefovat hliněné holuby a také v garáži byla podlaha posetá stovkami ze vzduchovky vystřílených diabolek a stejný počet děr se objevoval v terčích z polystyrenu jako nejlepší důkaz o střeleckých aktivitách otce a syna. Když si myslel, že jejich pouto nic nepřerve, junior si vybral matčinu cestu! Odešel do emigrace jen krátce po ní. A kdoví, možná utekli společně. Ostatně nevěřil, že by nebyli domluveni už dříve. A přece když se vracel k oknu na svou hlídku samotáře, doufal koutkem duše, že uvidí procesí svých dětí včetně Benjamína, jak míří k jeho domovním dveřím. Ale ony nepřicházely, pět let, deset let, potom dvacet let, a potom už ztrácel sílu i jen věřit v nápravu. Ani změna režimu je nepřiměla k pokusu podat druhé straně ruku nebo jen poslat vzkaz přes vysoké zdi nezájmu.
Poslední dobou se otázka po cestách rodinné krve začala ozývat stále naléhavěji a nutila ho už docela nemilosrdně ptát se sebe sama, kdy se to zlomilo, jaký okamžik to mezi otcem a dětmi vyhloubil ten hrozný příkop? On zaznamenal tři rány ve svém životě: náhlý odchod manželky, postavení mimo službu a sametový převrat. Se vším se už pomalu smířil, zpracoval to a zadláždil do cest všedních dní. Ale ztráta dětí, a Benjamína zvláště, zněla jako smutný akord skrze všechny ty tři body bolesti a její hořká rezonance ho náhle začala po pár desítkách let drtit. Včetně otázky, jak je možné, že ta nejjasnější řešení nejvíce přehlížíme? Až na den svých sedmdesátých narozenin učinil prostý a jasný radikální řez. Rozhodl se vypátrat jejich adresy a prostě jim poštou rozeslat pozvánky na oslavu. Byl to pro něho životní milník a pamatuje, jak se nadechl zhluboka, když dopisy zašustily ve schránce, a jak zase vydechl úlevou, že dokázal udělat rozhodnutí, které už nelze vzít zpět.
(Pokračování příště)
Otcovi psí smrt (díl čtvrtý)
Předchozí díly:
První díl zde
Druhý díl zde
V předsíni měl výklenek zakrytý závěsem a určený původně pro smetáky, košťata a podobnou čisticí výzbroj, ale teď tam stála jen krejčovská panna, a ne ledajaká, ale povýšená na plukovnici. Odkud ta hodnost? Panna sama o sobě byla hmotnou památkou na jeho ženu, jejímž koníčkem napůl z dlouhé chvíle, napůl z potřeby naplnit volný čas důstojnické manželky, bylo navrhování šatů. Panu Nebeskému smutným dědictvím panna zůstala a z jeho pověření nosila někdejší služební uniformu a stála na stráži v tom depozitáři jako výjimečný exponát národopisného muzea. Uniforma byla poseta mozaikou nášivek a zvonkohrou řádů, po kalhotách se spouštěly červené proužky lampasů. Nájemník ten stejnokroj od služební panny přebíral a oblékal na sebe pouze a výlučně jen na své narozeniny. A tak každý rok v tento den, který měl patřit jen jemu (jako by ostatní dny nezůstával sobě sama napospas), aby skrze svou osobu oslavoval i Pohraniční stráž. Po bytě se pohybovala figura plukovníka a dunění vojenských bot rozechvívalo stěny i sklo ve vitrínách. Tehdy plukovník pro sebe uvařil špagety, kterým dával na své poměry až hraběcí přídomek bolognese, ačkoli šlo o jednoduchý recept opsaný od někoho na služebně. Tehdy si plukovník s výrazem supa mířícího k zemi za jistou kořistí nalil na milimetr přesně šampaňské, poté pozdravil „republice sláva“, nato osamělá šarže usedla za stůl a zahájila osamělý oběd a do cinkotu příboru se vmíchal šelest metálů. Přitom nehnul brvou, zachovával si kamennou tvář z úcty k tradicím kdysi tak čestného povolání. Ale tentokrát se rozhodl zavedené rituály radikálně změnit. Člověk jménem Jindřich Nebeský se chystal přijmout dlouho a napjatě očekávanou návštěvu.
