ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
neděle 7.6.2026, svátek má
Iveta a Slavoj
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
U nosuRada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška Tenkrát v májiTisíckrát pozdravujeme tebePánská volenkaPomsta
Nejčtenější za 14 dní
Zvláštní Ludvík Souček: bylo by mu stoKlepy a báchorky admirála MachorkyBýti hercem. Jest to kauf?52 historek, humor na hraně a jazyk, který se používáDědictví: Tiché sourozenecké křivdy pod povrchemMrzutá rybka? Humor a úžasně barevný oceánSvobodomyslné postřehy ze Světa knihy 2026Tankový prapor slaví 35 let: Porevoluční kinohit zůstává rekordmanemTarzan a Jane, oba nakresleni překrásněPovím-li Rómeo, musím říct Alfa XOXO a ASAPPřed válkou studovala architekturu, dnes zachraňuje psy z fronty
Otcovi psí smrt (díl čtvrtý)
17.05.2025 Aleš Misař Próza
Tři sourozenci se po dvaceti letech sejdou u jednoho stolu, každý v ruce s nečekanou pozvánkou od jejich otce, který je také zaskočil po dlouhých letech odmlky. Jak se k tomu sourozenci postaví? Chtějí s ním navázat kontakt? Chtějí ho vůbec vidět? A jaké jsou jeho pohnutky? Když spolu aktéři začnou mluvit, nejen že se vynoří staré pravdy, ale objeví se i jedna velká rodinná záhada. Čtvrtý díl povídky, která líčí leckdy ožehavý vztah rodiče-děti, můžete číst zde:
4
Skupina hostů se blížila k adrese, kterou otec vepsal do pozvánky. „Vážně tahle barabizna?“ zhodnotila objekt Markéta nevěřícně, když bezpečně poznali číslo popisné.
„Dnes ano, ale kdysi to byl skvost architektury a nedivil bych se, kdyby z toho udělali chráněnou památku,“ vysvětlil Robert.
„Jiný skvost se pohybuje uvnitř a brzy už po něm nezbude ani ta památka,“ zavtipkoval Eduard, ale smích se nedostavoval.
Znali ten dům z dětství a pamatovali si ho dobře, protožr se tak málo podobal ostatním ve městě N. Úzký, nízký, plazil se jako kamenný ještěr mezi říční navigací a ve stínu zástavby o něco výše položeného náměstí. Stoletý činžák přišel o veškerou zdobnost secesních prvků za věky rozpukanou a větry ošlehanou omítkou, která snad bývala jasně okrová, ale i dříve narození si z ní pamatovali leda odstín svraskalého pomeranče. Podivně vypouklá a na hřbetě zploštělá střecha ležela na tom domě těžce jako víko sarkofágu a svítila zeleně zkorodovanou mědí. Průčelí nad vchodem vybíhalo do tří půlkruhových štítů vroubených reliéfy květinových věnců. Také erb nebo domovní znamení nad chatrnými vchodovými dveřmi už byly spíše úkolem pro luštitele, město nechalo dům přirozeně stárnout, a ten se díval dál zasmušilou řádkou oken směrem k řece. Už tehdy jako caparti přemýšleli, jak tam někdo může bydlet a jestli vůbec. Snad jen nějaká čarodějnice, takže jí není radno loupat perníček. Ale omítka leckde sama opadala až na cihlu. Ten dům se zdál být bez duše, měnil se ve vlastní hrobku. Mezitím zpoza záclony v jednom z oken prvního patra vyplul pobledlý obličej staršího muže. Ten vyhlížel dlouho a napjatě očekávanou návštěvu.
Potom je uviděl a srdce se mu rozbušilo: tři sourozenci, po zmrzlé zemi našlapovali pomalu a rozvážně v krátkých krocích, spíše se táhli jako apoštolové utržení z orloje a on měl čas poznat je najisto, ačkoli jim do tváří úplně neviděl. Robert, Eduard, Markéta, opakoval si jejich jména. Jdou za ním! Jeho vlastní děti! Snad si to nerozmyslí, ale ne, teď už není pochyb, teď už prošli vstupní brankou po tom, co nejistě prozkoušeli pevnost zrezivělé kliky. Popadl ho třas, najednou nevěděl, kam dřív, vida, že se jeho sen plní, ale tápal, jak s ním naložit. Má ještě zaťukat na okno a zamávat? Ne, to by bylo příliš dětinské, vzmuž se přece, dvacet let jsi vydržel je nevidět a teď by ses hroutil! Peskoval se. Tak ještě přepočítat sklenice, talíře, narovnat židle, uhladit ubrus… Nic nezanedbat, protože kdy zase je bude takhle hostit? Ale vše měl dokonale připravené a cokoli navíc by stav věcí pokazilo.