---
V kritický den se dva bratři a jedna sestra sešli v Robertově bytě se značným předstihem, aby probrali svůj plán s dárkem pro otce. Podlouhlá bonbonu podobná kapsle ležela na stole v krabičce po jakémsi šperku. Drželi si od věci odstup svědčící o jisté bázni. I Markéta zjihla, a jestliže doposud ji poháněla spravedlivá zloba vůči otci, před touhle smrtonosnou maličkostí se pozastavila s pokorou a rozpaky. „A není tajemstvím, kde jsi k tý věci přišel?“ ptala se zaraženě.
„To mám od švagra. Takový handlíř to je, sežene cokoli od prvního igráčka až do posledního talíře z Titaniku, ale teprve teď mám od něj něco užitečného,“ ukázal ke stolu, jako by uváděl hvězdu večera.
„Co tě to stálo? Nemáme ti přispět?“ ptala se pohotově Markéta a Eduard už sahal do náprsní kapsy obstarožního saka.
„Chcete mě naštvat? Tohle nezaplatíte, to má nevyčíslitelnou hodnotu, ale účel to splní,“ ohradil se Robert.
„Je to úžasná věc, jen jestli to není falzum,“ Eduard vytáhl odborné slovo, ale tato strojená pochyba jen měla oddálit, co bylo neodvratné.
„Už zase mluvíš jako knížka! Myslíš jako, že je to falešné? Tak hlavně nezkoušej pravost, jako se to dělá u mincí, a potěžkej si ji a oba se pěkně seznamte – cyankáli,“ Robert vzal kapsli z krabičky opatrně jak ptáče vypadlé z hnízda zdvihl ji do výše očí. První ji nabídl Markétě. „Blázníš? Co když to rozbiju? V tom je smrt,“ bránila se.
„Ani já se do toho nehrnu, i když dáreček to je nápaditý,“ zamudroval Eduard, šermoval před sebou rukama.
„Že se nehrneš. Jenže někdo mu ten dáreček musí předat,“ řekl přísně Robert a k úlevě bratra i sestry vrátil věc nazpět do měkce vystlané krabičky.
„Na mě se nedívej!“ vyjekla Markéta.
„Je vůbec legální mít tohle v držení?“ namítal opatrně Eduard. Robert se na něj nevrle podíval. „Samé pochyby a jen pochyby, ty jsem od vás nechtěl slyšet. A jak byste to chtěli jinak udělat? Tasit revolver? Tady se nabízí možnost provést to potichu, cudně a bez zbytečného bordelu. Zkrátka to necháme na něm. Víc už vás zodpovědnosti zbavit nemůžu.“
„Cudně? A jakou máme záruku, že to udělá, jak my chceme? Stačí drobnost a něco se zvrtne! Víš, s čím si zahráváme?“ řekl Eduard.
„Vím. A co by se mělo zvrtnout? Buď konkrétní, prosím tě. Hlavně když si to omylem nevezme nikdo z nás,“ ušklíbl se Robert.
„Jak to vlastně probíhá, když to člověk polkne?“ zajímala se Markéta.
Robert jí trpělivě vysvětlil krátký průběh skonu uživatele kapsle.
„Rychle a milosrdně,“ shrnul to Eduard.
„Stejně nechci být u toho, až to udělá,“ rozhodla se jeho sestra.
„Prosím tě, zbytečné strachy, stejně to neudělá,“ chlácholil Eduard.
„V klidu, dárky si zásadně vždycky rozbaloval až po oslavě a sám,“ podotkl Robert.
„Jak asi skousne tenhle,“ vytáhl Eduard slovní hříčku, ale Markéta ho uťala věcností. „Robe, a tak přihodíme nějaké další dárky, ať se naše specialita trochu ztratí!“ Robert přikývl. „S tím počítám. Berte to jako normální gratulaci k narozeninám. Přijdeme tam, prohodíme pár povrchních vět, potřeseme rukou, předáme dárky včetně téhle speciality a zase půjdeme.“
„My ani mluvit nemusíme, vysvětlovat by měl on,“ řekla Markéta.
„Ani se tam nebudeme extrémně zdržovat. Nestojí za to, abychom u něj ztráceli čas, s tím jsme asi zajedno,“ řekl Robert. „Popřejeme mu a hned zase půjdeme.“
„Jasně a ostatní už bude na něm,“ odtušila Markéta a vzpomněla si na tolik potřebnou cigaretu.
„Zajisté. Ryba a návštěva začínají smrdět po dvou hodinách,“ zasmál se Eduard, ale opět se svou průpovídkou zůstal sám a bez reakce.
---
Vlastně nevěděl, v jakém přesně okamžiku přišel o své děti. Kdysi tak hojné a patřičně hlučné rodinné návštěvy plné hovoru dospělých a povyku dětí řídly, a aniž by kdokoli co řekl nebo vysvětlil, potichu vymizely. Ani nechtěl pátrat po tom, jaký vliv na to měly jeho snachy a zeť, pravda byla taková, že ztratil přehled o počtu svých vnoučat. Až příliš snadno ale přijal domněnku, že za to může jeho práce. Jsem padouch a nechtějí se mnou mít nic do činění! Stydí se za mě, líp to vyjádřit nedokážu. Ale já se za sebe nestydím, aspoň ne za to, co jsem udělal ve službách své vlasti, a tak vznikla propast mezi námi. Tohle zdůvodnění se naučil opakovat sám před sebou, kdykoli myšlenkou zalétl k rodině. Když se potom jeho synové a dcery jako na povel a jeden po druhém odstěhovali za hranice okresu, nedozvěděl by se o tom, nebýt klevet v okolí. Beztoho však jeho odhodlání vypátrat pohřešované brzy kleslo k nule, na druhou stranu ani potomci se neobtěžovali jej kontaktovat. Nedrásalo ho to skoro vůbec: Bude to tak lépe pro všechny zúčastněné, mávl za tím rukou, předpokládal, že oni uvažují stejně. Tak nechal léta plynout a neprošlapané cesty zarůstaly trávou mlčení.
Kdo ho trápil nejvíce a kdo byl zároveň z pohřešovaných největší záhadou? Ten nejmladší, Benjamín. Myslel si, že k němu tíhne a je tím, čemu se říká tatínkův chlapeček. Už to vypadalo dobře, když ho brával na Den dětí ke své jednotce, docela už se sžil s flintou, střílení přišel na chuť, jezdil s ním do lesa trefovat hliněné holuby a také v garáži byla podlaha posetá stovkami ze vzduchovky vystřílených diabolek a stejný počet děr se objevoval v terčích z polystyrenu jako nejlepší důkaz o střeleckých aktivitách otce a syna. Když si myslel, že jejich pouto nic nepřerve, junior si vybral matčinu cestu! Odešel do emigrace jen krátce po ní. A kdoví, možná utekli společně. Ostatně nevěřil, že by nebyli domluveni už dříve. A přece když se vracel k oknu na svou hlídku samotáře, doufal koutkem duše, že uvidí procesí svých dětí včetně Benjamína, jak míří k jeho domovním dveřím. Ale ony nepřicházely, pět let, deset let, potom dvacet let, a potom už ztrácel sílu i jen věřit v nápravu. Ani změna režimu je nepřiměla k pokusu podat druhé straně ruku nebo jen poslat vzkaz přes vysoké zdi nezájmu.
Poslední dobou se otázka po cestách rodinné krve začala ozývat stále naléhavěji a nutila ho už docela nemilosrdně ptát se sebe sama, kdy se to zlomilo, jaký okamžik to mezi otcem a dětmi vyhloubil ten hrozný příkop? On zaznamenal tři rány ve svém životě: náhlý odchod manželky, postavení mimo službu a sametový převrat. Se vším se už pomalu smířil, zpracoval to a zadláždil do cest všedních dní. Ale ztráta dětí, a Benjamína zvláště, zněla jako smutný akord skrze všechny ty tři body bolesti a její hořká rezonance ho náhle začala po pár desítkách let drtit. Včetně otázky, jak je možné, že ta nejjasnější řešení nejvíce přehlížíme? Až na den svých sedmdesátých narozenin učinil prostý a jasný radikální řez. Rozhodl se vypátrat jejich adresy a prostě jim poštou rozeslat pozvánky na oslavu. Byl to pro něho životní milník a pamatuje, jak se nadechl zhluboka, když dopisy zašustily ve schránce, a jak zase vydechl úlevou, že dokázal udělat rozhodnutí, které už nelze vzít zpět.
(Pokračování příště)
Otcovi psí smrt (díl čtvrtý)
Předchozí díly:
První díl zde
Druhý díl zde
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Próza
Rudolfův (po)hřeb
U nosu
Rada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška
Tisíckrát pozdravujeme tebe
Pánská volenka
Pomsta
Otylka
Úkryt
Pšouk
Manifestoval jsem
Jak jsem se měl před půlstoletím
Zpěvák Petr Novák, já a náhrobní kámen vlakovky
Milane Špačku, tak už vylez
Poslední autobus ujel...
Výslech
Soused psychopat
Stockholmský styl
Opít ji růží!
Školím, školíš, školíme
„Ale zrovna tam může mít milence, kdo ví…“
Další články v rubrice Próza
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.