Najednou si všiml, že Markéta nese v podpaží menší krabici. Prostřední syn Eduard pohupoval v rukce vysokou úzkou tašku – nejspíše láhev šnapsu. Zatímco nejstarší Robert měl ruce v kapsách a soustředěně sledoval cestu před sebou. Co ty mi asi neseš, Robe? Ale čert vem dary, to poslední, co by ho mělo zajímat. Protože najednou se dostavila hořkost. Její původ byl zřejmý a byl také tím, co jej u okna zdržovalo, protože nastalo to, čeho se obával – jeden člen výpravy chyběl, nejmladšího syna s nimi nikde neviděl. Ještě mohl doufat, že má zpoždění, že ho něco zdrželo a skupinku časem dožene. Ale více bude muset zjistit od zbylých členů výpravy. Odlepil se od okna a pospíšil si ke vstupním dveřím, aby přivítal vlastní děti po dvaceti letech odloučení.
---
Sourozenci vstoupili do domu, ihned je objal chlad zatuchlé chodby, do kterého se vmíchal navlhlý pach nejspíše hnilých brambor nebo zkyslého zelí z přilehlého sklepa. Čichové počitky brzy překryl zvukový vjem, když se nahoře nad schody se otevřely dveře.
„Pojďte nahoru,“ vyzval je hlas, který neomylně poznali. Poslechli a pustili se do schodů. Docela si pospíšili, vzduch s třaskavou směsí tisíců pachů plížících se mimo jiné i z hlubin blízkého sklepa je vzal pod hrdlem.
„Sem může člověk přijít jedině zestárnout,“ prohodil Eduard. Otec už ho možná uslyšel.
Tak začala návštěva a s ní i vynucená komedie. Žánr se neměl měnit, leda svou intenzitou. Otcovu otevřenou náruč Robert odmítl a v obranném gestu napřáhl ruku, potřásli si pravicemi docela prkenně, jak nováčci na první jevištní zkoušce. Ale jaké to je, vítat se s otcem po takové odmlce a za takových konstelací? Kdo na to má recept, jak to udělat přirozeně a jak se říká od srdce? Ani jeden z přítomných. Eduard z toho vyšel nejlépe, ten podal otci ruku suše, jak byl zvyklý z přepážky na finančním úřadu. Markéta něco usykla na půl úst a Eduard si všiml, jak obrátila oči v sloup. Po úvodních frázích o počasí a kvalitě cesty poprvé blesklo z jasného nebe: „Skoro se bojím zeptat, ale nevíte něco o Benjamínovi? On s vámi nepřišel?“ zeptal se otec opatrně. Sbíral odvahu k té otázce, která na příchozí zřejmě zapůsobila. Šlehli po sobě pohledem. Má snad takovou hroší kůži, že i při setkání tváří v tvář po dvaceti letech je bude klamat?
„Přece vidíš, že ne!“ zastavil rozpaky Robert, který si mezitím zul boty a svlékl kabát a naznačil otci, že je připraven postoupit dál.
„Vidím, bohužel. Kde mu je konec, klukovi?“ ptal se hostitel, už neskrýval zklamání.
„Ty bys to měl vědět,“ nevydržela Markéta a bez vyzvání se hrnula za Robertem do obýváku. Následoval Eduard, a průvod uzavřel otec podávající chabou obhajobu svých pohostinských limitů.
„Já ne. A vy tedy nic nevíte?“ zeptal se posmutněle a vyzval je, aby se posadili. Docela pozdě, rozohněná Markéta už si židli zabrala.
„Jak jsme řekli, ty bys to měl vědět,“ řekl Robert, už ztrácel trpělivost. Otec reagoval dotčeně: „Holt, mládeži, co se dá dělat, jednu židli jsem tedy tahal zbytečně, taky jeden talířek, jednu sklenici na víno, jednu lžičku, já to odnesu, počkejte.“ A už popadl jednu ze židlí za opěradlo. Robert ho zadržel.
„Ne, uděláme to, jako by tu s námi byl, my na něj nezapomněli, neboj, a ty se posaď,“ vzal otce za ramena a doslova ho zaparkoval do ušáku obaleného vrstvami plédů a deček.
„Jak myslíš, já jsem starý jezevec a z tohohle křesla se stejně nehnu, snad se neurazíte, když tu zůstanu, a vy vezměte místo, poslužte si,“ ukázal na skromné občerstvení.
Konverzací se od začátku drželi na neškodném povrchu, ostatně otec od chvíle, kdy s přehnanou srdečností ukázal na čajník a skromné zákusky, spustil monolog, ve kterém minulost bylo to jediné, do čeho byl ochotný se zahloubat. Kotvu vzpomínek ovšem zasekl čistě jen do epochy Pohraniční stráže, zato tak důkladně, že se ani jednomu z potomků nechtělo jej vytrhávat. Aspoň ne zpočátku. A tak přeříkával svoji biografii a předváděl svou kroniku úžasně vrytou do mozkových závitů: v padesátém roce první pozvánka mezi pohraničníky, ve dvaapadesátém svatba, v třiašedesátém povýšení na velitele praporu, v třiasedmdesátém další povýšení, na velitele brigády, v devětasedmdesátém koupě vlastního bytu na malém městě N. i s nešťastným benátským zrcadlem; v osmdesátém útěk ženy; v třiaosmdesátém postavení mimo službu, v devětaosmdesátém ten neblahý převrat a tak dále, kdo si tuhle narcistní litanii přál poslouchat? Až dojde do roku dva tisíce, až se dolopotí sem do konce svých soukromých dějin, co bude povídat? Tak se vymluv, říkaly si jeho děti pohrdavě, třeba z tebe vypadne něco zásadního. Ale asi nic, co by odvrátilo náš rozsudek a tvůj trest. Trochu sice posluchači zbystřili při zmínkách o jejich matce, která svému muži tak náhle a bez varování utekla a způsobila pád ostrostřelce, ale to bylo jen jemné rozčeření hladin. Dál tahal z rukávu služební historky prokládané lítostí nad sebou samým a slavnou minulostí, nad níž se dávno zavřela voda, stejně tak nad současnou osamělostí, a napětí mezi sourozenci se stupňovalo, rostlo, dokonce se zhmotňovalo v jakýsi černý, fyzicky hmatatelný hnus, který je tísnil v hrdle a na hrudi, krátil jim dech zrychloval tep. Čekalo se na poslední jiskru, až přeskočí a všechno to nahromaděné napětí exploduje. Robert nevydržel, a jako by volal o pomoc, podíval se na tváře Eduarda a Markéty a vyčetl z nich totéž zděšení mísené s odporem. Nejhorší obavy se naplňovaly. Dobrá čtvrthodina monologu byla pryč a otec už se na Benjamína ani neptal, ani jednou jeho jméno nevyslovil, ba ani sebejemnější narážka na něj nepadla. Vlastně nepřipustil ani stopu jejo existence. Neuvěřitelné! Jak musí být člověk zvrhlý, aby toho byl schopen? Co je to za zvráceného otce, že takhle nehorázně odepsal vlastního syna, před zraky jeho sourozenců? Podívejte se na něj: on si snad myslí, že mu přišli jen přát k narozeninám, že mu tu předají dárky a půjdou. Že o tom čtvrtém budou mlčet. Že zabitého bratra nechají tlít a jeho otce, tu zrůdu, která zločin dopustila, nechají žít. Co si vůbec myslí tahle bytost zralá na porážku?
Nakonec to byl Robert, kdo první dal pokyn, aby vstali. Otec přerušil proud výřečnosti a pozdvihl obočí a nejstarší bratr vysvětlil, že se všichni tři kvůli přípravě dárků přemístí do kuchyně. V otci to vzbudilo příjemné očekávání blížící se nadílky, zavrtěl se v hnízdě svého křesla a něco si pro sebe s libým úsměvem povídal. Těšil se. Ale Markéta a Eduard rozehráli další výměnu dohadů a Robert musel začít porůznu rachotit nádobím na kredenci, aby je přehlušil.
„Třeba o tom opravdu neví,“ namítal opatrně Eduard. To pro Markétu byla rozbuška. „Edo, nevědomost jen předstírá. Ta šelma s tím nemůže mít žádný problém!“
„Ale něco mě zarazilo během toho, co nás dávkoval svým životopisem, vás ne? Vím, že trochu uspával hady, ale poslouchali jste pozorně? Co kdybych se ještě podíval na fotku?“
„Nešťourej v tom už! Nezapomeň, proč jsme tady!“ usykla Markéta.
„Markéta má pravdu, Edo, nezastávej se ho, jsi bez šance, on o tom musí vědět víc než kdokoli jiný!“ snažil se trpělivě vysvětlovat Robert a šoupal po kredenci plecháčkem, který tam předtím otec odložil.
„A ty se ho budeš zastávat. Potom jsi stejná nestvůra jako on!“ sestra na pochybovače dorážela jak podrážděná kobra.
„Nech ho, Markéto. Edo, podívej se, nikdo tě nenutí to dělat. Víš, kudy jsme přišli, tak tam tudy můžeš také odejít. My mu teď půjdeme popřát a dárky mu tak jako tak předáme,“ řekl a odhodil plecháček, až ten zatančil na lince a zazvonil o kraj dřezu.
K otci už dolehly zvuky té rozmíšky a začal se zajímat o situaci v kuchyni.
„Tak kdepak vás mám, kam jste mi zmizeli vy tři?“ houkl na ně, naštěstí zůstával sedět.
„Slyšeli jste ho? My tři! Jak ta nestvůra umí počítat! Kde máš toho čtvrtého, syčáku? Slyšíš ho, jak pohřbil tvého vlastního bratra? Toho se budeš zastávat?“ Markéta chytila Eduarda za rukáv, bratr na obranu natáhl paže, aby unikl z dosahu těch jejích, nepoznával svou sestru, zloba ji zažehla od hlavy k patě a proměnila v živou pochodeň pomsty. Robert musel spor ihned uhasit, oba sourozenci opět zkoušeli jeho trpělivost: „Markéto, nepokaz to, držíme se plánu a jdeme zpátky! Edo, ty zůstaň, nebo odejdi. Už musíme…“ Markéta vrhla pohledem na bratra poslední salvu hněvu, Eduard jí pohled opětoval, a když si ověřil, že poškození rukávu u svetru je nulové, řekl jen zarytě:
„Jdu s vámi, prosím vás!“
(Poslední pokračování příště)
Předchozí díly:
První díl zde
Druhý díl zde
Třetí díl zde
Skupina hostů se blížila k adrese, kterou otec vepsal do pozvánky. „Vážně tahle barabizna?“ zhodnotila objekt Markéta nevěřícně, když bezpečně poznali číslo popisné.
„Dnes ano, ale kdysi to byl skvost architektury a nedivil bych se, kdyby z toho udělali chráněnou památku,“ vysvětlil Robert.
„Jiný skvost se pohybuje uvnitř a brzy už po něm nezbude ani ta památka,“ zavtipkoval Eduard, ale smích se nedostavoval.
Znali ten dům z dětství a pamatovali si ho dobře, protožr se tak málo podobal ostatním ve městě N. Úzký, nízký, plazil se jako kamenný ještěr mezi říční navigací a ve stínu zástavby o něco výše položeného náměstí. Stoletý činžák přišel o veškerou zdobnost secesních prvků za věky rozpukanou a větry ošlehanou omítkou, která snad bývala jasně okrová, ale i dříve narození si z ní pamatovali leda odstín svraskalého pomeranče. Podivně vypouklá a na hřbetě zploštělá střecha ležela na tom domě těžce jako víko sarkofágu a svítila zeleně zkorodovanou mědí. Průčelí nad vchodem vybíhalo do tří půlkruhových štítů vroubených reliéfy květinových věnců. Také erb nebo domovní znamení nad chatrnými vchodovými dveřmi už byly spíše úkolem pro luštitele, město nechalo dům přirozeně stárnout, a ten se díval dál zasmušilou řádkou oken směrem k řece. Už tehdy jako caparti přemýšleli, jak tam někdo může bydlet a jestli vůbec. Snad jen nějaká čarodějnice, takže jí není radno loupat perníček. Ale omítka leckde sama opadala až na cihlu. Ten dům se zdál být bez duše, měnil se ve vlastní hrobku. Mezitím zpoza záclony v jednom z oken prvního patra vyplul pobledlý obličej staršího muže. Ten vyhlížel dlouho a napjatě očekávanou návštěvu.
Potom je uviděl a srdce se mu rozbušilo: tři sourozenci, po zmrzlé zemi našlapovali pomalu a rozvážně v krátkých krocích, spíše se táhli jako apoštolové utržení z orloje a on měl čas poznat je najisto, ačkoli jim do tváří úplně neviděl. Robert, Eduard, Markéta, opakoval si jejich jména. Jdou za ním! Jeho vlastní děti! Snad si to nerozmyslí, ale ne, teď už není pochyb, teď už prošli vstupní brankou po tom, co nejistě prozkoušeli pevnost zrezivělé kliky. Popadl ho třas, najednou nevěděl, kam dřív, vida, že se jeho sen plní, ale tápal, jak s ním naložit. Má ještě zaťukat na okno a zamávat? Ne, to by bylo příliš dětinské, vzmuž se přece, dvacet let jsi vydržel je nevidět a teď by ses hroutil! Peskoval se. Tak ještě přepočítat sklenice, talíře, narovnat židle, uhladit ubrus… Nic nezanedbat, protože kdy zase je bude takhle hostit? Ale vše měl dokonale připravené a cokoli navíc by stav věcí pokazilo.
Najednou si všiml, že Markéta nese v podpaží menší krabici. Prostřední syn Eduard pohupoval v rukce vysokou úzkou tašku – nejspíše láhev šnapsu. Zatímco nejstarší Robert měl ruce v kapsách a soustředěně sledoval cestu před sebou. Co ty mi asi neseš, Robe? Ale čert vem dary, to poslední, co by ho mělo zajímat. Protože najednou se dostavila hořkost. Její původ byl zřejmý a byl také tím, co jej u okna zdržovalo, protože nastalo to, čeho se obával – jeden člen výpravy chyběl, nejmladšího syna s nimi nikde neviděl. Ještě mohl doufat, že má zpoždění, že ho něco zdrželo a skupinku časem dožene. Ale více bude muset zjistit od zbylých členů výpravy. Odlepil se od okna a pospíšil si ke vstupním dveřím, aby přivítal vlastní děti po dvaceti letech odloučení.
---
Sourozenci vstoupili do domu, ihned je objal chlad zatuchlé chodby, do kterého se vmíchal navlhlý pach nejspíše hnilých brambor nebo zkyslého zelí z přilehlého sklepa. Čichové počitky brzy překryl zvukový vjem, když se nahoře nad schody se otevřely dveře.
„Pojďte nahoru,“ vyzval je hlas, který neomylně poznali. Poslechli a pustili se do schodů. Docela si pospíšili, vzduch s třaskavou směsí tisíců pachů plížících se mimo jiné i z hlubin blízkého sklepa je vzal pod hrdlem.
„Sem může člověk přijít jedině zestárnout,“ prohodil Eduard. Otec už ho možná uslyšel.
Tak začala návštěva a s ní i vynucená komedie. Žánr se neměl měnit, leda svou intenzitou. Otcovu otevřenou náruč Robert odmítl a v obranném gestu napřáhl ruku, potřásli si pravicemi docela prkenně, jak nováčci na první jevištní zkoušce. Ale jaké to je, vítat se s otcem po takové odmlce a za takových konstelací? Kdo na to má recept, jak to udělat přirozeně a jak se říká od srdce? Ani jeden z přítomných. Eduard z toho vyšel nejlépe, ten podal otci ruku suše, jak byl zvyklý z přepážky na finančním úřadu. Markéta něco usykla na půl úst a Eduard si všiml, jak obrátila oči v sloup. Po úvodních frázích o počasí a kvalitě cesty poprvé blesklo z jasného nebe: „Skoro se bojím zeptat, ale nevíte něco o Benjamínovi? On s vámi nepřišel?“ zeptal se otec opatrně. Sbíral odvahu k té otázce, která na příchozí zřejmě zapůsobila. Šlehli po sobě pohledem. Má snad takovou hroší kůži, že i při setkání tváří v tvář po dvaceti letech je bude klamat?
„Přece vidíš, že ne!“ zastavil rozpaky Robert, který si mezitím zul boty a svlékl kabát a naznačil otci, že je připraven postoupit dál.
„Vidím, bohužel. Kde mu je konec, klukovi?“ ptal se hostitel, už neskrýval zklamání.
„Ty bys to měl vědět,“ nevydržela Markéta a bez vyzvání se hrnula za Robertem do obýváku. Následoval Eduard, a průvod uzavřel otec podávající chabou obhajobu svých pohostinských limitů.
„Já ne. A vy tedy nic nevíte?“ zeptal se posmutněle a vyzval je, aby se posadili. Docela pozdě, rozohněná Markéta už si židli zabrala.
„Jak jsme řekli, ty bys to měl vědět,“ řekl Robert, už ztrácel trpělivost. Otec reagoval dotčeně: „Holt, mládeži, co se dá dělat, jednu židli jsem tedy tahal zbytečně, taky jeden talířek, jednu sklenici na víno, jednu lžičku, já to odnesu, počkejte.“ A už popadl jednu ze židlí za opěradlo. Robert ho zadržel.
„Ne, uděláme to, jako by tu s námi byl, my na něj nezapomněli, neboj, a ty se posaď,“ vzal otce za ramena a doslova ho zaparkoval do ušáku obaleného vrstvami plédů a deček.
„Jak myslíš, já jsem starý jezevec a z tohohle křesla se stejně nehnu, snad se neurazíte, když tu zůstanu, a vy vezměte místo, poslužte si,“ ukázal na skromné občerstvení.
Konverzací se od začátku drželi na neškodném povrchu, ostatně otec od chvíle, kdy s přehnanou srdečností ukázal na čajník a skromné zákusky, spustil monolog, ve kterém minulost bylo to jediné, do čeho byl ochotný se zahloubat. Kotvu vzpomínek ovšem zasekl čistě jen do epochy Pohraniční stráže, zato tak důkladně, že se ani jednomu z potomků nechtělo jej vytrhávat. Aspoň ne zpočátku. A tak přeříkával svoji biografii a předváděl svou kroniku úžasně vrytou do mozkových závitů: v padesátém roce první pozvánka mezi pohraničníky, ve dvaapadesátém svatba, v třiašedesátém povýšení na velitele praporu, v třiasedmdesátém další povýšení, na velitele brigády, v devětasedmdesátém koupě vlastního bytu na malém městě N. i s nešťastným benátským zrcadlem; v osmdesátém útěk ženy; v třiaosmdesátém postavení mimo službu, v devětaosmdesátém ten neblahý převrat a tak dále, kdo si tuhle narcistní litanii přál poslouchat? Až dojde do roku dva tisíce, až se dolopotí sem do konce svých soukromých dějin, co bude povídat? Tak se vymluv, říkaly si jeho děti pohrdavě, třeba z tebe vypadne něco zásadního. Ale asi nic, co by odvrátilo náš rozsudek a tvůj trest. Trochu sice posluchači zbystřili při zmínkách o jejich matce, která svému muži tak náhle a bez varování utekla a způsobila pád ostrostřelce, ale to bylo jen jemné rozčeření hladin. Dál tahal z rukávu služební historky prokládané lítostí nad sebou samým a slavnou minulostí, nad níž se dávno zavřela voda, stejně tak nad současnou osamělostí, a napětí mezi sourozenci se stupňovalo, rostlo, dokonce se zhmotňovalo v jakýsi černý, fyzicky hmatatelný hnus, který je tísnil v hrdle a na hrudi, krátil jim dech zrychloval tep. Čekalo se na poslední jiskru, až přeskočí a všechno to nahromaděné napětí exploduje. Robert nevydržel, a jako by volal o pomoc, podíval se na tváře Eduarda a Markéty a vyčetl z nich totéž zděšení mísené s odporem. Nejhorší obavy se naplňovaly. Dobrá čtvrthodina monologu byla pryč a otec už se na Benjamína ani neptal, ani jednou jeho jméno nevyslovil, ba ani sebejemnější narážka na něj nepadla. Vlastně nepřipustil ani stopu jejo existence. Neuvěřitelné! Jak musí být člověk zvrhlý, aby toho byl schopen? Co je to za zvráceného otce, že takhle nehorázně odepsal vlastního syna, před zraky jeho sourozenců? Podívejte se na něj: on si snad myslí, že mu přišli jen přát k narozeninám, že mu tu předají dárky a půjdou. Že o tom čtvrtém budou mlčet. Že zabitého bratra nechají tlít a jeho otce, tu zrůdu, která zločin dopustila, nechají žít. Co si vůbec myslí tahle bytost zralá na porážku?
Nakonec to byl Robert, kdo první dal pokyn, aby vstali. Otec přerušil proud výřečnosti a pozdvihl obočí a nejstarší bratr vysvětlil, že se všichni tři kvůli přípravě dárků přemístí do kuchyně. V otci to vzbudilo příjemné očekávání blížící se nadílky, zavrtěl se v hnízdě svého křesla a něco si pro sebe s libým úsměvem povídal. Těšil se. Ale Markéta a Eduard rozehráli další výměnu dohadů a Robert musel začít porůznu rachotit nádobím na kredenci, aby je přehlušil.
„Třeba o tom opravdu neví,“ namítal opatrně Eduard. To pro Markétu byla rozbuška. „Edo, nevědomost jen předstírá. Ta šelma s tím nemůže mít žádný problém!“
„Ale něco mě zarazilo během toho, co nás dávkoval svým životopisem, vás ne? Vím, že trochu uspával hady, ale poslouchali jste pozorně? Co kdybych se ještě podíval na fotku?“
„Nešťourej v tom už! Nezapomeň, proč jsme tady!“ usykla Markéta.
„Markéta má pravdu, Edo, nezastávej se ho, jsi bez šance, on o tom musí vědět víc než kdokoli jiný!“ snažil se trpělivě vysvětlovat Robert a šoupal po kredenci plecháčkem, který tam předtím otec odložil.
„A ty se ho budeš zastávat. Potom jsi stejná nestvůra jako on!“ sestra na pochybovače dorážela jak podrážděná kobra.
„Nech ho, Markéto. Edo, podívej se, nikdo tě nenutí to dělat. Víš, kudy jsme přišli, tak tam tudy můžeš také odejít. My mu teď půjdeme popřát a dárky mu tak jako tak předáme,“ řekl a odhodil plecháček, až ten zatančil na lince a zazvonil o kraj dřezu.
K otci už dolehly zvuky té rozmíšky a začal se zajímat o situaci v kuchyni.
„Tak kdepak vás mám, kam jste mi zmizeli vy tři?“ houkl na ně, naštěstí zůstával sedět.
„Slyšeli jste ho? My tři! Jak ta nestvůra umí počítat! Kde máš toho čtvrtého, syčáku? Slyšíš ho, jak pohřbil tvého vlastního bratra? Toho se budeš zastávat?“ Markéta chytila Eduarda za rukáv, bratr na obranu natáhl paže, aby unikl z dosahu těch jejích, nepoznával svou sestru, zloba ji zažehla od hlavy k patě a proměnila v živou pochodeň pomsty. Robert musel spor ihned uhasit, oba sourozenci opět zkoušeli jeho trpělivost: „Markéto, nepokaz to, držíme se plánu a jdeme zpátky! Edo, ty zůstaň, nebo odejdi. Už musíme…“ Markéta vrhla pohledem na bratra poslední salvu hněvu, Eduard jí pohled opětoval, a když si ověřil, že poškození rukávu u svetru je nulové, řekl jen zarytě:
„Jdu s vámi, prosím vás!“
(Poslední pokračování příště)
Předchozí díly:
První díl zde
Druhý díl zde
Třetí díl zde
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Próza
U nosu
Rada pro optimismus aneb Mít svého Lukáška
Tisíckrát pozdravujeme tebe
Pánská volenka
Pomsta
Otylka
Úkryt
Pšouk
Manifestoval jsem
Jak jsem se měl před půlstoletím
Zpěvák Petr Novák, já a náhrobní kámen vlakovky
Milane Špačku, tak už vylez
Poslední autobus ujel...
Výslech
Soused psychopat
Stockholmský styl
Opít ji růží!
Školím, školíš, školíme
„Ale zrovna tam může mít milence, kdo ví…“
V zajetí Amygdaly
Další články v rubrice Próza
Copyright © 2001 -
2026 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.